Seattle 1999, Praha 2000, Janov 2001. Přelom devadesátých a nultých let se nesl ve znamení vlny antiglobalizačních protestů po celém světě. U široké české veřejnosti zůstaly vesměs nepochopeny a jejich mediální obraz byl redukován na pouhý odpor proti nadnárodním řetězcům typu McDonald’s, problém globalizace je však podstatně hlubší. Kasínový kapitalismus finanční oligarchie přinesl namísto jednotného světa naopak ještě větší prohlubování rozdílů mezi globálním severem a jihem v duchu pokračujícího neokolonialismu, globalizace přinesla pouze nový rozměr vykořisťování či masové manipulace formou konzumní kultury. Cesta z této reálně zažívané dystopie nevede konzervativním návratem k nacionalismu či tradicím, ale pouze skrz mezinárodní solidaritu.   

Pod pojmem globalizace se většinou myslí proces rostoucího ekonomického, politického a kulturního propojení světa. V různé míře probíhala globalizace po celé lidské dějiny spolu s dálkovým obchodem a střetáváním kultur, v současném smyslu o ní však můžeme hovořit až od 19. století, kdy průmyslová revoluce a rozvoj moderních technologií přinesl novou rychlost dálkové dopravy a komunikace. Po 2. světové válce nabyla globalizace podobu ekonomické a politické hegemonie USA (prostřednictvím organizací jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka či Světová obchodní organizace) i kulturní amerikanizace v podobě nástupu masové konzumní kultury. Do širokého povědomí se však ono slovo dostalo až s globalizačním boomem po roce 1989, kdy pád blokového uspořádání světa znamenal odstranění posledních překážek.

Začátek 90. let se nesl v značně optimistickém duchu. V roce 1989 nazývaném též jako „rok zázraků“ se naráz zhroutily všechny režimy východního bloku. Vlna demokratizace během pár let smetla i pravicové diktatury v Latinské Americe a východní Asii (Filipíny, Jižní Korea, Taiwan), v Jihoafrické republice skončil zrůdný režim apartheidu. Skončila studená válka a bipolární rozdělení světa, souběžně s tím byl dosažen mír u mnoha letitých válečných konfliktů a u dalších byla zahájena nadějeplná jednání. Panovala naivní představa, že s koncem krvavého 20. století jsme se ocitli na faktickém konci lidských dějin. Dle známé knihy Reaganova poradce Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk skončí postupným nastolením liberální demokracie, tržní ekonomiky a západního stylu života veškeré konflikty i sociokulturní vývoj lidstva. Ztotožnění svobody a demokracie s konzumní společností a kapitalismem, který v praxi zdánlivě zvítězil nad „zločinným“ komunismem i všemi nereálnými třetími cestami, se stalo zakladatelským mýtem nového světového uspořádání. V tomto duchu byla zpočátku i globalizace vnímána jako veskrze pozitivní trend.

Pax Americana a lež o globalizaci

Představitelé USA snili o globalizovaném světě po celé 20. století. Prezident Woodrow Wilson za první a F. D. Roosevelt za druhé světové války představili podobné koncepce volající po jednotném světě založeném na mírové spolupráci a volném mezinárodním obchodu, za fasádou liberálního řádu se však vždy skrývala faktická hegemonie USA coby světové hospodářské velmoci a „arzenálu demokracie“. Tyto vize v obou případech zhatily evropské imperialistické mocnosti (po první světové válce tradiční velmoci Francie a Velká Británie, po druhé světové válce stalinistický SSSR) trvající na přesně vymezených sférách vlivu, a teprve se ztrátou jejich velmocenského postavení se mohly naplno uplatnit americké vize o novém světovém řádu. Po roce 1989 se USA staly nezpochybnitelnou světovou velmocí číslo jedna a zdánlivě zavládl pax americana.

Je pravdou, že volný obchod a ekonomická integrace přinesly západní Evropě po roce 1945 historicky výjimečné období míru a stability. Expanze kapitálu zde již nemusí být prosazována vojenskou silou, nadnárodní kapitál dobyl Evropu bez boje. V tom měl konec konců pravdu Karl Kautsky, když psal o ultra-imperialismu, ve kterém se již nebude válčit. Ostatním světovým regionům však nový liberální řád mír a stabilitu nepřinesl. Ve třetím světě se za posledních 35 let situace příliš nezlepšila, mnohde je naopak o poznání horší – jde stále o ty stejné oblasti „znečištěné“ zkorumpovanými diktátory, vojenskými převraty a lokálními konflikty, hospodářská a sociální situace je zde stále katastrofální. Globalizace sem namísto společenského pokroku přinesla pouze westernizaci (či amerikanizaci), kterou smutně symbolizují obrázky bosých dětských vojáků v tričku s coca-colou a se samopalem v ruce.

Lživý je již samotný pojem globalizace – ten evokuje představu globálního systému s rovnoměrným rozmístěním výroby a pracovních příležitostí (mezinárodní dělba práce), rovnoměrnou distribucí zboží a volnou ekonomickou migrací. Tento obrázek však ve skutečnosti platí jen pro privilegované obyvatele v jádrových oblastech západního světa, zatímco propast mezi nimi a ostatními světovými regiony se neustále prohlubuje. Z deindustrializovaných regionů globálního severu se stalo administrativní centrum, ze kterého se řídí výroba ve zbylých částech světa s levnou pracovní silou a zásobou přírodních zdrojů. Z těchto periferií kapitál plynule odtéká a akumuluje se v jádrových oblastech; obyvatelé periferií výměnou za to dostávají (díky ovládnutí jejich trhů nadnárodními korporacemi) tak akorát předražené spotřební zboží, které pro ně při nižších mzdách představuje mnohem vyšší vydání než pro obyvatele jádrových oblastí, takže si jej mnozí z nich nemohou dovolit. Tento neokolonialismus se od toho klasického liší pouze tím, že neexistuje exkluzivita jedné domovské koloniální mocnosti, ale o daná území svádí boj různé nadnárodní korporace. Nejedná se ve skutečnosti o nic nového – kořeny světového systému s jádrovými a periferními oblastmi sahají do 16. století, globalizace přinesla pouze nové možnosti a nový rozměr vykořisťování; namísto homogenizace je tu pouze další polarizace světa.

Východní Evropa jako periferie

Z hlediska rozdělení na jádro a periferii je zajímavé postavení východní Evropy. Jakkoli jako její obyvatelé žijeme v té šťastnější části světa, při srovnání HDP na obyvatele či životní úrovně jednotlivých regionů mapa Evropy i po 35 letech stále kopíruje železnou oponu. Přechod na tržní ekonomiku podle tzv. Washingtonského konsenzu (soubor neoliberálních zásad a doporučení uznávaný Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, připravený již v roce 1989 jako jakýsi manuál ekonomické transformace) zde ve skutečnosti k žádnému ekonomickému oživení nevedl. Šoková terapie pod dohledem amerických poradců (jako byl např. v Polsku a Rusku Jeffrey Sachs) spočívala ve zločinné privatizaci, kdy byl obrovský státní majetek rozprodán hluboko pod cenou a ocitl se v rukou nově vzniklé oligarchie. Přislíbené západní investice byly ve skutečnosti v mnoha případech motivovány pouze vyřazením potenciální konkurence a spousta podniků byla zahraničních investorem následně kapitálově vycucnuta a přivedena ke krachu, celá průmyslová odvětví byla takto zlikvidována. Největší úspěšnou americkou investicí ve střední Evropě je továrna na cigarety společnosti Philip Morris v Kutné Hoře, což už od pohledu žádné velké terno není.

Za na první pohled diletantskou a nepromyšlenou ekonomickou transformací tak byla ve skutečnosti spíše snaha zablokovat ekonomický potenciál východoevropských zemí. Jakkoli byla například československá ekonomika před rokem 1989 kvůli špatnému řízení hluboce neefektivní, její potenciál byl obrovský – i přes primární orientaci na těžký průmysl (diktovanou imperialismem SSSR) byla překvapivě diverzifikovaná a v různé míře se u nás vyrábělo prakticky všechno. Po zániku mnoha průmyslových odvětví je dnes česká ekonomika jako „montovna Evropy“ prakticky závislá na vývozu strojírenských výrobků a dovozu běžného spotřebního zboží, tudíž velmi zranitelná výkyvy na trzích.

Rusko bylo ekonomickou transformací v 90. letech natolik zbídačeno, že se pokles životní úrovně dramaticky promítl do poklesu průměrné délky života a nárůstu úmrtnosti (nejvyššího jakou kdy nějaká průmyslová země zažila mimo válku). Důvod, proč se Rusko nikdy nepodařilo integrovat do Evropy, je třeba hledat právě tam; liberální idea, že je s cizími zeměmi lepší obchodovat než válčit, ztroskotala na imperialistické neochotě se dělit o trhy.

Země střední Evropy sice dopadly lépe než Rusko, přesto zůstávají oproti západní Evropě periferií s horšími ekonomickými ukazateli i nižší životní úrovní (do které se promítají podstatně vyšší životní náklady při nízkých mzdách a vysokých cenách méně kvalitního zboží). Na postupné rozšiřování EU o tyto země tak lze pohlížet i jako na neokolonialismus, jehož cílem je rozšiřování trhů a zisk levné pracovní síly, nejde tedy o skutečnou integraci. Již od 90. let slýcháme od politiků, že do pár let ekonomicky doženeme země západní Evropy, to se však nikdy nestane kvůli odlišným pozicím ve výrobních a tržních vztazích.

Marginální oblasti, marginální lidé

V rámci periferie se někdy odlišují ještě marginální regiony, které stojí stranou veškerého zájmu. Naivní liberální představa, že západní investice a rozšiřování výroby přinesou rozvojovým oblastem postupný růst životní úrovně, se ukázala jako lichá.

Jedním z prvních autorů, který se u nás zabýval tématem globalizace, byl na přelomu devadesátých a nultých let Egon Bondy. Ten si všiml, že současný globalizovaný kapitalismus se v mnohém liší od zažitých představ o kapitalismu. Namísto klasické kapitalistické třídy tvořené podnikavou buržoazií dnes svět ovládá úzká skupina finanční oligarchie, která generuje zisk nikoliv klasickým podnikáním, ale burzovními spekulacemi a jinými finančními operacemi. V tomto kasínovém kapitalismu (jak jej nazvala britská politická ekonomka Susan Strange) se každou sekundou přelévají internetovými transakcemi miliony dolarů ve virtuálních penězích. Typickými příklady kapitalistů tohoto nového typu jsou Warren Buffet či George Soros, jejichž bohatství neplyne z toho, že by kdy vybudovali nějaký podnik, ale čistě ze spekulací. Stejně tak u nás Andrej Babiš rozhodně není žádným baťovským podnikatelem, ale šíbrem vydělávajícím na nepřátelských převzetích podniků a čerpání dotací. Způsoby, jakými tito lidé provádí své machinace a ovládají světovou politiku má blízko k mafiánským metodám.

Tuto finanční oligarchii na rozdíl od klasické podnikavé buržoazie nezajímají dlouhodobé investice, nemají potřebu rozšiřovat výrobu. To ostatně dosvědčuje fakt, že největší část investic se děje pouze mezi vyspělými západními zeměmi. V „rozvojových“ oblastech ve skutečnosti nikdo žádné továrny většinou nestaví, protože jde o velmi nejistou investici. Miliardy lidí v marginálních regionech Afriky, Asie či Latinské Ameriky, které by jinak představovaly levnou pracovní sílu, jsou pro ně ve skutečnosti zbytečné. Z 3,5 miliard lidí žijících z pohledu západních standardů pod hranicí chudoby (údaj Světové banky z roku 2024) jich více než 1 miliarda spadá do kategorie multidimenzionální chudoby, která spočívá v neschopnosti uspokojit více potřeb zároveň (ať už jde o potravu, bydlení, energie, zdravotní péči či vzdělání). Drtivá většina z nich připadá na země subsaharské Afriky.

Bondy ve svých apokalyptických vizích dokonce hovořil o faktické promyšlené genocidě obyvatel tohoto regionu. Její rysy skutečně nese nedávné zastavení humanitárních dodávek léků Trumpovou administrativou (včetně antivirotik k léčbě HIV/AIDS, bez kterých hrozí až 20 milionům nakažených lidí smrt) doslova odůvodněné „ekonomickou neefektivitou“.

Marginalizace regionů a v nich žijících lidí je hlavní příčinou současné uprchlické krize ze zemí Středního východu a Afriky i nárůstu etnického a sociálního napětí v oblastech. Lidé, kteří nemají v místě svého bydliště žádnou životní perspektivu, volí raději krajně nebezpečnou cestu v malých přeplněných lodích přes moře do Evropy, vždyť západní kultura je jim ostatně procesem globalizace dávána za vzor a ideál života. Odpůrci imigrace někdy pohrdlivě odlišují kategorii ekonomických migrantů (jako by jejich postoj k uprchlíkům z válkami zničených blízkovýchodních zemí byl snad vstřícnější), při tom i oni jsou těmi stejnými ekonomickými procesy často nuceni opouštět sociálně vyloučené lokality a stěhovat se za prací.

Kultura idiotů

Důvod, proč se většinoví obyvatelé rozvinutého světa proti tomuto světovému uspořádání nebouří je dán tím, že jsou udržováni v nevědomosti propracovaným systémem manipulace. K té patří i bezduchá konzumní kultura, která je ostatně jedním z nejviditelnějších projevů globalizace. Již několikrát jsem zde psal, jak sofistikovaná reklamní masáž pomocí podprahových sdělení manipuluje naším podvědomím a zakotvila ve většině z nás představu, že konzum je projevem individuální svobody. Lidská svoboda byla redukována na svobodu konzumu. Vedle uspokojení našich potřeb i uměle vyvolávaných tužeb se konzumní kultura stará i o náš volný čas a útočí na naše smysly ohlušující smrští laciné zábavy valící se na nás z obrazovek televize, osobních počítačů, tabletů, smartphonů i všudypřítomných reproduktorů hrajících pohodovou hudbu (v amerických kasinech nechybí ani čichový vjem v podobě rozprašované příjemné vůně). To je krásně ztvárněno například v rodinném animovaném filmu WALL-E, ve kterém se lidstvo po zničení planety Země ekologickou katastrofou plaví nazdařbůh vesmírem na palubě obří kosmické lodi – tu řídí superpočítač, který se obézním pasažérům přes zábavní systém stará o nekončící proud zábavy, takže se ani nestarají, kam je veze.

Žádnému totalitnímu režimu v historii se nepodařilo dosáhnout tak důkladného vymytí mozků, jako se podařilo konzumní kultuře. Konzum ovládl v určité míře mysl i duši každého z nás. Představitel českého undergroundu Ivan Martin Jirous to smutně vyjádřil těmito trefnými slovy: „Pokud jde o minulý režim, tak s tím bych řekl, že jsem vyhrál. Pokud jde o ten současný režim, tak na rozdíl od toho minulého nemám nejmenší tušení, jak by se proti tomu dalo bojovat. Myslím, že ten pseudokapitalismus, ta globální nadvláda peněz a blbosti, ta pseudokultura těch takzvaných celebrit a té obecné zhovadilosti útočí na všechny smysly kohokoliv. Nemůžu říct, že bych s tímhle režimem prohrál, protože já s ním nebojuji. Ale myslím, že on vyhrál nad námi nade všemi.“

Každá revolta je na první pohled zbytečná. Alternativní kultura v podstatě neexistuje – Mark Fisher psal o tom, jak má moderní kapitalismus podobu všepožírajícího blobu, který dokáže každou alternativu do sebe absorbovat, udělat z ní obchodní artikl. Například hudební skupina Nirvana, která byla ztělesněním frustrace mladých lidí 90. let, je dnes jednou z nejhodnotnějších obchodních značek (v podobě triček a dalších předmětů s jejím logem) – alternativní devadesátky byly ve skutečnosti vítězstvím komerce, alternativa se stala mainstreamem. Když si na protest koupíte rudé tričko s Che Guevarou, patrně z cedulky zjistíte, že bylo vyrobeno vykořisťovanými dělníky v textilní továrně někde na Haiti.

Pád do iracionalismu

Bezduchost kultury, odcizení a pocit vykořenění vede bohužel některé lidi k tomu, aby hledali pevné kořeny v podobě návratu k tradicím. Hledání identity v příslušnosti k národu či víře je hlavním zdrojem nacionalismu či náboženského fundamentalismu. V zemích třetího světa, které po staletí  trpí kolonialismem, neokolonialismem i imperialistickými vojenskými intervencemi, jde takový odpor ke globalizaci navíc ruku v ruce se „vzpourou proti západu“. Fukuyamův názorový oponent Samuel P. Huntington přišel v roce 1996 s konceptem střetu civilizací, která představuje podstatně chmurnější alternativu k fukuyamovskému konci dějin. Namísto jednotného světa popisuje naopak jeho rozpad na multipolární systém vymezený přibližně 9 kulturními celky, jako je například západní civilizace či islámská civilizace. Již na přelomu 70. a 80. let se světem prohnala první konzervativní vlna, která přinesla zvolení Thatcherové a Reagana i zastavení procesu modernizace katolické církve ultrakonzervativním papežem Janem Pavlem II., stejně jako nástup islamismu v muslimském světě (jehož prvním vystoupením bylo uchvácení revoluce v Íránu na přelomu let 1978/1979) či první volební vítězství neo-sionistické strany Likud v Izraeli.

Dnes zažíváme již několikátou podobnou konzervativní vlnu. Oproti 90. létům je proces globalizace vnímán většinou společnosti negativně, odpor je však populisty a různými národními konzervativci cílen proti společenskému pokroku. Vedou se kulturní války proti progresivismu, inkluzivitě a woke kultuře coby údajně nebezpečným tendencím šířícím se k nám z „prohnilého“ západu. Rasismus se vrátil v nové podobě, kdy je namísto rasové teorie vystavěn na kulturních rozdílech jako je tomu například u islamofobie. Jsou zpochybňovány z osvícenství vzešlé hodnoty, na kterých stojí západní civilizace – zejména rozumem poznatelná univerzální lidská práva (na druhou stranu je však těžké jim věřit, když bylo v jejich jménu imperialisty napácháno tolik zla).

Jeden svět

Řešením však není propadání iracionalismu. Namísto konformního přijetí konzumního stylu života či uzavření se do vymyšleného světa údajných tradic musíme vnímat kolektivní realitu ve které společně žijeme, protože jedině pak ji můžeme začít měnit k lepšímu. Má-li „prohnilý“ západ světu ještě co nabídnout, pak je to především kulturní dědictví v podobě idejí socialismu a internacionalismu pramenících z přirozené solidarity mezi obyčejnými lidmi, jaká je ostatně vlastní všem světovým kulturám. Tak, jako je naším společným nepřítelem nadnárodní kapitál, tak i cesta k osvobození vede pouze skrz spojení pracujících bez ohledu na hranice, jakkoli jsou různé formy i stupně jejich útlaku. Vlny odporu se zvedají i mezi zdánlivě privilegovanými skupinami, jaké představují vysokoškolští studenti a obyvatelé metropolí, kteří se zkrátka nespokojili s přizváním k radostnému konzumu. Ať už jde o kontrakulturu 60. a 70. let, antiglobalizační protesty v 90. a nultých letech, či třeba o hnutí solidarity s Palestinou, jejich vzkaz je vždy stejný – Nikdo není svobodný, dokud nebudou svobodní všichni lidé. Ať žije mezinárodní solidarita!