Zatímco českou levicí se nese ponurá pesimistická atmosféra plná defétismu a marasmu, v Londýně jsem byl svědkem něčeho docela jiného. Festival Marxism 2025 ukázal, že přes všechny krize pozdního neoliberálního kapitalismu je zde pořád za co bojovat, s kým bojovat a pro co bojovat. Ačkoliv hledíme tváří v tvář klimatickému kolapsu, sociálnímu rozvratu, nástupu fašismu, zrůdnému řádění imperialismu i nebezpečí války, nesmíme upadat do rezignované pasivity, nesmíme ztrácet víru v lepší svět.

V průběhu festivalu jsem se setkal s řadou inspirativních lidí, kteří však nebyli pouze v pozici přednášejících. Troufám si tvrdit, že každý jeden z přítomných měl svůj příběh, měl co sdílet, čím ostatní nadchnout a povzbudit k akci. Během 4 dnů plně nabitých přednáškami od věhlasných levicových teoretiků, akademiků, aktivistů a osobností jsem se dozvěděl mnohé o desítkách témat.

Od antikapitalistické povahy nerůstu a úspěších i výzvách nejen britských socioenviromentálních hnutí, přes informace o současné vládě Labouristů, která si po roce u moci vysloužila od britské levice zaslouženou nenávist. Na několika přednáškách jsem se dozvěděl to, že premiér Keir Starmer škrtá v sociální sféře, jak může, aby získal prostředky na masivní vyzbrojování Spojeného království, přebírá krajně pravicovou rétoriku v otázce migrace, nadále, přes rostoucí mezinárodní kritiku, posílá zbraně Izraeli, který páchá genocidu v Gaze.

Tragická vláda Keira Starmera je natolik nepopulární, že nově v průzkumech kraluje ultrapravicová Reform UK Nigela Farage a kvůli jejímu úspěchu se ostatní parlamentní strany posouvají více doprava.

Ovšem naši britští soudruzi v situaci, která je značně zoufalá neztrácí naději a odhodlání. Pohotově se organizují, protestují, stávkují a budují společenskou i politickou socialistickou alternativu vůči neoliberálům a fašistům. Jednota levice, antikapitalistické vize, revoluční zápal a především naděje, to všechno z celého festivalu přímo sršelo. V hlavě mi stále rezonuje vyjádření jednoho z přednášejících:

„Přes veškeré hluboké krize, naše neúspěchy a neutěšenou situaci nemůžeme být fatalističtí a plní pesimismu, je třeba radikálního optimismu!”

Domnívám se, že právě víra v uskutečnitelnost změny a v to, že je možné porazit tyranský marasmus neoliberálního kapitalismu a skutečně ještě zachránit svět, je pro naše hnutí — i pro nás všechny, kdo s nadějí budujeme a bojujeme za lepší, udržitelnější a spravedlivější společnost bez kapitalismu — naprosto klíčová.

A tato obnovená naděje, kterou celý festival jen překypoval, je pro mne z Marxismu 2025 tím jednoznačně nejdůležitějším, co si odnáším. Revoluce se však neuskuteční sama bez nás. Je třeba se organizovat, sdružovat a společně její plamen po celém světě zažehnout. Jeden za všechny všichni proti kapitalismu!

Jedině tak se naše vize lepšího světa může stát realitou blízké budoucnosti.