Protesty proti MMF a SB pohledem pamětníka

M.Š., 15.2.2025 – 24.3.2025

Letos uběhne čtvrt století od největšího mezinárodního protestu, zvaného S26 (podle anglické zkratky S26, což znamená September 26 – dle hlavního dne akcí 26. září) který se kdy v našich zemích konal. Cílem bylo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, jež v roce 2000 v Praze zasedalo. Do hlavního města republiky se v době vrcholícího takzvaně alterglobalizačního hnutí sjeli demonstranti z celého světa. Hlavní protesty organizovala Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG). Aktivisté Socialistické Solidarity byli tenkrát u toho. 

Nejprve ale napíšu, proč se protestovalo. Již v devadesátých letech se i v našich končinách začalo mluvit o globalizaci. Týkalo se to především vztahu nadnárodních koncernů a chudých zemí globálního Jihu, hodně se hovořilo o tématu dluhu. Problém zároveň souvisel s velkými nadnárodními institucemi jako Světová obchodní organizace (WTO), Mezinárodní měnový fond a Světová banka. V zahraničí vznikly organizace jako  Reclaim the Streets a People´s Global Action, které začaly organizovat Global Street Party, akce mladých lidí okupujících ulice a tančících na nich ve světových metropolích v rytmu techna a elektronické hudby – party se pořádaly i v Praze. V roce 1999 pak nastal zlomový bod – v severoamerickém Seattlu protestovaly proti zasedání Světové obchodní organizace tisíce lidí v ulicích. Demonstrace se staly slavné především pro svou šíři – příznačné  bylo propojení ekologů (Turtles) a odborářů (Teamsters). Tyto protesty symbolizují vznik světového alterglobalizačního hnutí. V roce 2000 pak vychází kniha Bez loga od Naomi Kleinové, kterou lze považovat za jakýsi manifest alterglobalizačního hnutí (publikace vychází v roce 2005 také v češtině).

Z velké šíře literatury k alterglobalizačnímu hnutí (Hardt a Negri, Vandana Shiva nebo Boris Kagarlickij, který seděl za své názory v osmdesátých letech v kriminále a dnes sedí zas) vybírám z důvodu omezené délky tohoto textu právě ji. Kniha se v první části zabývá způsobem, jakým se velké firmy jako Nike, Shell nebo McDonald´s prezentují: „Historici a teoretici reklamního designu Ellen Luptonová aj. Abbott Miller uvádějí, že tehdejší loga byla vymýšlena, aby vyvolávala dojem familiárnosti a sousedské spřízněnosti, čímž měla ztlumit dopad dosud nové a nezvyklé anonymity baleného zboží.“ Zbožní vztahy nahrazují vztahy mezilidské a zasahují do tak specifické oblasti, jakým je umění: „Výrobci sice vždycky spustí halasný povyk, jestliže jsou podle svého názoru řazeni na nesprávnou stranu hranice mezi kulturou a komercí, ale ve skutečnosti jim jde o to, aby si právě ta jejich značka vysloužila právo být uznávána nikoli jako pouhé umění reklamy, ale jako umění skutečné – bez přívlastků.“ Za blyštivým pozlátkem korporátní prezentace se však skrývá hrozivá realita robotáren ve třetím světě, kterou se Kleinová zabývá ve druhé části knihy.

Psanci této země

Tak se dozvídáme o zaměstnancích exportních zpracovatelských zón, kde je pravidlem velice dlouhá pracovní doba – Na Srí Lance čtrnáct hodin, v Indonézii dvanáct, na jihu Číny šestnáct; plní se objednávky firem sídlících ve Spojených státech, Velké Británii, Japonsku, Německu nebo Kanadě. Investoři jsou lákány do zón daňovými prázdninami, místním zaměstnancům je pak placeno méně, než reálné životní náklady. Ozbrojené složky vlád jsou ochotny potlačit případné dělnické nepokoje; Kleinová dává příklad jedné zpracovatelské zóny, kde visí obrovská tabule s nápisem jasně červenými písmeny: „neposlouchejte agitátory a rebelanty“. V zónách platí nepsané pravidlo – žádné odbory, žádné stávky. Podniky jsou vybudovány tak, aby bylo možno je s maximální flexibilitou přesouvat do zemí poskytujících daňové úlevy a investiční pobídky. Kleinová píše o případu, kdy výrobce oděvů Phillips zavřel jedinou továrnu s fungujícími odbory v celé Guatemale a propustil přitom pět set zaměstnanců. Stejně tak píše Kleinová i podpoře autoritativních režimů ze strany korporací, například popravy Saro-Wiwy s osmi dalšími aktivisty na rozkaz militantního režimu, který bohatl z peněz od Shellu.

Jakou politiku prováděly v souvislosti s korporátní globalizací a chudobou ve třetím světě nadnárodní instituce jako WTO, MMF a SB? V knize bývalého šéfa výzkumného oddělení Světové banky Paula Colliera „Miliarda nejchudších“, který vyšla v češtině roce 2009 se dozvíme mnoho zajímavého. Třeba že v zemích spodní miliardy je průměrná očekávaná délka života padesát let nebo že většina kapitálových toků neplyne do zemí s nedostatkem kapitálu a spodní miliardu spíše obcházejí. Neoliberální ideologie, kterou nadnárodní instituce ztělesňují, je v prezentaci skrytá, jen občas prosvitne na povrch, jako ve větách o potřebě „bolestivých změn“ („Dnes již víme, co obecně zapříčiňuje růst produktivity ve výrobě: je to konkurence. Firmy konkurenci nenávidí, protože je nutí k bolestivým změnám, ale bolestivé změny jsou tím, co vyvolává růst produktivity.“) Nejhroznější informace, týkající se chudoby v současném světě, v knize nenajdeme a musíme se obrátit k jiným zdrojům. Tak Thomas Pogge píše v knize Word poverty a human rights, že každý rok zemře předčasně na příčiny spojené s chudobou neuvěřitelných 18 miliónů lidí.

Takové informace jsme ovšem na prvních stránkách novin v roce 2000 nenašli a nenajdeme je ani dnes.  Vyvolat diskusi o těchto šokujících záležitostech bylo jedním z cílů protestů v roce 2000. Mainstreamová média však informace podobné těm výše ignorovala. Místo toho se měsíce před očekávanými protesty soustředila výhradně na problém násilí ze strany demonstrantů. Kontrasummit, připravovaný altergobalizátory, kde se měli sjet intelektuálové a aktivisté sociálních hnutí z celého světa, jako by neexistoval. To byl jedním z důvodů, proč bylo třeba na sebe upozornit i v ulicích.

Protesty

INPEG, hlavní protestní platforma, vznikl přibližně v zimě 1999. Bylo to nejširší hnutí, které jsem dosud zažil. Začal jako záležitost čistě česká – jeho součástí byli především anarchisté z tehdejší Československé anarchistické federace (dnešní Anarchistická federace) a Organizace revolučních anarchistů - Solidarita (dnešní levě komunistická Kolektivně proti kapitálu), ekologové z organizací Země především (EF!), Nezávislého sociálně ekologického hnutí (NESEHNUTÍ) a Socialistické Solidarity (stránka INPEGU je stále funkční, můžete ji shlédnout na adrese inpeg.ecn.cz). Již počátkem roku 2000 začali přijíždět zahraniční aktivisté, kteří se zapojovali do příprav – doteď s láskou vzpomínám na veselé anarchistky Kim a Jane. Vzniklo několik pracovních skupin, například skupina pro přípravu výše zmíněného kontrasummitu nebo skupina pouliční, kde se plánovaly demonstrace. Já jsem byl součástí pouliční skupiny. Rozhodovalo se konsensem na stále větších plenárních schůzích, jak postupně přibývali zahraniční aktiviisté. Jejich postupný příjezd však také znamenal problém, že se neustále otevíraly již vyřešené záležitosti. Co se týče samotných protestů na S26, postupně vykrystalizovaly dva přístupy – protesty tvořené takzvanými afinitními skupinami, tento přístup prosazovali především anarchisté, nebo jednotný pochod, který prosazovala SocSol a její zahraniční partneři, sdružení ve volné síti Mezinárodní socialisté. Nakonec jsme se shodli na kompromisu – demonstrace vyjde z Náměstí míru v Praze jako jednotný pochod, který se posléze rozdělí na tři proudy, žlutý, modrý a růžový. Vznikne tak blokáda Kongresového centra. Tento přístup byl úspěšný. Na demonstraci se sešlo kolem desetitisíce lidí z ČR i ze světa a bankéři odjeli o den dříve. 

Závěr

Tolikrát v sociálních hnutích v Česku kritizovanou (například v článku Ondřeje Slačálka Smějí bohové spolupracovat s lidmi?, otištěného v anarchistickém časopise Existence)  změnu místa pochodu z růžového na žlutý ze strany Mezinárodních socialistů považuji osobně za nešťastnou, protože porušovala demokracii v hnutí. Mnohem větší narušení demokracie a následnou újmu hnutí však podle mého názoru způsobilo násilí velké části anarchistů, sdružených v modrém pochodu, který šel ke Kongresovému centru přes Nusle, přičemž buržoazní média rozpoutala hysterii, která sociální hnutí v ČR zatlačila do defenzívy a na dlouho téměř ochromila. INPEG od počátku deklaroval nenásilnou povahu protestů. Aby bylo jasno, ve světle výše zmíněného strukturálního násilí systému nevylučuji revoluci, která se musí bránit, často i násilnými prostředky. Je zde však problém, kteří revoluční socialisté naší tradice nazývají substitucionismus, kdy malá izolovaná menšina maskovaných militantů („černý blok“) jedná za zády mas, které jejich jednání nechápou (o rok později v Janově na protestech proti G-8 jsme šli ve statisícovém jednotném pochodu, ověnčeném lidmi, kteří nám mávali z chodníků a oken. Pražské protesty procházely vylidněnými ulicemi, protože lidé pod vlivem mediální propagandy opustili Prahu ve strachu před „násilníky“). Teoretická kritika mnohých představitelů alterglobalizačního hnutí měla své limity, například zahleděnost do „nadnárodního“ aspektu kapitalismu, z čehož mnohdy jakoby vyplývalo prosazování obrany suverenity, protekcionismu.

Kritika by však neměla převážit pozitivní hodnocení. Pražské protesty S26 se staly jedním ze symbolů alterglobalizačního hnutí, které zanechaly odkaz dalším generacím aktivistů – hnutí se postupně vyvíjelo například směrem k sociálním fórům. Na přípravu protestů v rámci INPEGu a samotného S26 můžeme navazovat především co se týče kreativity a schopnosti se sjednotit navzdory různým partikulárním přístupům - v duchu v alterglobaliačním hnutí tak oblíbeného přístupu vytváření zapatistického hnutí jednoho „ne“ a mnoha „ano“.