V roce 2016 se ratifikací Pařížské dohody všechny členské státy Evropské unie zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 40 procent do roku 2030. Změna klimatu je čím dál naléhavějším problémem a přestože by se mohlo na první pohled zdát, že se Evropa snaží nalézt řešení (například v podobě neustále omílaného Green Dealu), žádné reálné kroky dosud podniknuty nebyly a planeta se stále otepluje. Lidé po celém světě se potýkají s čím dál extrémnějším počasím, ať už jde o ochromující vlny veder, záplavy, hurikány nebo jiné přírodní katastrofy. Nebezpečí již dnes vidí nejen environmentální aktivisté, ale také čím dál více politiků nejen z levicových a zelených stran. Je čím dál zřetelnější, že papírová brčka ani třídění odpadu planetu nezachrání, že potřebujeme systémové řešení. Jak tedy zaříznout největší znečišťovatele, kdo to vlastně je a proč to ještě nikdo neudělal?

Mýtus Green Dealu

V nedávných evropských volbách byl pro mnoho stran jedním z hlavních témat Green Deal. Tímto pojmem se nejvíce oháněly populistické strany a koalice, jako je ANO nebo STAČILO, které stavěly celou volební kampaň na „zastavení nebezpečného Green Dealu“, čímž oslovili značnou část pracujících, kteří zejména dílčí opatření jako je zákaz spalovacích motorů vnímají jako hrozbu. Je to svým způsobem logické - v zemi, kde jsou lidé v důsledku nedostatečné infrastruktury veřejné dopravy odkázáni na dopravu automobilovou, a ve světě, kde jsou zdánlivě ekologičtější alternativy, jako jsou elektromobily, dostupné jen pro bohaté, tyto dílčí změny v důsledku jen ztěžují pracujícím život a odsouvají je na hranici chudoby. To však neznamená, že máme na řešení klimatických změn zanevřít. Znamená to, že dílčí zákazy a kosmetické úpravy nestačí a že musíme jednou provždy opustit myšlenku zeleného růstu a zeleného kapitalismu, protože v rámci kapitalismu za tyto změny vždy zaplatí pracující. 

Víme, že za značnou část znečištění a změn klimatu mohou nadnárodní korporace a uhelné a ropné společnosti, které i přes pokusy vypadat ekologicky (greenwashing), produkují ohromné množství emisí a odpadu, kácí lesy, ničí ekosystémy a lobbují u politiků po celém světě za přijímání zákonů, díky kterým v tom všem mohou nepozorovaně pokračovat. Zatímco však kritika nadnárodních korporací ve veřejném prostoru již sem tam zaznívá, o největším nebezpečí pro klima se téměř nemluví. Green Deal v současné podobě nemá mezery jen v oblasti nadnárodních korporací. Při jeho tvorbě se pozapomnělo také vliv stoupajícího trendu zbrojení na klimatické změny a cíle klimatických dohod. Data Transnational Institute z roku 2023 hovoří naprosto jasně. Největší hrozbou pro klima a pro zelenou transformaci je právě zbrojení.

Kam se poděly peníze na zelenou transformaci?

Úsilí o zmírnění dopadů změny klimatu a přizpůsobení se této změně je chronicky podfinancováno miliardami dolarů, což prohlubuje klimatickou krizi a její dopady na občany po celém světě. Nejbohatší země, které nejvíce znečišťují ovzduší, zároveň zvyšují vojenské výdaje. Celosvětové vojenské výdaje dosáhly rekordní výše 2,24 bilionu dolarů, přičemž více než polovinu z této částky vydává 31 členských států NATO, a předpokládá se, že v příštích několika letech se rozpočty masivně zvýší.

Zvyšování výdajů na obranu se stalo předmětem diskuze již po válce v Kosovu, kde byly hlavním aktérem americké síly, které bombardovaly Kosovo, a první formální (i když nezávazná) dohoda zvýšit výdaje na obranu na 2 procenta HDP vznikla v roce 2002 na summitu NATO v Praze. Oficiálně byla tato dohoda přijata až v roce 2014 na summitu v Newportu (Wales). Pro 2 procenta neexistuje žádná metodologie, 2 procenta HDP na armádu o její síle nevypovídají. Přestože je zvyšování výdajů na obranu obhajováno jako nezbytné k odvrácení ruské hrozby v důsledku ruské invaze na Ukrajinu, NATO již nyní vydává za zbrojení 16x více než Rusko a jeho spojenci dohromady a 13x více než Čína. Zvyšovat výdaje na obranu kvůli potenciálním hrozbám tedy není nutné.

Vojenské výdaje NATO v roce 2023 ve výši 1,26 bilionu dolarů a předpokládané dodatečné výdaje na splnění cílů by mohly být místo toho vynaloženy na zmírnění změny klimatu a přizpůsobení se jí.

Například slíbený a nesplněný závazek nejbohatších zemí poskytnout dodatečné finanční prostředky na ochranu klimatu ve výši 100 miliard dolarů ročně představuje méně než 8 % částky, kterou NATO v roce 2023 vydá na vojenské účely. Pro dokreslení situace se nyní podívejme na další čísla.

Roční výdaje na obranu NATO by při současném stavu mohly pokrýt naplnění Pařížské dohody pro středně a nízkopříjmové státy po dobu 12 let (100 mld ročně), náklady afrických zemí na adaptaci a zmírnění dopadů klimatických změn po dobu 4 let (280 mld ročně) nebo náklady na adaptaci na klimatické změny pro středně a nízkopříjmové země po dobu 3 let (340 mld ročně). Pokud by všechny členské státy NATO vydávaly na obranu alespoň 2 % HDP, mohlo by se z těchto výdajů v dlouhodobém horizontu (8 let předpokládaných výdajů NATO) pokrýt náklady na adaptaci na klimatické změny pro středně a nízkopříjmové země po dobu 34 let, náklady afrických zemí na adaptaci a zmírnění dopadů klimatických změn po dobu 42 let nebo naplnění Pařížské dohody pro středně a nízkopříjmové státy po dobu celých 118 let.

Armáda jako největší producent emisí

Peníze však nejsou jediný problém. V celosvětovém měřítku jsou ozbrojené síly největším producentem skleníkových plynů. Zpráva organizací Scientists for Global Responsibility (SGR) a The Conflict and Environment Observatory (CEOBS) odhaduje, že v roce 2022 byly světové ozbrojené síly zodpovědné za přibližně 5,5 procenta celkových globálních emisí skleníkových plynů. Kdyby byla světová armáda zemí, byla by na čtvrtém místě a její emise by převyšovaly emise Ruska.

Uhlíkovou stopu armády (v klidovém stavu) lze rozdělit do tří kategorií: „stacionární“, „mobilní“ a „dodavatelský řetězec“. Stacionární emise jsou provozní emise skleníkových plynů pro vojenské základny (a také civilní budovy ministerstva obrany a doprava pro civilní činnosti), zatímco mobilní emise vznikají z mobilních vojenských činností (tj. používání letadel, námořních plavidel a pozemních vozidel, kosmických lodí). Emise z dodavatelského řetězce zahrnují emise skleníkových plynů zbrojního průmyslu a dalších společností, které dodávají armádě (např. ubytování a stravování aktivního personálu a soukromí dodavatelé bezpečnostních služeb).

Poměr mezi emisemi z těchto tří kategorií závisí na složení armády. V Německu, které vynakládá 17 procent vojenských výdajů na vybavení, je poměr mobilních a stacionárních emisí 0,7:1.38 Pro srovnání, ve Francii, která vynakládá 27 % vojenských výdajů na vybavení a má mnohem větší aktivní letectvo, je tento poměr 4,9:1. Emise z dodavatelského řetězce jsou obecně větší než u ostatních dvou kategorií.

Armádní emise jsou nicméně nedostatečně dokumentované. Iniciativa akademické obce a občanské společnosti - Military Emissions Gap - dospěla k závěru, že zprávy o vojenských emisích pro Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC) „buď zcela chybí, nebo jsou neúplné, obecně nejasné a mezi jednotlivými zeměmi velmi nekonzistentní“. Proto je na výzkumných pracovnících a modelářích, aby odhadli celkové emise na základě spolehlivějších souborů údajů,

které jsou k dispozici. SGR a CEOBS vypracovali svůj odhad celkových celosvětových emisí z vojenské oblasti na základě (stacionárních) emisí na hlavu vojenského personálu (v aktivní službě v národních ozbrojených silách) a zkombinovali jej s odhady mobilních nebo operačních emisí.

odvozených z vojenského nasazení a činností a dopadů na dodavatelský řetězec, jako jsou např.

výroba nebo přeprava zbraní. Ne všechny aspekty vojenských výdajů, například důchody, jsou relevantní pro mobilní emise nebo emise z dodavatelského řetězce; nejdůležitější je podíl výdajů na vybavení, jako jsou stíhačky, tanky a válečné lodě.

Od roku 2021, kdy byla vojenská uhlíková stopa 12 členských států NATO větší než jeden milion tun CO2, se emise výrazně zvýšily, a to v Kanadě, Francii, Německu, Itálii, Nizozemsku, Norsku, Polsku, Španělsku, Turecku, Spojeném království a v USA. V roce 2023 se tento počet zvýšil na 15. Celková vojenská uhlíková stopa NATO v roce 2021 činila 196 milionů tun CO2, přičemž 70 procent z ní připadalo na samotné USA, zatímco v roce 2023 to bylo 226 milionů tun CO2 - o 30 milionů tun více za pouhé dva roky, což je ekvivalent 8 milionů aut na silnicích navíc. Už v roce 2021 byly emise vyprodukované NATO vyšší než emise VŠECH civilních letů do a z evropských zemí v tom samém roce (130 milionů tun).

Dodatečné emise potřebné k dosažení 2% cíle NATO odpovídají 474 milionům zpátečních letů mezi Londýnem a New Yorkem za osm let - v průměru 59 milionům letů ročně. Pro srovnání, v roce 2019, tedy v posledním roce před tím, než bylo celosvětové cestování výrazně omezeno pandemií COVID-19, se celosvětově uskutečnilo 38,9 milionu letů.

Navýšení vojenských výdajů na 2 procenta by mělo také děsivý dopad pro země s malou nebo žádnou armádou, jako je Island, který nemá armádu, a tedy nevytváří žádné armádní emise a nemá výdaje na armádu. Při dosažení cíle NATO na 2 procenta na armádu by vyprodukoval 55000 tun emisí, což je ekvivalent dodatečných 30 tisíc aut na silnice země, která má pouhých 376 tisíc obyvatel.

Kdyby se výdaje na obranu zvýšily na 2 procenta ve všech členských zemích NATO, emise by do roku 2028 narostly o 51 procent.

Kdo na tom všem vydělává?

Masivní zbrojení nemá jen ideologický základ, jak by se mohlo na první pohled zdát. Přestože polarizace mezinárodních vztahů a vytváření umělých hrozeb v důsledku návratu rétoriky z dob studené války („hodný západ“ proti „zlému východu“), jistě hraje v posilování světových armád velkou roli stejně jako imperialistická politika („vývoz demokracie“), nesmíme zapomínat také na ekonomický aspekt. Na zvyšování výdajů na obranu zkrátka někdo vydělává.

Tím někým je pochopitelně zbrojařský průmysl, který dlouhodobě lobbuje za naplnění cíle 2 % HDP a celkové zvyšování výdajů na obranu. Celkový rozsah zisků zbrojařských firem bude viditelný až v následujících letech, ale už v první polovině roku 2022 například firma Rheinmetall zaznamenala nárůst objednávek munice o 259 procent oproti roku 2021. Roste také hodnota akcií zbrojařských firem. Ty se snaží o to, aby zvyšování výdajů na obranu nebylo vázáno na konkrétní konflikty, jako je válka na Ukrajině, hledají nové příležitosti pro export zbraní a podařilo se jim dosáhnout přijetí Akčního plánu NATO o zbrojní výrobě, čímž se podílí na vytváření válečné ekonomiky v řadě členských států NATO. Členské státy NATO v současnosti vyváží zbraně do 39 ze 40 klimaticky nejohroženějších zemí. V 17 z nich již probíhá ozbrojený konflikt, ve 22 vládne autoritářský režim, 26 zemí dosahuje nízkých hodnot v ukazatelích lidského rozvoje a na devět z nich se vztahuje zbrojní embargo OSN nebo EU.

Co s tím?

Je jasné, že abychom zachránili planetu, musíme co nejdříve zastavit zbrojení. Dílčí řešení v rámci kapitalistického systému existuje - potřebujeme co nejdříve vybudovat mezinárodní bezpečnostní struktury, které budou fungovat na principu diplomacie a dodržování principů mezinárodního práva a které nebudou dále prohlubovat propast mezi západem a východem. Jasně vidíme, že stávající struktury, jako je NATO, v tomto zcela selhaly. O takové řešení se zasazuje například Evropská levice (v ČR strana Levice). 

Jako marxisté však víme, že jediným skutečně účinným řešením je konec kapitalismu. Jak říkal už Lenin, války pramení z imperialismu, který je nejvyšším vývojovým stádiem kapitalismu. Kapitalisté potřebují upevnit svou moc a své postavení na trhu, což se daří nejlépe, pokud mají kontrolu nad celým výrobním a dodavatelským řetězcem - od přírodních zdrojů přes továrny až na trh. Aby této kontroly dosáhli, využívají své ekonomické moci k ovlivňování politiky svých domovských zemí, které rozšiřují své působení vojenskou silou.

Abychom tedy jednou provždy zastavili války a zbrojení, musíme překonat kapitalismus. Organizujme se, demonstrujme, stávkujme. Jako pracující máme v rukou jedinečnou moc. Tak se ji, krůček po krůčku, pojďme naučit využít.