Francie zažila loni dvojí volby, evropské a parlamentní. V obojích vládní garnitura prohrála, a bez ohledu na výsledek vládne dál. Udržuje se mimo jiné díky stále větším ústupkům krajní pravici, jejíž dohledný nástup k moci už nejde vyloučit.

Francii vládne od roku 2017 prezident Emmanuel Macron, bývalý člen Socialistické strany, hlavně ale bývalý bankéř, který uspěl díky vyluxování voličů jak pravice, tak levice: obě kdysi velké strany (Socialistická strana a Republikáni), které se po desetiletí střídaly v čele vlády a v prezidentském úřadě, spadly pod 10 % hlasů (první hned, druzí postupně během několika voleb), jejich místo zaujalo nově vzniklé Macronovo „hnutí“, které během osmi let vystřídalo názvy „Pochodem vchod!“ (En marche!), „Republika kupředu“ (LREM), „Spolu“ (Ensemble), „Obroda“ (Renaissance), a možná to není změna poslední. Ačkoliv se výslovně odmítá hlásit jak k pravici, tak k levici, postupně tíhne stále víc doprava, jak se dá čekat od uskupení, které nejvíc podporují voliči starší sedmdesáti let (40 % z nich volí Macrona) a dobře zajištění obyvatelé měst. „Hnutí“ nemá žádnou vnitřní demokracii: členem se zájemce stává vyplněním internetové přihlášky, jen málo přichází do styku s ostatními členy a má jen nepatrný vliv na rozhodování strany i na výběr kandidátů do voleb.

S každými novými volbami „Renaissance“  (jak se momentálně jmenuje) slábne: v roce 2017 spolu se spřízněnými středopravými stranami obsadila (díky většinovému systému) ve sněmovně cca 370 křesel z 577, v roce 2022, po prezidentských volbách, které Macron znovu vyhrál, už jen asi 250 (přesnější čísla by byla vzhledem k některým formálně nezávislým, vládě více nebo méně blízkým poslancům a drobným uskupením ošidná). Bylo to poprvé od konce padesátých let, co nejsilnější straně nebo koalici chyběl k nadpoloviční většině významný počet poslanců. Přesto se macronovci udrželi, jednak díky tomu, že levice a krajní pravice kategoricky odmítaly spolupracovat spolu navzájem, jednak proto, že jazýčkem na váhách byli Republikáni (cca šedesát poslanců), kteří oficiálně Macrona nepodporovali, útočili na něj zprava, nikdy ho ale nenechali padnout, protože jeho liberální reformy jim vyhovovaly.

A reforem bylo hodně. Celé období Macronova vládnutí bylo dobou rozpočtových škrtů na úkor výdajů na zdravotnictví a v sociální oblasti, zatímco firmám se snižovaly daně. Jelikož zákoník práce již před Macronem zreformovali socialisté (sám se na tom ostatně jako ministr podílel), zaměřil se nyní na důchodový systém, mimo jiné na zvýšení věku odchodu do důchodu z 62 na 65 let. Jeho záměr vyvolal v zemi rozsáhlé stávkové hnutí, a jelikož se psal rok 2022 a volební kampaň se dostávala do plného proudu, oznámil Macron, že v případě znovuzvolení zvýšení důchodového věku na pětašedesát let zavádět nebude. Krátce po volbách přišel s novým návrhem připomínající chytrou horákyni: penzijní věk v něm byl stanovený na čtyřiašedesát. Přes nepopulárnost i pokračujícím stávkám a demonstracím byl návrh začátkem roku 2023 vládou schválen – skutečně vládou a nikoliv parlamentem, neboť francouzská ústava umožňuje vládě prosadit zákon i bez hlasování parlamentu, pokud se sněmovna do 48 hodin nesejde a nevysloví vládě nedůvěru. Macron tuto možnost hojně využíval, a tak byla nejvýznamnější opatření prosazována bez parlamentní diskuse.

Čtyřiašedesát let je průměrný věk, do kterého se lidé ve Francii podle statistik těší celkem dobrému zdraví. Změna tedy znamená nejen, že mnohem méně z nich si teď bude schopno důchod užít, ale také že zejména lidé v namáhavých manuálních profesích, u kterých se zdravotní problémy a nemoci z povolání typicky začínají projevovat mnohem dříve, nezvládnou pracovat tak dlouho a bude muset žít ze skromného předčasného důchodu.

Hráz proti extrémismu? Jak proti kterému...

Za smysl své politiky označovali centristé kolem Macrona obranu demokracie proti extrémismu – pravicovému, ale se stále větším důrazem na údajný levicový, čímž měli na mysli hnutí Nepoddajná Francie (LFI) a jejího faktického (o tom níže) vůdce Jean–Luca Mélenchona. Neútočili přitom ani tak na její ekonomický program jako na to, co nazývali jejím „komunitarismem“: v posledních několika letech se k Nepoddajné Francii přesunuli voliči přistěhovaleckého původu, nejčastěji z afrických, hlavně ale muslimských zemí, kteří žijí většinou v chudých předměstských čtvrtích, už sedmdesát let čelí rasismu a diskriminacím, a v posledních letech i rostoucí islamofobii, a to nejenom zprava, ale nově i zleva.

Po svém příchodu k moci v roce 2012 totiž socialisté ve jménu obrany sekulárního státu navázali na politiku pravice (kterou do té chvíle kritizovali) a začali útočit na politický islám, což byl v jejich očích nejen jakýkoliv náboženský projev na veřejnosti, ale pomalu i cokoliv, co připomíná neevropský původ, například oděvní doplněk, který jinak nemá souvislost s náboženstvím, nebo plnovous u muže s arabskými rysy. Cokoliv, čím lidé pocházející z této světové oblasti vyčnívají, bylo (a stále je) vykládáno jako „separatismus“, tedy odmítání začlenit se do společnosti a přijmout její „hodnoty“. Není náhoda, že se socialisté na toto téma zaměřili zejména ve chvíli, kdy se vzmáhaly protesty proti jejich reformě zákoníku práce. Podobně i Emmanuel Macron začal klást důraz na téma migrace zejména od roku 2019, tedy po hnutí „Žlutých vest“ proti jeho „ekologické“ reformě zdanění energie a pohonných hmot. Síly sdružené v „Levé frontě“ (FdG, předchůdkyně Nepoddajné Francie) se ze začátku nestavěly k otázce jednoznačně, mnoho jejích členů spojovalo tento přístup s bojem za odluku církve a státu na začátku dvacátého století. Postupně v ní ale převážil postoj, že přístup politické garnitury v této věci se blíží fanatismu. „Převážil postoj“ možná není nejlepší výraz, vzhledem k tomu, že rozhodnutí v tomto hnutí často dělá velmi malá skupina lidí (k tomu se vrátíme), nicméně tento kurz odpovídal pocitům velké části levicového veřejného mínění.

Stoupenci Macrona, zbytky pravice, ale i část socialistů se toho ovšem rychle chytili, a od té doby v podstatě nepřetržitě útočí na Nepoddajnou Francii coby na ohrožení republiky. K jejich argumentům patřil mimo jiné poměrně smírný Mélenchonův postoj k Rusku před invazí na Ukrajinu, deklarovaná ochota jít do konfliktu s liberálním kurzem Evropské unie, a v neposlední řadě i obviňování z antisemitismu, které se dnes proti levici používá všude na světě. Netřeba říci, že po útoku Hamásu 7. října 2023 využili politici i novináři pokračující podporu Palestiny ze strany Nepoddajné Francie k nebývale hysterické kampani.

V té době už byla levicová koalice vytvořená v létě 2022 Nepoddajnou Francií, socialisty, zelenými a komunisty pro parlamentní volby dávno fakticky mrtvá. Vznikla hlavně pro potřeby parlamentních voleb v tom roce (vzhledem k většinovému volebnímu systému neměla bez spojení s ostatními žádná levicová strana šanci) a po volbách obtížně hledala společnou řeč. U socialistů i zelených se ozývaly hlasy volající po samostatném postupu, komunisté, kteří se posouvají stále víc napravo, se distancovali prakticky od začátku. S končícím rokem 2023 takzvaná „Nová lidová ekologická a sociální unie“ (NUPES) po ukončení spolupráce ze strany socialistů zanikla.

Evropské volby: krajní pravice ovládá pole

V červnu 2024 dávaly průzkumy tušit, že volby do Evropského parlamentu dopadnou pro Macrona a jeho „Obrodu“ katastroficky a že naopak výrazně zvítězí krajně pravicové Národní sdružení (RN). To už roku 2019 v těchto volbách vyhrálo, ovšem jen o jedno procento (23 %) před vládní stranou. Nyní se přehouplo přes 31 % hlasů, a přes 5 % získalo ještě vyhrocenější uskupení „Reconquête“, které založil publicista Eric Zemmour a které svou kampaň staví na představě civilizační války. V roce 2019 skončilo Macronovo „hnutí“ těsně druhé (22 %). Nyní získala „Renaissance“ méně než 15 %.

Levicové strany kandidovaly do voleb odděleně (pro volby do EP platí na rozdíl od ostatních ve Francii poměrný systém). Od začátku bylo jasné, že Nepoddajná Francie nezopakuje Mélenchonův úspěch z prezidentských voleb roku 2022 (22%) – pro volební uskupení, v jehož čele stojí Mélenchon, je typické, že právě v těchto volbách zazáří, aby poté v místních volbách skončila s nevalným výsledkem a v dalších prezidentských volbách opět vystřelila nahoru. Zato začaly průzkumy předpovídat úspěch socialistů, jejichž prezidentská kandidátka o dva roky dříve skončila na dvou procentech. Nyní získali socialisté 13,6 %. Nepoddajná Francie zůstala těsně pod 10 %, byť to bylo o tři procenta více než v roce 2019. Zelení, kteří byli v roce 2019 na čele levice (12,5 %), nyní ztratili přes polovinu voličů (zůstalo jim 5,5 %). Komunisté opět propadli. Celkem vzato, získala v těchto volbách nad radikální levicí převahu ta umírněná, která ještě o pár měsíců dříve vypadala, že je ve stavu klinické smrti. Nepodddajná Francie opět potvrdila, že si nedokáže vybudovat stabilní voličské jádro – a ani se o to nesnaží, jak ještě uvidíme.

To všechno ale ustoupilo do pozadí, když Macron záhy oznámil rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb.

Levice z nouze opět sjednocená

Evropské volby platí nejen ve Francii jako volby druhořadé, bez výraznějších praktických dopadů. Voliči jich často využívají k protestnímu hlasování, aby pak v parlamentních a prezidentských volbách opět volili „realisticky“. Platilo to ještě pro těsnou výhru krajní pravice před šesti lety. Tentokrát šlo ale o zásadnější a trvalejší posun voličů, který byl pozorovatelný už nějakou dobu. Proto byl Macronův krok vnímaný jako zahrávání si s ohněm. Podle některých mu šlo hlavně o to zbavit se levice, podle jiných doufal, že získáním vlivu na politické rozhodování dostane krajní pravice spoustu příležitostí k tomu, aby se zdiskreditovala.

Rozkmotřené levicové strany neměly jinou možnost než opět postupovat společně, pokud se chtěly ve většinovém systému prosadit. Tak vytvořily Nepoddajná Francie, socialisté, zelení a komunisté Novou lidovou frontu (NFP) – název odkazoval na Lidovou frontu z roku 1936, která svého času vznikla proti fašismu a u vlády pak zavedla mimo jiné zkrácení pracovní doby na osm hodin denně a první placené dovolené.

Nebezpečí fašismu bylo i tentokrát hlavní téma, tím spíš, že podle průzkumů Národní sdružení s cca 33 % s přehledem vedlo a zisk nadpoloviční většiny křesel ve sněmovně se jevil jako poměrně pravděpodobný. Národní sdružení je radikálnější než stoupenci Donalda Trumpa v USA, v době jeho založení (1972) se v něm angažovali bývalí váleční kolaboranti (předseda–zakladatel Jean–Marie Le Pen v 80. letech otevřeně zpochybňoval holokaust a v 90. letech několikrát pronesl výroky o biologické nerovnosti ras) a intelektuálové výslovně odmítající demokracii, nemluvě ani o tom, že na rozdíl od americké krajní pravice je ta francouzská dlouhodobě organizovaná (v devadesátých a nultých letech mívala Národní fronta, přejmenovaná od té doby na Národní sdružení, stabilních zhruba 14 % ve volbách, vzhledem k většinovému systému byla ale mimoparlamentní stranou; v roce 2012 získala dva poslance, o pět let později osm, teprve roku 2022 vyskočila její reprezentace na 89 křesel; podobně na tom byla i v komunální politice, ve které rovněž platí v zásadě většinový systém: v roce 1995 měla například v celé zemi jen tři starosty, roku 2001 už jen dva; navzdory tomu všemu celou tu dobu fungovala jako centralizovaná a poměrně masová strana) a tím pádem vyhraněnější. Francie je navíc na rozdíl od USA centralizovanou zemí, kde je moc soustředěna do rukou vlády, není tedy těžké si spočítat, že Marine Le Pen by v případě nástupu  k moci měla podstatně volnější ruce než v Americe Trump.

V minulosti bývalo ve Francii zvykem, že v případě postupu krajně pravicového kandidáta do druhého kola vytvořily ostatní strany „republikánskou frontu“, tj. vyzvaly k volbě proti němu (na pravici byl někdy tento přístup sporný). Díky tomu byl pro něho zisk mandátu velmi obtížný. Ještě roku 2022 se touto frontou i macronovci zaklínali. Tentokrát dali najevo, že nic takového nemají v úmyslu a naopak mnoho z nich hovořilo o dvou rovnocenných extrémismech, čemuž přizvukovala i média. Nepřímo ale celkem srozumitelně to říkal i Macron. Přitom nicméně centristé kolem „Renaissance“ mezi levicovými stranami rozlišovali. Jinak se stavěli ke kandidátům socialistů, komunistů a zelených, o kterých se vyjadřovali v tom smyslu, že jsou obětmi chybné politiky svého stranického vedení, vyslovovali naději, že časem změní postoj a tudíž připouštěli možnost, že v druhém kole vyzvou k jejich volbě, jinak ke kandidátům Nepoddajné Francie (LFI), které označovali za stejné zlo jako RN.

Nečekaně na prvním místě

První kolo 30. června 2024 dopadlo celkem podle očekávání: Národní sdružení se spojenci cca 33 % (pokud nepočítáme přeběhlíky od klasické pravice, tak pouze 28 %), Nová lidová fronta 28 %, „Společně pro republiku“ (tj. Macronova „Renaissance“ a její spojenci) 21.5 %, Republikáni 7,5 %. Krajní pravice získala o 10 % víc než v roce 2022 (i když nepočítáme pravicové přeběhlíky, kteří se k ní nyní přidali), spojená levice o 2 % víc, centristé o 4 % méně (volební účast zároveň stoupla z 47 % na 66 %).

Hned po sečtení výsledků se hlavní otázkou stalo, jestli strany stáhnou své kandidáty tam, kde skončili na třetím místě. Francie má totiž sice většinový dvoukolový systém, do druhého kola ovšem postupují všichni kandidáti, pro které hlasovalo aspoň 12,5 % oprávněných voličů (tedy včetně těch, kteří k volbám nepřišli). Při dvoutřetinové volební účasti bylo tedy k postupu v průměrném volebním obvodě potřeba zhruba 20 % odevzdaných hlasů. Případů, kdy se v druhém kole měli utkat více než dva kandidáti, byly stovky.

Rychle se ukázalo, že přístup levice a „středu“ je odlišný: zatímco levicové strany stáhly své kandidáty na třetím místě velice rychle (a mnozí z nich na rozhodnutí své strany ani nečekali), macronovci několik dní nechávali veřejnost na pochybách, jakou taktiku nakonec zvolí – zvlášť v případě LFI. I v případě macronovců nebylo málo kandidátů, kteří odstoupili z vlastní iniciativy. Ohledně oficiálního postoje panovalo vnitřní pnutí, až se nakonec dosluhující Macronův premiér Gabriel Attal veřejně přiklonil k vyhlášení „republikánské fronty“, do které po dlouhém mlžení, ovšem stále nepřímo, zahrnul i kandidáty LFI, na kterou nepřestával v médiích útočit, zároveň ale upřesňoval, že Nepoddajná Francie stejně nemá šanci sestavit vládu a tudíž nepředstavuje ve srovnání s Národním sdružením takovou „hrozbu“. Podle neoficiálních informací nebyl Macron „republikánskou frontou“ nadšený a přistoupil na ni jen pod tlakem. Dalším faktem je, že někteří centrističtí kandidáti přes výzvu svého vedení neodstoupili.

Když v druhém kole 7. července skončila Nová lidová fronta v čele se 178 poslanci, macronovci druzí se sto padesáti (čísla jsou opět přibližná) a krajní pravice se spojenci až třetí se 143 mandáty, bylo to pro většinu lidí překvapení a pro Národní sdružení šokující facka.

Několikaměsíční nejistota, nástup pravicové vlády

Po euforii ze zažehnané katastrofy nastoupily otázky, kdo sestaví vládu, potažmo kdo se po nenávistné kampani dokáže s kým dohodnout. Levice, která v počtu křesel skončila v čele, si nárokovala první pokus na sestavení vlády. Musela přitom překonat některé vnitřní rozpory: socialisté, kteří na volební alianci kývli v podstatě z nedostatku jiných východisek, se do vlády s Nepoddajnou Francií nehrnuli, v Nepoddajné Francii naopak zpočátku zazněly hlasy proti kompromisům, které by levice musela v rámci menšinové vlády udělat. Obtížný byl i výběr kandidátky na premiérku, než se dva měsíce po volbách strany Nového lidového hnutí shodly na úřednici pařížského magistrátu Lucie Castets. Všechno toto vnitřní dohadování bylo určeno spíš pro veřejnost, neboť Emmanuel Macron od počátku dával najevo, že volby „nikdo nevyhrál“ a nenechá se volebním pořadím vázat. V srpnu také přišel s dalším argumentem, že ekonomický program levice „ohrožuje stabilitu země“.

Zatím politici i mediální komentátoři přetřásali všechny možné kombinace a většina z nich volala po koalici, která by nezahrnovala ani Národní sdružení, ani Nepoddajnou Francii. Musela by to být koalice velmi pestrá: aby disponovala většinou, napravo od Macronových centristů by do ní museli vstoupit Republikáni, nalevo pak minimálně socialisté a zelení, v opozici by tak kromě obou vyloučených uskupení zůstali už jenom komunisté. Řešení to bylo nereálné: Republikáni odmítali být v jedné vládě se zelenými a i ti takové spojení vylučovali. I variantu levicové vlády, ve které by nebyla zastoupená Nepoddajná Francie (jak sama nabídla) a pouze by ji v parlamentu podporovala, prezident odmítl.

Nakonec Macron v září jmenoval vládu bez ohledu na parlament. Premiérem se stal bývalý ministr a eurokomisař Michel Barnier, člen Republikánů (poslancem poprvé roku 1978) známý v Paříži i Bruselu svým tlakem na škrty i deregulace všeho druhu. Členové Republikánů měli ostatně v nové vládě silné zastoupení a řadu klíčových ministerstev, celkem pozoruhodně u strany, která právě získala 7,5 % hlasů a neměla ani padesát poslanců. Spíš než jim tu Macron vycházel vstříc krajní pravici (pozice Republikánů se jim čím dál víc blíží) a zajišťoval si tak její alespoň dočasnou toleranci. Vyslal tím také signál, že když bude mít na výběr mezi ekonomickým posunem doleva a kompromisem s fašismem, zvolí tu druhé.

Podle francouzské ústavy nepotřebuje nově jmenovaná vláda projít ve sněmovně hlasováním o důvěře. Ten jí může vyslovit nedůvěru. Národní sdružení se k hlasování iniciované levicí nepřipojilo ani nepřišlo s iniciativou vlastní. Slíbilo ovšem, že Barnierovu vládu svrhne, pokud přijde s jakýmkoliv zvýšením daní.

Barnierova vláda trvala jen do začátku prosince. Zlomil jí vaz „zákon o financování Sociálního zabezpečení“ (tj. zdravotního a důchodového pojištění). Mezi opatřeními, které v něm vláda předkládala, bylo oddálení valorizace důchodů, zvýšení pacientské spoluúčasti, zato ale mimo jiné snížení zaměstnavatelských odvodů. Bylo jasné, že návrh neprojde sněmovnou, a tak Barnier využil již zmíněný paragraf ústavy, který vládě umožňuje přijmout zákon bez hlasování parlamentu, pokud jí sněmovna do dvou dnů nevysloví nedůvěru. Tak se jeho vláda stala první za šedesát let, kterou parlament svrhl: návrh vyslovení nedůvěry podaly jak levice, tak Národní sdružení, a tentokrát hlasovaly oba tábory společně. Pro krajní pravici šlo přitom hlavně o to dát své voličské základně najevo, že není provládní silou.

Po pádu vlády jmenoval Macron novou, velice podobnou. Premiérem se tentokrát stal historický centrista François Bayrou, v parlamentu od roku 1988, spojený většinu té doby s pravicí ale usilující o vybudování „politického středu“ ještě předtím, než se na scéně objevil Macron. V roce 2017 místo čtvrté kandidatury na prezidenta (roku 2007 získal 18 % hlasů) podpořil Macrona, výrazně mu tím pomohl se prosadit, stal se součástí jeho nejbližšího politického okruhu a jeho Demokratické hnutí (Modem) členem centristické parlamentní koalice. V minulosti (v devadesátých a nultých letech) se ostře vymezoval proti sbližování s krajní pravicí, kdykoliv se na pravici takové náběhy objevovaly, nyní se bez hnutí brvou ujal sestavení vlády, která je na její vůli závislá, jakoby se s posunem politické scény doprava museli posunout i centristé, aby byli dál „uprostřed“. Jeho rétorika tomu odpovídá: v lednu vyvolalo rozruch jeho prohlášení o „migrační záplavě“: tento výraz do té doby používala pouze krajní pravice a i někteří vládní politici se od něho nyní distancovali – nehledě na to, že migrace má ve Francii v posledních letech spíše tendenci klesat. Rozpaky v části vládního tábora vyvolalo i jeho vyjádření k úmrtí historického vůdce krajní pravice Jean–Marieho Le Pena: že „měl zálibu v polemice“ ale „nebylo pochyb, za co bojoval“, znělo ve vztahu k propagátorovi rasové nenávisti přinejmenším podlézavě. Není v tom zdaleka sám, v jeho vládě má opět lví podíl pravice: ministr vnitra Bruno Retailleau, který před několika lety přišel s výrokem o probíhající „decivilizaci“, zachází ještě mnohem dál (při oficiálním vyjádření k prosincovému zemětřesení na ostrově Mayotte, po kterém zůstalo několik desítek mrtvých a mnoho tisíc lidí bez přístřeší, ho nenapadlo nic lepšího než mluvit o problému migrace na ostrově, a premiér Bayrou se od jeho slov nedistancoval), stejně jako i další členové vlády.

Nejde samozřejmě jen o slova: vláda chystá změnu zákona o státním občanství, která má omezit získávání státního občanství dětmi cizích státních příslušníků, která se narodila ve Francii a prožila v ní celý život, hovoří také o zostření represí proti politickým protestům a demonstracím. A vedle toho pokračuje ve svém hlavním programu: škrtech a snižování daní firmám. Má přitom dvě výhody: jednak jí krajní pravice dává čas, jednak se jednota levice opět rozpadla.

Levice opět rozdělená

Už tu bylo několikrát naznačeno, že spolupráce levicových stran nikdy nebyla příliš vřelá. Na začátku roku 2022 vládlo mezi socialisty, zelenými a komunisty na jedné straně a Nepoddajnou Francií na straně druhé otevřené nepřátelství a díky tomu, že každá strana postavila do prezidentských voleb svého kandidáta, neprošla levice (o půl druhého procenta) do druhého kola. I vytvoření Nové lidové ekologické a sociální unie (NUPES) pro následující parlamentní volby prošla u prvních tří zúčastněných jen přes odpor zejména špičkových politiků (členská základna byla přehlednou většinou pro).

Společný postup i po volbách nebyl všeobecně přijímán, u socialistů se ozývaly stále výraznější hlasy pro jeho ukončení (na sjezdu roku 2023 obhájilo vedení svá křesla jen těsně). Příležitostí k formálnímu zpřetrhání svazků se stal útok Hamásu 7. října 2023. Když Nepoddajná Francie kromě útoku odsoudila i dlouhodobou izraelskou kolonizaci a označila ji za příčinu probíhajících událostí, označila to Socialistická strana za ospravedlňování Hamásu. Když se potom v průběhu kampaně do evropských voleb stala Nepoddajná Francie hlavním terčem útoků ze strany novinářů i státních orgánů (mimo jiné byli poslanci za Nepoddajnou Francii po jednom tiskovém prohlášení poslaneckého klubu předvoláni policií na výslech), vyslovovali se socialisté sice občas vlažně proti „přehnaným reakcím“, jejich postoj byl ale víceméně nepřátelský.

Přišly předčasné volby a s nimi opět potřeba sjednocení. Volby posílily levici celkově, zároveň ale změnily poměry sil v ní. Její zastoupení stouplo ze 147 na 178, velká většina nově získaných mandátů patřila ale socialistům, z menší části zeleným, zatímco Nepoddajná Francie měla o dva poslance méně (komunisté se výrazně propadli a o křeslo přišel i jejich předseda, který jakoby se svými výroky proti přistěhovalcům, ekologům ale i příjemcům sociálních dávek snažil dohnat pravici). A tak zatímco v roce 2022 měla stejně poslanců jako ostatní tří strany dohromady (při stavění společných kandidátů zvolila NUPES tento klíč na základě výsledku prezidentských voleb, ve kterých získal Mélenchon 22 % hlasů a ostatní tři levicoví kandidáti celkem 9 %), nyní jsou síly socialistů a LFI téměř vyrovnané. Důvody jsou dva: jednak byli socialisté během předvolebních vyjednáváních zvýhodněni při přidělování nejsnáze získatelných volebních obvodů, jednak tu ovšem sehrála role velká mediální masáž, která Nepoddajnou Francii představovala jako ztělesněné zlo. Zmínili jsme centristické pojetí dvou rovnocenných extrémismů. Zmínili jsme také, že centristé se mnohem vstřícněji vyjadřovali k zbylým třem levicovým stranám a vyzývali voliče k jejich podpoře v druhém kole tam, kde proti nim stál kandidát RN, zatímco u LFI doporučovali neúčast a až na poslední chvíli někteří z nich (ne všichni) na půl úst a nepřímo svůj postoj přehodnocovali. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že se tato kampaň nemíjí účinkem: část voličů Macronovy koalice „Společně pro republiku“ deklarovala neochotu dát v druhém kole hlas levicové straně a v případě Nepoddajné Francie byl poměr výrazně vyšší než u ostatních. Průzkumy také ukazují, že více respondentů označuje za „ohrožení demokracie“ Nepoddajnou Francii než Národní sdružení. Že obraz respondentů je mimo realitu, to ukazuje jejich odlišné hodnocení například LFI a komunistů, ačkoliv poslanci obou uskupení hlasují ve sněmovně celkem podobně. Nicméně ať je propaganda jakkoliv nepravdivá, na řadu lidí zabírá a levice se s tím musí vyrovnat.

Stejně jako předtím „Nová lidová ekologická a sociální unie“ (NUPES) se nyní i „Nová lidová fronta“ (NFP) začíná trhat. Premiér Bayrou v lednu opět předložil parlamentu zákon o financování Sociálního zabezpečení, s úpravami, které zohledňovaly zejména některé detailní požadavky Národního sdružení. Nepoddajná Francie už čtyřikrát iniciovala hlasování po nedůvěře, které krajní pravice nepodpořila – tentokrát ho ale nepodpořili ani socialisté poté, co jim premiér slíbil budoucí úpravu čerstvě schválené důchodové reformy (která mimo jiné zvýšila věk odchodu do důchodu na čtyřiašedesát let). Byl to velmi neurčitý slib, bez konkrétních termínů i závazků (a v půlce března Bayrou oznámil, že návrat k dvaašedesáti letům je mimo hru), socialisté ho však přijali a slevili z konfrontačnosti. Jejich vztahy s LFI jsou teď na bodu mrazu. Na přelomu května a června bude mít Socialistická strana sjezd, na kterém bude mít její generální tajemník Olivier Faure vyzyvatele z řad odpůrců dalšího spojenectví. Její postup je nutné chápat i v tomto světle.

Neprůhledná Nepoddajná Francie

Nepoddajná Francie (LFI) je zatím hlavní levicová síla, od které lze čekat iniciativu (uskupení revoluční levice nalevo od ní, Dělnický boj a znesvářené frakce Nové antikapitalistické strany, mají teď řadu vlastních problémů, jinak se spíš než na volby zaměřují na aktivismus v terénu, což snad v budoucnu přinese ovoce, ale to je dlouhodobá záležitost). Poslední dva roky se jí ovšem nedaří získávat nové voliče. Někteří vidí důvod v problematické osobnosti jejího vůdce Jean–Luca Mélenchona, který se vyžívá v patetických, často prázdných proklamacích a v útočných výrocích, mnohdy nepromyšlených. Podle nedávného průzkumu by 71 % lidí těžce neslo, kdyby se Mélenchon stal prezidentem (z toho 54 % „velmi těžce“), což je ještě vyšší číslo, než u krajně pravicového Erica Zemmoura, který šíří hysterickou nenávist a občas mluví o již probíhající občanské válce, a mnohem vyšší než u Le Penové.

Přitom program LFI není nijak radikální: v podstatě hlavně progresivní zdanění a investování do infrastruktur a veřejných služeb, tedy typicky sociálně demokratické návrhy.

Byla by situace lepší s jiným vůdcem, který by netrpěl takovým narcisismem? Těžko říct, zvlášť když porovnáme situaci s osudem britské Labour party za vedení Jeremyho Corbyna (2015–2019). Ten reagoval na nepřátelskou mediální frontu opačně než dnes Mélenchon: působil jako mírný nekonfliktní dědeček, který se vyhýbal silným slovům, tváří v tvář vymyšleným obviněním z antisemitismu přijímal vstřícná opatření ve straně, mimo jiné se distancoval od některých levicových aktivistů, jejichž nařčení z antisemitismu bylo viditelně účelové. Mediální nenávist ovšem nepolevovala, požadavky komentátorů na trestání určitých postojů se stupňovaly a byly stále absurdnější a Corbynova popularita v průzkumech se ke konci blížila dnešní Mélenchonově. Tím není řečeno, že Mélenchonovy výkřiky a pózy nemohou být na škodu, jenom to, že jejich odstranění by nemuselo nic řešit – nehledě na to, že když si porovnáme Francii, kde LFI stagnuje, ale existuje dál, s Británií, kde je radikální levice dezorganizovaná a v troskách, možná vezmeme zavděk konfrontačnost i s jejími přehmaty.

Jiná věc je faktická absence interní demokracie v Nepoddajné Francii. Nejedná se o stranu ale o hnutí, k členství stačí vyplnit přihlášku na internetu, členské příspěvky jsou dobrovolné, organizační struktura velmi volná (strana fakticky nemá regionální organizace, až na velmi slabé „koordinátory“, a místní organizace mají jen málo cest, jak komunikovat spolu navzájem), programové dokumenty jsou podobně jako jiná rozhodnutí přijímány shromážděními, většina jejichž členů je vybírána losem. Cílem tohoto systému je zabránit vzniku zkostnatělých aparátů a místních pašalíků, jak jsou běžná u socialistů a komunistů – proto také losování spíše než vnitrostranické volby. Dalším výsledkem ovšem je, že vedení se nezodpovídá členům – a těžko věřit, že to nebyl od začátku vědomý cíl.

Když Mélenchon v roce 2016 zakládal Nepoddajnou Francii, v zásadě si založil podpůrné hnutí pro svou prezidentskou kandidaturu: vůdce si vybral hnutí, místo aby si hnutí zvolilo vůdce. Jednalo se v zásadě o podobnou strategii, jakou v téže době zvolil Emmanuel Macron, který ovšem šel mnohem dál, „hnutí“ budoval jako firmu a na demokracii si ani nehrál.

I vedení hnutí vybírá shromáždění sto šedesáti náhodně vylosovaných členů, kteří se většinou neznají navzájem a k nimž se připojují koordinátoři několika pracovních skupin. Skutečné rozhodnutí je pak převážně v rukou samotného vedení, které může podle svého uvážení přibrat někoho do počtu nebo se zbavit nespokojenců ve svých řadách. Tak se stalo v roce 2022, kdy bylo odstaveno několik známých tváří hnutí bez veřejného oznámení důvodů a veřejnost neměla jasno, kdo přesně o tom rozhodl. Mélenchon mimochodem oficiálně ve vedení od roku 2022 není – oznámil po volbách, že se z něho stahuje, je od té doby pouze spolupředsedou stranické nadace, to mu ale dnes nebrání sdělovat do médií, jaký je postoj LFI k té které otázce, a jeho slovo platí.

To taky znamená, že místní kandidáti jsou často vybíráni centrem a nemají velké vazby na lokalitu, ve které kandidují. Kdo tohle ví, pochopí, proč má LFI největší úspěch v prezidentských volbách, menší v parlamentních a obvykle propadá v regionálních a komunálních, kde naopak socialisté a zelení drží své pozice (podobně jsou na tom vpravo Macronovi centristé vůči republikánům, i když ne v parlamentních volbách). Pochopí taky, jak se socialisté po poklesu pod dvě procenta dokázali vrátit na scénu a proč se úvahy o smrti strany už několikrát ukázaly jako předčasné. V Nepoddajné Francii se občas o problému mluví. Neudělalo se s ním zatím nic. Pouze v předměstích se LFI uchytila díky spojení s místními spolky a neziskovkami, které jí dodaly známé kandidáty. Jinde takové štěstí neměla.

Společenské překážky

Tady se dostáváme k dalšímu úskalí. Podpora Nepoddajné Francie je velmi výrazná mezi mladšími věkovými kategoriemi zejména ve větších městech, které mají pocit, že společnost jim není schopna nabídnout důstojné postavení a že před jejich očima dochází k demontáži sociálního státu, veřejných služeb a všeho, co nějakým způsobem zajišťuje solidaritu. Dále má vysokou podporu na chudých předměstích, kde obyvatelé kromě materiálních těžkostí čelí i diskriminaci a rasistickým útokům, stále otevřeněji i ze strany státu. Problém je, že obě tyto kategorie nestačí k získání většiny.

Nepoddajné Francii se nedaří proniknout do krizí postižených regionů severní a východní Francie, kdysi průmyslového jádra země, které před padesáti lety výrazně volilo komunisty a nyní je postižené deindustrializací – fabriky tu buď zkrachovaly nebo byly přesunuty do Asie či jinam (a nově se rozvíjející odvětví se nejčastěji usazují v jiných francouzských regionech, ještě nedávno zemědělských a zaostalých). V této části země získalo Národní sdružení velkou většinu poslaneckých křesel, na volební mapě je toto území téměř kompaktně zabarveno do hněda. Analytici s oblibou glosují posun těchto kdysi levicových regionů, kde dnes levice absentuje. K tomu je nutno podotknout, že deindustrializace tu nastala už před třiceti či čtyřiceti lety, někdejší odborově organizovaní komunističtí voliči už z velké části nežijí a současná aktivní generace už slavné doby průmyslové aktivity převážně nepamatuje. Faktem nicméně zůstává, že dělníky a jiné manuálně pracující z těchto krizí postižených regionů se levici příliš oslovovat nedaří. Platilo to v roce 2022 a od té doby se v tom směru mnoho nezměnilo.

Někteří (bývalí) vedoucí představitelé LFI vidí příčinu v tom, že se Nepoddajná Francie příliš soustřeďuje na otázky rasismu, menšin a podobně – nejznámějším zastáncem tohoto vysvětlení je bývalý novinář a poslanec za severofrancouzskou Pikardii (právě jednoho z regionů, kde má LFI slabou pozici) François Ruffin, který kvůli podobným vyjádřením vypadl v roce 2022 ze stranického vedení (že postup byl netransparentní, jak jsme popsali výše, je věc druhá), v roce 2024 se s Nepoddajnou Francií oficiálně rozešel, dnes působí v čele regionálního hnutí „Vzhůru Pikardie“, které založil, a LFI nemůže přijít na jméno. Slabinou takového výkladu je, že představitelé LFI se možná silně angažují v otázkách diskriminací, xenofobie a podobně, jsou ale zároveň vidět u velmi mnoha stávek a na odborových demonstracích: kde stávkující zaměstnanci nějakého podniku pořádají protestní shromáždění před sídlem firmy, tak se s velkou pravděpodobností objeví i poslanci LFI – je ovšem také skutečností, že pouze 8 % francouzských zaměstnanců soukromého sektoru je dnes členy nějakého odborového svazu, i když mobilizovat dokážou odboráři mnohem vyšší procento. Nic nenasvědčuje tomu, že kdyby se levice otázkám rasismu a islamofobie věnovat přestala, její popularita mezi dělníky by stoupla.

Je samozřejmé, že roli hraje i skladba kádrů a aktivistů LFI: pocházejí převážně z vysokoškolsky vzdělaných středních vrstev, a při způsobu, jakým je hnutí organizováno, to těžko může být jinak. Oslovovat obyvatele upadajícího regionu odříznutého od světa, kde chybí práce, školy, nemocnice, praktický lékař, pošta i kvalitní dopravní spojení a odkud mladá generace odchází, pokud má jak a kam, je za takových okolností komplikované. Obyvatelé větších měst mohou mít velké problémy, zdejší jsou ale poněkud jiného druhu. A protože spolkový život je tu nevýrazný (hnutí žlutých vest tu nepřineslo trvalou změnu), je těžké hledat tu prostředníky, jako se to LFI podařilo na předměstích.

Podobné problémy řeší levice v celé Evropě, ať už v Británii, v Německu či jinde. Jsou některé výjimky, jako je například Belgická strana práce (PTB), jež v Belgii dosahuje výrazných volebních výsledků a mezi jejímiž poslanci a zastupiteli figuruje mnoho lidí z dělnických profesí, ale i menšin. Nevíme, jestli je tento příklad snadno napodobitelný – je tu příliš mnoho proměnných, od volebního systému přes vnitrostranickou organizaci a politický program až po ekonomickou situaci, stav odborů, hustotu obyvatelstva (tady je mezi Belgií a Francií obrovský rozdíl) a další.

Těžko tedy francouzské levici z dálky radit: za mnoho svých problémů si může sama, jiné ale leží mimo její kontrolu.