V co doufáme v Argentině?
Z posledních argentinských voleb vzešla vítězně dvojice Alberto Fernández – Cristina Fernández de Kirchner. K moci se tak vrací perónistický projekt, populismus velmi všestranné orientace, který jako politická síla vyvstal v průběhu 40. let a který byl ve své středolevicové variaci (kirchenerismus) u moci mezi lety 2003-2015. Volba Alberta Fernándeze, který je spíše centristicky orientován, byla výsledkem potřeby určitého smíru, protože osobu bývalé prezidentky část populace hluboce nenávidí.
Společnost během kirchenerismu učinila velký pokrok, zejména ve věci sociálního zabezpečení, lidských práv a paměti. Zároveň zůstalo mnoho nedořešených otázek v dalších oblastech: právech původního obyvatelstva, ekologie, a nakonec i podezření z korupce, kvůli kterému stále probíhá trestní stíhání.
Odcházející vláda byla, zejména v osobě prezidenta Mauricia Macriho, poznamenána nadměrným nárůstem zahraničního dluhu, úpadkem ekonomiky, nárůstem nezaměstnanosti a prokázaných korupčních afér. To vše bylo dobře maskováno typickým „radostným“ diskursem postmoderních politických kampaní, kde se pod rouškou zdánlivé přívětivosti, elegance a pozitivních vibrací pěstuje rasismus, prohlubování rozdílů mezi vrstvami společnosti a znovuusmiřování se s diktátory.
Určité procento společnosti toto směřování stále podporuje, přestože se zdá, že korporativní pravice přišla o svou hegemonii ve společnosti, která v méně než dvaceti letech prošla řadou turbulencí. Od situace, kdy vedla mezinárodní žebříčky v počtu a intenzitě lidových povstání a organizací alternativních komunit (2001) až k hlubokému rozdělení a ochromení diskursem „nejistoty“, který proměnil nerovnost ve zločin a jako řešení nastolil zvyšení míry sociální kontroly a represí.
Monopolizovaná masová média hrála klíčovou roli při instalaci toho, co se nazývá společenskou trhlinou: hluboká nenávist a neschopnost dialogu mezi jednotlivými částmi společnosti, stejně jako protichůdné postoje ke zločinu a ochodování s drogami, šíření rasismu, xenofobie a intolerance. Tyto strategie bohužel nejsou v Latinské Americe ničím novým. Válka proti zločinu a drogám zde obecně vedla pouze k vyššímu hromadění bohatství, militarizaci občanské společnosti a nikdy nepotrestanému vraždění nevinných lidí.
V posledních letech se ve středu pozornosti celé společnosti objevil kolektivní sociální aktér: feminismus. V důsledku hlubokého selhání spravedlnosti tváří v tvář vraždám žen, genderovému násilí a neexistenci základních práv týkajících se sexuálního zdraví se zorganizovalo nezávislé ženské hnutí a vydalo se do ulic. Po celé zemi svolávalo spontánní a masivní pochody, jaké nebyly po mnoho let k vidění. Svou přítomností se do procesu obnovy zapojil také disent sexuálních menšin a územních organizací, což se, vzhledem k velikosti hnutí, neobešlo bez jistého napětí. V roce 2019 se posledního Setkání národů, které sdružuje především původní obyvatele Argentiny, účastnilo více než 200 000 lidí.
Naděje tohoto hnutí se upínají k tomu, že lidé opět získají sebedůvěru a schopnost organizovat se bez klientelismu, a nechají stranou obavu a nenávist k tomu, co je odlišné. Hospodářská nestabilita, inflace a sociální nerovnost nikdy nebyly výlučnou odpovědností dané vládnoucí strany a politická situace celého kontinetu je nyní docela nejasná. Doufáme, že sliby kampaně se tentokrát budou skutečně naplňovat a mezitím se budeme stále zlepšovat v prosazování skutečné demokracie zdola.