[caption id="attachment_5203" align="alignleft" width="253" caption="Jiří Brabec na letošních Dnech antikapitalismu"][/caption]

„Báseň není zjevení, ale dílo těžké a neveliké jako dělnická práce,“ napsal přední literát meziválečného období, který se angažoval v antifašistickém odboji. 1. června letošního roku uplynulo 70 let ode dne, kdy byl nacisty zavražděn na Kobyliské střelnici v Praze.

Závěrem Dnů antikapitalismu 2012 přednášel o Vladislavu Vančurovi Jiří Brabec. Nelze vypočítávat práce tohoto literárního historika a signatáře Charty 77, jehož celoživotní předmět zájmu sahá do dvou století, totiž dvacátého a devatenáctého. Vedle mimořádných literárněhistorických statí, jež často tematizují myšlení o umění, vzpomeňme alespoň Brabcovu pozornost věnovanou Záviši Kalandrovi, vrcholící ve výboru Intelektuál a revoluce, a novější Brabcovy práce vydané v knize Moc literatury a panství ideologie. Přednáška bohužel nemohla být zaznamenána.

Jiří Brabec úvodem situoval Vančurovu dobu v kontextu současného uvažování o literatuře, potažmo umění. Meziválečné období, a to především v souvislosti s nadějemi bolševické revoluce, charakterizuje perspektivnost, vyhlížení budoucího. Reálný socialismus oproti tomu budoval povědomí, že všeho bylo dosaženo, a rovněž ideologie pozdního kapitalismu staví na předpokladu konce dějin, který doprovází bezčasí a eklektismus.

Vančura působí v dotčené sociokulturní situaci zákonitě opozičně: tvorba, v níž pohledu do budoucna odpovídá princip objevu, není v osobě uměleckého individua neprodyšně oddělena od politiky; v tom smyslu neexistuje rozdíl mezi básníkem a revolucionářem. Revolucionizovat slovo rovná se revolucionizování společnosti přinejmenším do té míry, do jaké formováním jazyka formujeme nazírání skutečnosti samé (třeba dodat: tento rozměr, byť stěžejní, v nedávno obnovené diskuzi o angažované poezii chybí pohříchu často). Jedině aktualizací jazyka lze vzdorovat stereotypním kadlubům, do nichž dnes zapadáme.

[caption id="attachment_5200" align="alignleft" width="173" caption="Vladislav Vančura"][/caption]

„Umění jest organizace práce. Nemyslíme tedy jenom na devět Múz, nýbrž na všechnu tvořivou činnost. Nejde o neobvyklost, nejde o novotu, nejde o sličnost. Jde o organizaci, ustrojení, zákonnost tvořivé práce. V tomto smyslu dílo jest tvar, a umění není se starati o nic jiného než o úkoly tvárné, o ústrojnost vznikající skutečnosti, jež nakonec nemá hodnot jen etických nebo estetických, nýbrž je matérií i tehdy, zůstává-li básní,“ píše Vančura v Novém umění roku 1924 a pokračuje:

„Dělnictví je jedinou chválou a jediným kladem tohoto období, a protože umělecké dílo doposud je nejčistším typem díla, tyto práce [...] nemohou než demonstrovati svou starou jednotu. Moderní umělci tvoří řemeslně, jsou dělníci, jsou dělnický odbor a v tomto smyslu především jsou komunisty.“

Literární polemiky, které Vančura vede se svými souputníky (například o význam metafory s Ferdinandem Peroutkou), nejednou předznamenávají debaty na politickém poli. Vizionářský text Proti sekretářům své strany, otištěný roku 1926 (!) v Tvorbě, řadí Vančuru mezi první, kteří rozpoznávají proces vedoucí – řečeno s Trockým – ke stalinskému thermidoru. Roku 1929 již podepisuje společně s dalšími šesti autory otevřený dopis Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, kriticky reagující na výsledky V. sjezdu KSČ, a svoji signaturu na rozdíl od takového Stanislava Kostky Neumanna nikdy nestáhne.

Lukáš Matoška

lukas.matoska@socsol.cz

Článek původně vyšel v červencovém čísle časopisu Solidarita roku 2012.