Nejznámější indická spisovatelka S.A.Roy je většině známá jako autorka románu s názvem „Bůh maličkostí“ – „The God of Small Thing“, za který byla roku 1997 oceněna prestižní cenou „Booker Prize“. Postupně s vydáváním dalších děl, především politických a sociálních esejí, a se svými mediálně známými výstupy, se stala světově známou aktivistkou bojující za sociální a ekonomickou spravedlnost. Roy v jedné ze svých úvah říká: "Jediná věc, která stojí za globalizaci, je hnutí odporu".

Roy se narodila roku 1961 ve státě Kérala v jižní Indii matce vyznávající křesťanství, která byla zároveň aktivistkou v hnutí za práva žen, otec byl pěstitel čaje a hlásil se k hinduismu. Výše zmíněný román se odehrává právě v její rodné vesnici Ajamanamu, Roy v knize o své vesnici říká:  "Je to jediné místo na světě, kde spolu žijí různá náboženství; křesťanství, hinduismus, marxismus i islám se zde neustále mísí a navzájem se potírají. Když jsem dospívala, měl zrovna navrch marxismus - každým dnem jsme čekali, kdy vypukne revoluce."

V 16 ti letech Roy opustila Keralu a odešla do Dillí, kde žije dodnes. Počátky nebyly lehké, žila  v malé chatě s plechovou střechou, vystřídala velké množství rozmanitých způsobů přivýdělku od prodeje prázdných pivních láhví až po vedení hodin aerobiku v pětihvězdičkovém hotelu v New Delhi. Dokázala si ušetřit na studia architektury, která úspěšně ukončila, zde potkala svého prvního manžela, architekta Gerard da Cunha, avšak manželství dlouho nevydrželo.

Svého druhého manžela, filmaře Pradip Krishen, poznala v roce 1984 když si zahrála venkovskou dívku v jeho ceněném filmu Massey Sahib. Na počátku své kariéry Roy pracovala pro televizi a točila filmy, psala scénáře ke dvěma filmům svého manžela ve kterých též hrála. Roy  přitáhla pozornost médií v roce 1994, kdy kritizovala Shekhar Kapurův film „Bandit Queen“, popisující život indické ženy, bojovnice za ženská práva v Indii Phoolan Devi. Tato tématika se Roy velmi dotýkala. Phoolan pocházela z nízké kasty, rodina ji provdala  v jedenácti letech. Svým manželem a mnoha jinými muži byla již v tomto věku opakovaně znásilňována a fyzicky týrána, což je osudem mnoha indických žen. Phoolan však patřila k těm typům silných žen, které svůj krutý osud změnily. Jako „královna banditů“ se stala symbolem odporu proti útlaku kastovního systému. Za svůj aktivní odpor vůči systému byla dlouho vězněna. Po propuštění se Phoolan stala členkou parlamentu, avšak roku 2001 byla zastřelena třemi maskovanými muži. Nyní zpět k Roy, která  věřejnou kritikou filmu „Královna banditů“ a zastáním Phoolina postoje upoutala pozornost médií. Zde počíná její mediálně známá neuvěřitelně odvážná cesta ženy, která nemlčí k žádné nespravedlnosti kterou pociťuje jako výzvu k jejímu odstranění.

V roce 2001 Roy kritizuje bombardování Afghánistánu a otevřeně říká, co se i dnes, po 9 letech od zmíněných událostí bojí říci česká média, uvádím část z Royna projevu otištěného v nejprestižnějším francouzském deníku Guardian téhož roku: „Jak se začalo stmívat v neděli 7. října 2001 nad Afghánistánem, americká vláda, podporovaná Mezinárodní koalicí proti teroru (což je nové, příhodné, náhradní jméno OSN) zahájila letecké údery proti Afghánistánu. Televizní stanice vysílaly dlouhé záběry střel s plochou dráhou letu, bombardérů typu stealth, tomahawků, střel, které proniknou do bunkrů a bomb značky 82 s vysokým závěsem. Po celém světě se na to dívali chlapečkové s vypoulenýma očima a přestali požadovat nové videohry…Nic nemůže omluvit nebo ospravedlnit teroristický čin, ať už ho páchají náboženští fundamentalisté, soukromá armáda, lidová osvobozovací hnutí - anebo ať je maskován jako odvetná válka a provádí ho uznávaná vláda. Každého dalšího nevinného člověka, který je usmrcen, je nutno přidat k hrůznému počtu civilistů, kteří zemřeli v New Yorku a Washingtonu - není možné tyto lidi od mrtvých v Americe odpočítávat. Války málokdy vyhrávají lidé, vlády je málokdy prohrávají. Lidé jsou ve válkách zabíjeni….Amerika musí okamžitě přestat s válkou. Bombardování Afghánistánu není odplatou za New York a Washington, je to další teroristický čin proti lidem na světě.“

V roce 2002 hostovala Roy v USA kde přednesla svůj slavný projev  "Come September". Zde prokázala vynikající  řečnické schopnosti a obrovskou odvahu, když divákům předložila svůj pohled na sociální nespravedlnost a chudobu ve světě a jejich souvislost s vyvoláváním válek a se skrytou rolí nadnárodních korporací v těchto tendencích o zotročení většiny. Přičemž ani dnes se Roy nebojí vyslovit jména, značky zmíněných korporací a obchodní a rodinné vztahy mezi těmito a mezi konkrétními politiky prosazující zájmy zmíněných korporací .Dále v projevu  odmítá nálepku "anti-amerikanistky" s tím, že tento termín se stal nástrojem v rukou vlivných u moci, kteří jsou ale jen figurkami velkých korporací, a kteří se snaží toto slovní spojení přišít každému, kdo prostě nesouhlasí s tyranskou politikou USA a jejich spojenců. Na konci projevu vyzývá k aktivitě a proti  novodobé tyranii když říká: „Ano, i tito samozvaní vládci mohou padnout, a pokud lidé procitnou a půjdou vytrvale a společně za svým cílem, za světem bez válek, za spravedlivějším a krásnějším světem, pak tito vládci také padnou…..“ Za její postoje jí byla Roy roku 2004 udělena Mírová cena města Sydney. Finanční ocenění nadace ve výši 50 tisíc AUD se rozhodla nabídnout australským aboriginským aktivistům, kteří vedou kampaň za právo na jejich původní území a sociální spravedlnost.

Roy v Indii veřejně reagovala kritikou na indické zkoušky nukleárních zbraní  a protestovala proti megalomanským projektům vodních elektráren  za což byla v roce 2002 odsouzena, jako důvod uvěznění nejvyšší soud v Dillí uvedl urážku soudu. V roce 2003, po té co byla propuštěna z vězení, říká: „…byla jsem uvězněna, proto, že jsem se účastnila protestů proti výstavbě obrovských přehrad na indických řekách. Podobné stavby vyhnaly za minulé roky 33 miliónů obyvatel z jejich domovů a způsobily velké sociální katastrofy. Já jsem kritizovala rozhodnutí Nejvyššího soudu, který takové přehrady povolil, a nakonec jsem byla obviněna za to, že jsem se svými články provinila proti soudu. Uložili mi, abych se mu omluvila, což jsem samozřejmě odmítla.“

V momentě, kdy opustila bránu věznice, byla Roy oslovena mnoha novináři celého světa, když tito poukazovali, že Roy má přeci  má svobodu vyjádřit se, psát a hovořit, odpověděla: "To není demokracie. Demokracie je vláda lidu a pro lid." Dále Roy říká: „…degenerace demokracie začíná v samotném srdci politických institucí, většinu volených zástupců tvoří milionáři. Nemůžete získat křeslo, pokud vás nepodporují velké společnosti. Pokud jde o demokratické protiváhy této vládnoucí elitě, jako je Nejvyšší soud nebo média, v zásadě všechny přešly do rukou amerikanizovaných elit.. Všechny demokratické instituce byly zbaveny svého významu a pracují společně ve prospěch elit.“

Za své kritické eseje shrnuté do sbírky s názvem  „The Algebra of Infinite Justice“ – „Algebra neurčité spravedlnosti“, jí byla  v roce 2005 udělena literární cena Indie Sahitya. Ve sbírkách se objevuje především kritika indických politických elit pro svou podporu staveb obrovských přehrad, nukleárního zbrojení, rostoucí militarizace a ekonomické liberalizace Indie. Dále v knize Roy odsuzuje protiprávní okupací Iráku, která podle norimberských zákonů představuje vrcholný zločin útočné války. Cenu Sahitya uděluje státem dotovaná akademie Sahitya v Dillí a činí 50 000 rupií. Roy odmítla cenu převzít s tím, že je znechucena  politikou indické vlády, která podporuje okupaci Iráku, tedy nemůže převzít cenu od organizace podporované státem .

V souvislosti se zmíněnou kritikou uvádí Roy v jednom rozhovoru: „Na obou stranách, v Afghánistánu i v Americe, jsou nyní civilisté rukojmími činů svých vlastních vlád. Aniž by o tom věděli, obyčejní lidé v obou těchto zemích jsou spojeni společným poutem - obyvatelé obou zemí musejí nyní žít s jevem slepého, nevypočitatelného teroru. Každé hromadě bomb, které jsou shozeny na Afghánistán, odpovídá eskalace masové hysterie ve Spojených státech ohledně antraxu, strach z dalších únosů a z dalších teroristických činů….To, co se stalo 11. září, změnilo svět navždycky. Svoboda, pokrok, bohatství, technologie, válka - tato slova mají nyní nový význam. Když prezident Bush oznámil, že se bude bombardovat, řekl: "Jsme mírumilovný národ." Oblíbený velvyslanec USA, Tony Blair  to po něm opakoval: "My jsme mírumilovný lid." Roy k tomuto dále říká: „Tak teď to víme. Prasata jsou koně. Holky jsou kluci. Válka je mír. Takže když americká vláda pokřtí válku "Operace nekonečná spravedlnost" nebo "Operace trvalá svoboda", my ve třetím světě pociťujeme o dost víc než záchvěv strachu. Ať mi pan prezident Bush promine, ale lidi na světě nemají povinnost si volit JEN mezi Talibánem a americkou vládou.“

Suzanna Arundhati Roy mě svojí otevřeností zcela uchvátila, tak jako mnoho dalších, vím že tuto ženu nespustím trvale  z očí a budu sledovat její další činnost a velmi si přát, aby její slova probudila co nejvíce lidí. Na závěr uvádím Roynu výzvu:

„A co my ostatní, otupělí příjemci této ofenzívy absurdní propagandy? Jsme každodenními spotřebiteli lží a brutality, namazané burákovým máslem a jahodovým džemem - padá nám to z nebe do úst jako ony žluté potravinové balíčky. Budeme se dívat jinak a budeme to konzumovat, protože máme hlad, anebo se budeme soustředěným zrakem dívat na deprimující divadlo, odehrávající se v Afghánistánu, až se nám z toho bude chtít kolektivně zvracet a řekneme, všichni společně, že už toho máme dost? „