{mosimage}Události z roku 1968 měly silný dopad po celém světě. Německý aktivista Volkhard Moslem se dívá na hnutí v Západním Německu a politické názory jeho hlavního představitele, Rudiho Dutschke.

Politická bouře, která vypukla před čtyřiceti lety, ovlivnila všechny části planety. Ale s tím, jak se většina médií zaměřuje na studentské protesty a masové stávky ve Francii v květnu 1968, je možné opominout význam některých z ostatních revolt. Západní Německo, které bylo od Východního odděleno v důsledku studené války, zažilo významné protesty, které odmítly vládnoucí pořádek. Tato masová nespokojenost mladých lidí a dělníků se vyvinula v průběhu šedesátých let, aby naplno propukla koncem onoho desetiletí.

V roce 1959 průzkum politických názorů studentů v Západním Německu zjistil, že pouze devět procent z nich se pokládalo za oddané demokraty a velké většina by neodporovala nedemokratickému systému. To nebyl žádný ohromující objev. Labouristicky zaměřená SPD a Komunistická strana v Západním Německu ztratily mezi lety 1949 a 1956 okolo poloviny svých členů. Konzervativní CDU získala ve všeobecných volbách roku 1957 jedenapadesát procent hlasů. Hlavní slogan jejího předsedy Konráda Adenauera zněl: „Všechny cesty socialismu vedou do Moskvy.“

Ale v roce 1968 Německo zažívalo revoluční vlnu mládežnických protestů. Jejich vůdčí silou byla SDS, studentská socialistická organizace. SDS byla v roce 1961 vyloučena z SPD kvůli „levicovým úchylkám“. Na počátku šedesátých let měla SDS okolo šesti set členů na třiceti univerzitách, včetně Západního Berlína. Když jsem roku 1963 vstoupil do SDS, téměř se nezapojovala do žádných praktických aktivit, kromě přednášek o marxismu. Ale SDS se rozrostla na dva tisíce členů do roku 1967 a zároveň se transformovala v revoluční proud. K této změně došlo částečně kvůli oslabení antikomunistických postojů ve společnosti, opozici proti válce ve Vietnamu a překvapení nad hospodářským poklesem v roce 1966. První „velká koalice“ CDU a SPD, přeplněné univerzity a reforma vysokoškolského vzdělání spolu přispěly k vzrůstající deziluzi mladých lidí. Byl to také zásah skupiny levicově zaměřených studentů, co pomohlo SDS v příklonu k radikální levici.

Vroce 1965 skupina sedmi původně anarchisticky orientovaných studentů vstoupila do SDS. Rudi Dutschke, který pocházel z Východního Německa, byl jedním z nich. Rudi a jeho přátelé se pokusili získat na svou stranu ostatní v SDS. Během tří let jeho vliv v organizaci značně vzrostl. Někteří z jeho přátel založili v roce 1967 studentskou komunu a vrátili se zpět ke kulturní politice založené na happeninzích a myšlenkách sexuálního osvobození prosazovaných psychoanalytikem Wilhelmem Reichem.

Jednotlivci

Ale sám Rudi se velmi přiblížil revolučnímu marxismu. Kolem roku 1966 měla SDS dvě hlavní frakce – staré členy, známé jako tradicionalisty, a mladší, s Rudim jako jejich hlavním představitelem, známé jako antiautoritáře.

Rudi a jeho příznivci byli fascinováni významem „subjektivity“ – tím, že lidské jednání může změnit chod dějin. Z Rudiho pohledu byl marxismus tradicionalistů „jednostranný“, protože zdůrazňoval „objektivní“ faktory v dějinách. Napsal, že tento přístup „zničil svobodnou vůli jednotlivce, skupiny, strany – vše se stalo nevyhnutelným. Protože komunismus, beztřídní společnost, je rozhodnutou otázkou, nemusíme se obávat jaderného konfliktu.“

V roce 1966 se tyto dva proudy střetly. Představitelé tradicionalistů vytvořili vzdělávací program. Tvrdili: „Jako u dělníků, u nichž by se mohlo bez učení strany vyvinout jen odborářské uvědomění, radikálně demokratické vědomí studentů se může vyvinout směrem k vědomí socialistickému jen za pomoci učení SDS.“ Podle nich mohlo být dosaženo socialismu jenom skrze učení strany, ne skrze zkušenost třídního boje zdola. V reakci na to Rudi a jeho příznivci prosazovali orientaci na „provokativní akce“. Věřili, že policejní brutalita naučí studenty mnohem víc o povaze státu než čtení knih.

Filosof Herbert Marcuse, který mluvil na masových studentských mítincích v Německu, Rudiho také ovlivnil. Marcuse napsal v roce 1965 velmi čtený článek nazvaný „Represivní tolerance“. Argumentoval, že síly zákona a pořádku budou vždy bránit ustanovenou společenskou hierarchii a že je nutná „protisíla“, aby ji překonala. Marcus činí závěr: „Když utlačovaní použijí sílu, neukovají nové řetězy, ale zpřetrhají ty staré.“ Učil revoluční studenty, že použití protisíly je ospravedlnitelné a že ti, kteří se zříkají násilí z principu, již podlehli porážce. Marcuse volal po rozchodu s „represivní tolerancí“ vládnoucích. Pod ní, jak tvrdil, se utlačovaní mohli svobodně vyjadřovat a dokonce „pokojně“ demonstrovat, ale vládnoucí stále používali všechny prostředky, které měli k dispozici, aby je udrželi na dně společnosti.

Dutschkův vliv v organizaci narůstal. V září 1967 získal většinovou podporu v SDS, navzdory argumentu tradicionalistů, že radikální akce si znepřátelí dělnickou třídu a povedou k izolaci studentů.

Výtržnosti

Když šáh, íránský diktátor, navštívil v červnu 1967 Berlín, SDS proti němu zorganizovala demonstraci. Policejní kulka zabila studenta Benna Ohnesorga na protestu 2. června. Tato událost rozpoutala první širokou vlnu studentských protestů, která otřásla univerzitami a velkými městy. Filosof Jurgen Habermas obvinil o pár dní později Dutschkeho z „voluntarismu“. Tvrdil, že Dutschkeova teorie úmyslných výtržností, které měly demaskovat skryté síly státu, byla pomílená, protože v Německu nebyla revoluční situace. Dutschke, říkal, riskoval životy ostatních studentů.

Rudi odpověděl, že organizovaná protisíla je nezbytná na obranu a že „obvinění z voluntarismu je pro něj poctou“. Tvrdil, že Habermasova „objektivita“ jen brzdila sílící hnutí.  Ale Habermas se ve svých obviněních tak úplně nemýlil. Politická situace v Německu revoluční nebyla. Použití síly by bylo ospravedlnitelné, kdyby byla objektivně revoluční situace. Dutschke a jeho příznivci v SDS tvrdili, že v určitém smyslu kapitalismus vždy byl v revoluční situaci. Mysleli tím, že bylo dostatek sociálního bohatství pro svět bez hladu a válek pro celé lidstvo, jen kdyby společnost byla řízena v náš prospěch. To je, samozřejmě, správně. Ale jak se tyto podmínky změní v situaci, v níž je možná úspěšná revoluční změna? Ve svém deníku Rudi dává příklad Che Guevary a gerilových bojů, které podstoupil v Bolivii. Říká: „Revolucionáři musí nejen čekat na objektivní podmínky pro revoluci. Tím, že vytváří lidové „ozbrojené ohnisko“, mohou vytvořit objektivní podmínky pro revoluci pomocí subjektivní iniciativy.“

Převrat

V řeči na konferenci SDS v září 1967 Rudi prohlásil, že „propaganda střílení“ ve třetím světě musí být kombinována s „propagandou činu“ v Německu. To svedlo dohromady myšlenky Che Guevary a ruského anarchisty devatenáctého století Michaila Bakunina. Skupina lidí kolem SDS vyvodila z této analýzy, že ozbrojený boj ve formě městských geril je třeba k svržení systému. To dalo vzniknout Frakci Rudé armády (RAF) Adrease Baadera a Ulrike Meinhoff. Rudi byl až příliš revoluční realista, aby se přidal k takovémuto avanturizmu. Tvrdil, že vyzývat k atentátům na bossy a ministry by bylo chybou, protože tito lidé mohou být snadno nahrazeni.

V Rudiho interpretaci marxismu byly další slabiny. Čerpaje z Bakunina a anarchistů, nazýval svoji frakci SDS „antiautoritářskou“. Ale toto slovo mělo více významů. Zaprvé znamenalo, že boj musí být zaměřen proti německé společnosti a státu, který byl stále velmi ovlivněn fašismem a nacistickou diktaturou. Ale znamenalo také, že jako proti „autoritářským“ se musí bojovat proti všem organizačním strukturám SDS. Tím Rudi a jeho „antiautoritářská“ frakce bezděky pomohli k rozkladu SDS, k rozplynutí v hnutí.

V Rudiho myšlenkách byla také další slabina. Pod vlivem Marcuse považoval pracující třídu v rozvinutých zemích za neschopnou být hybnou silou revoluční změny. Podle něj byla pracující třída podplacena vysokým životním standardem a propagandou vládnoucí třídy a médií. Bylo úkolem studentského předvoje využít univerzity jako „bezpečné zóny a jako společenskou základnu, odkud mohou být vedeny boje proti institucím, za levné jídlo pro studenty a boj o státní moc“. V Německu roku 1968 se vedly velké bitvy. Zahrnovaly Vietnamský kongres v Berlíně v únoru, na němž se sešlo kolem pěti tisíc revolučních studentů a mladých dělníků – já tam byl společně se dvaceti mladými chemiky a učni.

Mladý fašista Josef Bachmann postřelil Rudiho do hlavy v dubnu 1968. Po této události padesát tisíc mladých lidí zablokovalo rozvoz deníku Bild, který vyzýval čtenáře, aby „eliminovali výtržníky“. O měsíc později se odehrála další vlna univerzitních okupací a demonstrací proti zákonu o výjimečném stav, který dával vládě všechny prostředky k zastavení práce parlamentu. Ale policejní síly opět zvítězily. Řešení této hádanky ukázaly masové stávky pracujících ve Francii v květnu 1968, které zatřásly vládnoucí třídou. Ukázaly sílu, kterou mají pracující, aby změnili svět.

Rudi zemřel roku 1979 na následky oné střelby, která mu poškodila rozsáhlé části mozku. Ale miliony lidí po celém světě jsou stále inspirováni boji roku 1968, v nichž hrál tak klíčovou roli.

V březnu r. 1968, jeden měsíc před atentátem na něj, navštívil Rudi Dutschke „Pražské jaro“. Vycházel z jednoty celosvětového antiimperialistického hnutí, které začalo v Berkley a rychle se šířilo po všech velkých evropských městech.

Nové revoluční hnutí, tak to viděl Dutschke, bylo antistalinistické a marxistické zároveň. O „reálném socialismu“ v NDR – ve které strávil své mládí, než ji několik málo měsíců před postavením Berlínské zdi opustil – řekl, že na něm bylo „vše reálné, jen ne socialismus“.

21. srpna slyšel o vpádu ruské armády do ČSSR. Ležel stále ještě v nemocnici a sotva se zotavoval z téměř smrtelných střel do hlavy. Prahnul po zprávách, jestli a jak reaguje na invazi SDS (Socialistický německý svaz studentů). V této organizaci byl do doby atentátu vůdčí osobností.

Rudi neměl důvod se stydět: Ve Frankfurtu, Berlíně a dalších městech vyšel SDS do ulic, solidarizoval se „se svými soudruhy v Praze“ a propagoval demokracii rad jako alternativu k stalinismu.

Demonstrace několika stovek studentů ve Frankfurtu vedla 21. srpna 1968 k sídlu sovětské vojenské mise v městské části Niederrad. Autor článku tenkrát narychlo sepsal s dalšími aktivisty frankfurtského SDS následující leták. Pozoruhodná na něm je analýza událostí v samotné ČSSR, která je značně sofistikovanější než ty, které dnes často slyšíme od samých etablovaných účastníků „Pražského jara“.

 SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS  SDS    

Vpád pěti vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR dramatickým způsobem poukazuje na očividný regres do historicky dávno překonaného stalinismu. Jedná se o další zradu na proletářském internacionalismu. Dovnitř znamená násilné potlačení svobodného socialistického vývoje, jenž je možný pouze sebeurčením lidí. Reformní pokus v ČSSR v žádném případě není krok zpět ke kapitalistickému výrobnímu způsobu.

Hospodářská krize v letech 1962 až 1965 vedla k silným napětím uvnitř politického vedení ČSSR. Z těchto napětí vznikla skupina reformátorů kolem Dubčeka, která načrtla hospodářský program k překonání krize, ve kterém žádala větší pravomoc pro VEDENí PODNíKŮ. Během posledních měsíců se čím dál tím více ukázalo, že tyto hospodářské reformy měli zaplatit především českoslovenští pracující. Viděli jsme propuštění z práce, především v hornictví, a vedoucí reformní politik předpověděl 400 tisíc nezaměstnaných.

Politická liberalizace tedy ještě nebyla socialistická politika, sebeurčení pracující třídy nebylo záměrem. Přesto je zavádění republikánských svobod, jako jsou právo na svobodu tisku a mínění, podstatnou podmínkou pro uskutečnění socialistické společnosti a pro sebeurčení mas. Tak došlo v posledních měsících k stávkám a demonstracím, pomocí nichž se pracující pokoušeli prosadit své požadavky, aby si mohli do budoucna sami zvolit odborové zástupce. Byly to první náznaky rozšířeného politického uvědomění mezi pracujícími, jež si mohlo najít výraz v sebeorganizaci vlastních zájmů v podobě systému rad podobného budapešťským radám pracujících z r. 1956. Tuto možnost nyní zničila vojska pěti států Varšavské smlouvy.

Sovětský svaz již dlouhá léta provádí mocenskou politiku, při které se domlouvá se Spojenými státy, které po celém světě vedou válku proti sociálním osvobozeneckým hnutím. Za politiky koexistence si Sovětský svaz a USA domluvily rozdělení světa na mocenské sféry. Takto se umožnilo panujícím byrokraciím v obou státech nerušeně prosazovat své zájmy, které se již dávno zcela osamostatnily od obyvatelstva. Ani plošné bombardování socialistického Severního Vietnamu americkým letectvím nemotivovalo Sovětský svaz k účinné podpoře tohoto národa. Stalinismus již před desetiletími vytlačil revoluční sebeosvobozování mas z politické praxe zemí reprezentovaných Sovětským svazem a evropských komunistických stran.

Německý establishment předstírá rozhořčení nad vpádem cizích vojsk do ČSSR. Jsou to titíž politici, jako např. Kiesinger, Strauß a Werner, kteří s uspokojením sledují americkou agresi ve Vietnamu, v SRN svými „nouzovými zákony“ významně omezili republikánské svobody (např. právo na stávku) a dodnes nechtějí prohlásit za neplatnou Hitlerovu Mnichovskou dohodu. Tito politici si nemohou učinit žádné nároky protestovat proti okupaci ČSSR sovětskými vojsky.

Jejich jednání je pokrytectví!!!

SDS protestuje proti násilnému pokusu pěti států Varšavské smlouvy potlačit vydobyté svobody v ČSSR.

SDS SE SOLIDARIZUJE S BOJEM SVýCH STáVKUJíCíCH ČESKOSLOVENSKýCH SOUDRUHŮ ZA OSVOBOZENí SVé ZEMĚ OD STALINISMU!

Skupina SDS Frankfurt            Dnes v 18. hodin Demonstrace na Römerbergu