{mosimage}Jan Kavan nám laskavě přenechal k otištění text své přednášky na konferenci Masarykovy dělnické akademie "Dějinný význam Pražského jara 1968" z letošního 9. června na půdě poslanecké sněmovny. Tento text jsme velice mírně redakčně upravili a doplnili o pasáž z článku téhož autora, který vyšel v letošním srpnovém čísle skotského časopisu Critique.

V červenci 1967 jsem byl pozván organizací amerických kvakerů na seminář nazvaný „Mládí a změna“, který se konal v maďarském Veszprému. Mezi účastníky bylo několik již tehdy známých anglických rebelů z tzv. Nové levice, např. Robin Blackburn, ale i pár amerických studentů z SDS, které proslavilo až léto 1968. Spřátelil jsem se tam s lidmi, kteří mi o něco později umožnili navázat kontakty mezi představiteli českých studentů a západní Novou levicí. Za nejvýznamnější jsem však považoval seznámení s novinářkou a spisovatelkou Helenou Klímovou, manželkou Ivana Klímy. V té době jsme již doma, my studenti, rozšiřovali jako samizdaty opisy projevů z červnového IV. sjezdu čs. spisovatelů, především projev Ludvíka Vaculíka, ale i Ivana Klímy, Tondy Liehma a Milana Kundery. Dva z nás, radikálních studentů, tedy Jiří Müller a Luboš Holeček, byli již vyloučeni z fakulty a posláni na vojnu a bylo krátce po 5. sjezdu ČSM, kde jsme sice byli podle očekávání poraženi, ale zrušili jsme tradiční jednomyslnost a vyprovokovali diskusi. Pochopitelně jsme měli zájem o kontakt na rebelující spisovatele. Ten nám po semináři ve Veszprému umožnila Helena Klímová. (Později s Müllerem a Holečkem sepsala historii studentského hnutí v rukopise „Studenti a moc“.)

Mimochodem, poté, co byly v září 1967 zastaveny Literární noviny, v nichž pracovali A.J. Liehm, Ludvík Vaculík, Helena Klímová a další a pod vedením Jana Zelenky byly tzv. nahrazeny znormalizovanými Literárními novinami, tak jsem v Anglii vyrobil letáky, na nichž jsem srovnal navzájem si dost podobná loga obou Literárek a vyzval k bojkotu těch úředních. S pašováním letáků do Prahy jsem přestal poté, co první zásilky nenašly pochopení u přátel spisovatelů.

Na konci října 1967 došlo ke spontánní demonstraci našich kolegů z technických fakult, kterým na strahovských kolejích již po x-áté zhaslo světlo. Přes 2000 studentů se svíčkami v rukou se vydalo do centra Prahy a provolávali své požadavky jako „Chceme světlo!“, jenomže museli jít kolem Hradu, kde právě zasedal úV KSČ a Novotný (president a generální tajemník KSČ) okamžitě pochopil, o jaké světlo studentům jde, a nařídil policii demonstraci brutálně potlačit, což se stalo.

Hned druhý den se obrany studentů ujali radikální studenti, kteří měli tenkrát pod kontrolou pražský vysokoškolský výbor ČSM. Strahovské události jsme detailně popsali v Bulletinu VOV ČSM, který jsme mohli vydat bez cenzury „pro interní potřebu našich členů“. Žádali jsme nejen změnu na Strahově, ale zásadní politickou změnu ve způsobu vládnutí společnosti, který umožnil brutální potlačení pokojné demonstrace. Bulletin byl brzo zakázán a já jako šéfredaktor jsem byl vyšetřován, ale v té době již spisovatelé obsah Bulletinu pomohli rozšiřovat. Vzájemná spolupráce se zpevnila.

V té době mne přítel mého otce prof. Eduard Goldstücker (byli spolu v Anglii i ve vězení) seznámil s MUDr Františkem Krieglem, (jiní studenti navázali kontakt se členem Mlynářovy právní komise při úV KSČ Petrem Pithartem) a brzy jsme začali naše kroky koordinovat s těmi nejradikálnějšími reformisty, jakým byl František Kriegel. Dá se říci, že studenti sehráli roli jistého katalyzátoru střetu mezi stranickými reformisty a vládnoucími konzervativci.

Reformní hnutí, které bylo odstartováno v lednu 1968 změnou ve vedení KSČ, již v březnu nabylo téměř revoluční charakter. Cenzura přestala de facto existovat, noviny denně odhalovaly nesčetné případy korupce na nejvyšších místech i minulých zločinů KSČ, včetně justičních vražd z 50.let. Noviny byly denně vyprodány již po ránu. Rychle se rodila občanská společnost. Vytvářely se nové veřejné diskusní kluby, organizovali se bývalí političtí vězni (K231), vznikl vlivný KAN, časem vznikaly i přípravné výbory sociálně demokratické strany.

Reformistům, kteří byli nota bene v čele strany stále ještě obklopeni početnou starou gardou, se kontrola vývoje ve společnosti vymkla z kloubů a v podstatě jen reagovali na podněty zvenčí strany. A tlak na ně se zvyšoval. Vzpomínám na jeden z prvních vskutku velkých veřejných mítinků, který jsme zorganizovali 20.března 1968 a jehož průběh se simultánně vysílal v rozhlase a v televizi. Dvě přeplněné haly v parku J.Fučíka (dnešní Výstaviště) naslouchaly jak známým reformistům, tak spisovatelům a studentům. Ve svém projevu Luboš Holeček, stále ještě ve vojenské uniformě, nazval to, že můžeme takto vystupovat a hovořit k desítkám tisíců lidí, „nesmírným pokrokem“, ale současně varoval, že naše podpora reformistům, kteří toto umožnili, je jen podmínečná a že mladá generace bude formulovat svůj vlastní program a „model socialismu, který nebude identický“ s tím, který nabízejí reformisté v čele s A. Dubčekem. Jednoznačně odmítl politický monopol a vedoucí roli KSČ. Na začátku roku 1969 byl Holeček jedním ze signatářů dopisu českých studentských lídrů nadaci Bertranda Russella, v němž se zdůrazňuje, že „žádná společnost nebude svobodná, dokud přímí výrobci nebudou moci plně využívat skutečná demokratická práva občanů ve společnosti, neboť jen poté mohou intelektuálové mít právo hovořit o svých vlastních svobodách…“. Domnívám se, že i tato formulace byla do jisté míry ovlivněna dialogem se západní Novou levicí během roku 1968.

Ještě jednu poznámku k tomu březnovému mítinku. Kolem půlnoci tam došlo k první větší hádce mezi námi a reformisty, které zastupoval Josef Smrkovský (předseda Federálního shromáždění). Do návrhu závěrečného Manifestu pražské mládeže jsem zařadil větu, že v zahraniční politice si přejeme „dobré a rovné vztahy se všemi našimi sousedy“. Neodhadl jsem, jaké to vzbudí emoce. Smrkovský nám vzrušeně vysvětloval, že nesmíme dráždit Sovětský svaz, nesmíme opakovat maďarské chyby z roku 1956. I vysílání diskuse bylo na chvíli přerušeno hudbou. Unavený Smrkovský nám nakonec odsouhlasil formulaci, podle níž jsme žádali „rovné vztahy se všemi a zejména s SSSR“. Ochotně jsem to přečetl a myslím si, že teprve bouřlivý potlesk upozornil Smrkovského, že jeho cíle nebylo dosaženo.

Zůstaňme ještě u března 68. Tentýž měsíc jsme jednoznačně podpořili protestující polské studenty, kteří byli terčem velkých represí a i antisemitské kampaně jejich ministra vnitra Moczara. Navázali jsme přátelské kontakty s Adamem Michnikem, Jackem Kuronem a dalšími budoucími vůdci KORu (Komitet Obrony Robotników – Výbor na obranu dělníků) a Solidarity.

Tentýž měsíc nás v Praze navštívili západoněmečtí studenti. Diskuse s nimi jasně ilustrovala fakt, že rozdílné zkušenosti determinují rozdílné postoje. Němci odmítali válku ve Vietnamu, žádali uznání NDR, denacifikaci NSR a právo studentů ovlivňovat systém vzdělávání. Citovali Marcuseho, Gramsciho, Ericha Fromma, Trotského i Che Guevaru. Češi se občas odvolávali na Dostojevského, Arendtovou, Poppera nebo Djilase. Němci kritizovali konzumní technokratickou odcizenou společnost, což nenalézalo pochopení u lidí, kteří se denně potýkali s nedostatkem i základního zboží, neschopností a nepružností systému, kterému byly zájmy spotřebitelů lhostejné.

Nejzajímavější bylo setkání s Rudi Dutschkem, který jako jeden z mála vnímal realitu na naší straně železné opony (sám původně pocházel z NDR). Ale i s ním jsme si museli nejdříve nesmírně dlouho vyjasňovat pojmy, kterým komunisté sebrali jejich původní smysl jako mír, socialismus, socialistická demokracie nebo samospráva. My jsme na oplátku museli vysvětlovat, co myslíme termíny jako svoboda, demokracie či nejčastěji používaným termínem slušnost. Nakonec jsme se shodli na potřebě boje proti autoritářským režimům, proti represím a manipulaci i proti válce ve Vietnamu a za svobodu, sociální spravedlnost a solidaritu například s polskými studenty. Obě strany odmítaly své instituce, politické představitele i strany. Rudiho představa „velkého pochodu proti institucím“ se nezdála nepřijatelná. Dohodli jsme se na simultánních demonstracích na obou stranách železné opony, abychom tak dali najevo, že ani jeden z našich systémů není kýženou alternativou. Rudi však byl o několik dní později postřelen a nikdo jiný jeho štafetu již nepřevzal.

Americký autor Mark Kurlansky tvrdí, že jediné co měla nová generace občanských aktivistů na obou stranách společného bylo odcizení od stávajícího pořádku a odmítnutí autoritářství ve všech jeho formách. To je asi pravda, ale nezdá se mi to zas tak málo.

Současně mohu potvrdit, že v mnohém jsme si nerozuměli. Naše odlišné představy o společnostech, které jsme chtěli vytvořit, byly dané rozdílnou historickou zkušeností se zcela odlišnými systémy. Pamatuji si jak jsem byl v červnu 1968 pozván britskou BBC na televizní debatu s nejznámějšími evropskými mladými rebely. S některou sžíravou kritikou Danny Cohn-Bendita stávajícího pořádku jsem neměl problém, ale když britský aktivista Tariq Ali odpověděl na otázku cíle jeho hnutí: „Chceme zrušit peníze“, tak mi to vyrazilo dech.

Když se Luboš Holeček vrátil v únoru 1969 ze Stockholmu, kde tribunál nadace Bertranda Russella odsoudil invazi do Československa, přiznal, že „s naivitou, na níž jsem tam narazil, bychom byli dávno pohřbeni“. Poměrně velkoryse však uzavřel, že „to, co nás rozděluje je zkušenost, ne cíle“. Myslím, že to byl Zdeněk Pinc, kdo tehdy poukázal na to, že západní studenti se snažili osvobodit od něčeho, co je svazovalo, zatímco Čechům šlo o základní svobody pro něco.

Poté, co Antonín Novotný byl donucen 22. března rezignovat, propukla veřejná kampaň za nového prezidenta. Nejznámější byl velký pochod středoškoláků, kteří chtěli poslat na Hrad Čestmíra Císaře. Vysokoškoláci Císaře sice respektovali jako slušného politika, ale vnímali ho jako součást hlavního opatrného umírněného reformního hnutí, a tak se k mladším kolegům nepřidali. Někteří z nich dávali přednost lidem typu Eduarda Goldstückera.

Když konečně reformisté v dubnu zveřejnili svůj Akční program, který zdůrazňoval potřebu „nového modelu socialistické demokracie“, odsoudil zločiny minulosti a i kritizoval monopol KSČ na moc, tak to na jedné straně vyděsilo komunistické představitele sousedních zemí jako např. Ulbrichta (NDR) či Gomulku (Polsko), ale na druhé straně my mladí jsme to vnímali jako něco, co přišlo pozdě a bylo toho málo. Skutečný vývoj společnosti byl již mnohem dál a vedoucí role KSČ zůstala dávno jen na papíře. V létě se již většina společnosti chovala svobodně. Politika se z nejvyšších pater KSČ dostávala do ulic, nejrůznějších klubů, občanských sdružení, divadel apod.

Studenti i nadále podporovali Dubčekovo vedení proti tlaku novotnovských konzervativců a hrozbám z Varšavského paktu, ale současně mezi nimi a reformisty rostlo napětí. Reformisté měli obavu z radikalizace mladých a studenti byli přesvědčeni, že reformní vedení by mělo říci lidem pravdu o vnější hrozbě a dokonce i umožnit jistou mobilizaci. Tyto rozdílně postoje jsem si připomněl o řadu let později, když se několik z nás sešlo v emigraci v Londýně s bývalým předním reformistou Zdeňkem Mlynářem. Mlynář kladl vinu za invazi radikálním požadavkům studentů a spisovatelů a tvrdil, že reforma mohla uspět, kdyby byla pomalá, opatrná a pevně kontrolovaná shora. Na námitku, že reforma, která by nezrušila cenzuru a nedovolila nezávislé politické aktivity občanů, by nezměnila podstatu jistého koncentračního tábora, odvětil Mlynář, že to je sice pravda, ale v takovém koncentračním táboře by bylo dovoleno zpívat. Nadsázka, která ilustrovala dilema reformistů v kostce.

Sám Dubček také příliš nedbal Mlynářova názoru o nutnosti přísné kontroly a za to měl ohromnou podporu u lidí. V létě r. 1968 vyjádřilo 89% populace podporu socialismu a pouhých 5% kapitalismu. Podle průzkumů bylo jen 7% lidí nespokojených s Dubčekovou vládou. Bylo to nepochybně první komunistická země s tak velkou a opravdovou podporou u lidí. Ne však nadlouho.

Země nebyla připravena na invazi 21. srpna. Nečekaly ji ani naprostá většina lidí, ani vláda. Lidé reagovali pasivním odporem. Až na málo vyjímek váhali vládní představitelé. Dubčekova reakce byla význačná: „Je to moje osobní tragédie. Věnoval jsem celý svůj život spolupráci se Sovětským svazem a oni mi dělají tohle.“ Nějak mu ušlo, že to dělali celé zemi.

Někteří mladí lidé bojovali a byli zabiti. Jiní mluvili a debatovali s mladými ruskými vojáky. Někteří z vojáků byli překvapeni, že nebyli v Západním Německu nebo alespoň nečelili ozbrojené kontrarevoluci, a někteří byli i popraveni svými důstojníky.

Národ se semknul jako už nikdy potom. Hesla jako „USA ven z Vietnamu, Rusové ven z Československa“ nebo „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“ nepoukázala na přitomnost obnovitelů kapitalismu a imperialistických agentů.

Je jistým paradoxem, že po invazi a především pak po kapitulaci reformistů 31. srpna začali reformy Pražského jara bránit především studenti, kteří k nim na jaře přistupovali jako k polovičatým dosti vlažně. Listopadová okupační studentská stávka vedla k vlně solidarity a především k úzké spolupráci studentského svazu a českých průmyslových odborů, které mezi sebou uzavřely politické dohody. Tyto dohody obsahovaly i hrozbu generální stávky, jak na obranu reforem, tak i některých ohrožených reformistů, kteří ještě nebyli vyhozeni, například Josef Smrkovský. Takovou konfrontaci však Smrkovský nechtěl riskovat a tak také kapituloval. Ze známých politiků nebyl nikdo, kdo by se postavil do čela hnutí odporu. Vzrůstající demoralizaci a apatii se pokusil zastavit svým sebeobětováním student Jan Palach, ale to se mu podařilo jen na několik týdnů.

Po pádu Dubčeka nastoupil Husák, který se ve svém prvním projevu pustil ostře právě do opozičních bloků studentů a dělníků. Bez vůdců a bez naděje se však i tyto bloky rozpadly a s nástupem normalizace přešla řada jejich aktivistů do prvních opozičních skupin.

Ještě mi dovolte poslední poznámku: Rok 1968 vedl ke konci mezinárodní komunistické spolupráce. I eurokomunistické reformní strany nevydržely dlouho. Od roku 1968 lze datovat začátek pomalého konce sovětského impéria, i když Západ v té době jeho zájmy ještě plně respektoval. Prezident Johnson sice žádal OSN, aby invazi odsoudila, ale současně ji vnímal jako policejní akci uvnitř sovětské sféry vlivu, která byla jen klopýtnutím na cestě k dohodě a detente mezi velmocemi.

V Londýně mne krátce po mé emigraci oslovil polský studentský emigrant, Eugeniusz Smolar, který udržoval úzké kontakty s polskou opozicí doma, zvláště s Kuronem a Michnikem. Začali jsme spolupracovat. V čase jsme posílali domů tuny literatury, rozmnožovací techniky apod. Po spojení i s maďarskou emigrací a domácí opozicí jsme začali vydávat společný časopis a propojili jsme domácí opoziční hnutí tak, že v polovině 80. letech už mohli vydávat společná politická prohlášení. Nebylo náhodou, že duší této bezprecedentní přeshraniční spolupráce byli především mladí aktivisté z roku 1968 a to jak z Československa, tak i z Polska a Maďarska. Již tenkrát začala vznikat visegrádská spolupráce.

Jan Kavan