{mosimage}Přinášíme vám výběr z brožurky o situaci před a po invazi v roce 1968. Tento výbeř se zabývá pozadím reforem a tím, jak komunistická byrokracie reagovala na rostoucí nespokojenost mas. Pokud máte zájem celý text, kontaktujte nás.

Krize ekonomická

O to větší šok pro byl centrální aparát průběh III. pětiletky (1961-65), kdy došlo k drastickému poklesu produktivity. Hlavním důvodem byl hospodářský vzestup v Polsku, NDR a dalších zemích, které dříve byly nejvýznamnějšími odbytišti pro exporty ČSR. Nyní  dokázaly produkovat totéž, co se jim nabízelo z ČSR. Země, jež byla na vývozu mimořádně závislá a kde export na hlavu předstihoval dokonce i vyspělé západní státy, začala zaostávat v plíživé konkurenci s "bratrskými" zeměmi. O významu exportu pro národní hospodářství svědčí skutečnost, že roku 1965 byl vývoz na hlavu z ČSR 2758 Kčs při celosvětovém průměru 842 Kč. RVHP průměrně vyvážela v míře 878 Kčs, ale i vyspělé kapitalistické země dosahovaly menšího exportu (2750 Kčs)

Tehdy se naplno projevily důsledky "tunové ideologie", kdy se úspěšnost podniků měřila podle objemu spotřebovaných investičních prostředků. Ještě roku 1961 bylo na 1 Kčs růstu HDP potřeba investovat 3,1 Kčs, o dva roky později to bylo již 18,2 Kčs. To, co platilo při výstavbě elektráren a výrobě tanků, proměnilo se nyní v okolnost paralyzující další růst. Ač plán počítal s 45% růstem HDP, vzrostl za celé období jen o 10,5%, přičemž roku 1963 HDP dokonce klesl. ústředí bylo nuceno zahájit restrukturalizaci, soustřeďující investice do odvětví a závodů, které byly zajímavé pro export a slibovaly tudíž návratnost.

Protože ale byrokracie (poučena obdobnými procesy v Polsku a Maďarsku) vcelku správně chápala, že vyhlášení ekonomických reforem může rychle vést ke vznášení politických požadavků zdola, přihlásila se sice formálně k novému ekonomickému plánu, ale mnohé její články efektivně sabotovaly jeho provádění. Věc se totiž měla tak, že pro část neschopných byrokratů znamenal případný úspěch reforem riziko; místní i okresní šéfové partaje se obávali, že na jejich úkor vzroste moc manažerů a ekonomů; pro mnohá podniková vedení znamenalo rozhýbání ekonomiky zase vytržení z pohody, ve které dlela — zkrátka, realizace reforem nebyla kompatibilní s životním stylem mnohých funkcionářů.

Byrokracie ale přes svůj přímo fyzický odpor k reformám tušila, že není vyhnutí. I jeden z nejkonzervativnějších elementů politbyra úV KSČ, generální tajemník strany a prezident A. Novotný, cítil potřebu uchlácholit obyvatelstvo, když z přehlídkové tribuny pronesl památná slova,"Maso bude, soudružky."

Pro chystané utahování opasků se byrokracie snaží vytvořit alespoň atmosféru pozitivního očekávání. O politických změnách není ani řeč, avšak dochází k dalším rehabilitacím obětí nejkřiklavějších justičních zločinů 50tých let. Názory na ně vládnoucí skupinu jednak stále rozpolcovaly a jednak potřebovala doplnit své řady o (staro)nové tváře, jimž perzekuce dodala punc věrohodnosti. Týkalo se to hlavně zkušených předválečných stranických kádrů.

Hovořilo se o potřebě větší nezávislosti podniků, o jejich významnější autonomii v rozhodování a také o rostoucí  materiální zainteresovanosti podnikových managementů na hospodářských výsledcích. Cílem se stalo posílit tržní mechanismy. Současně začala byrokracie koketovat s myšlenkou podnikových samospráv. Ačkoliv jim zatím přisuzovala jen inspekční funkce (přístup k výkazům o hospodaření apod.), na politické rovině tím přiznala, že pracující "svůj" stát nekontrolují. O tom však později.

O rozsah reforem se vedl vleklý zákulisní boj a až do konce roku 1967 je pro obě křídla jediným představitelným nástrojem vnitrostranické lobbování. Na jedné straně stojí Novotný a stará garda nejzatvrzelejších dogmatiků, kteří sice skoro pobožně respektovali ekonomické experty, ale doufali, že vše odbydou několika bojovnými a sebekritickými rezolucemi. Proti nim se formovali ti členové ústředí, kteří byli více spjati s podnikovou sférou, jenž nazývejme pragmatiky.

...a krize politická

Všechno by se možná omezilo na nespočetné fráze a několik symbolických změn v politbyru. Avšak fakt, že vládci již nejsou schopni vládnout postaru, se — ke smůle byrokratů — dařilo před ovládanými stále obtížněji utajit. Jelikož se pragmatici s úspěchem snažili získat na svou stranu masmédia, pro obyvatelstvo, zdatné v četbě mezi řádky, nebylo obtížné vycítit rozpolcenost aparátu.

Utlačovaní začali pomalu ožívat. Sjezd spisovatelů v červnu 1967 otevřeně kritizuje nezákonnosti a pokrytectví moci. Zanedlouho poté, v říjnu, vstoupili na scénu studenti. Na strahovských kolejích vypadávala elektřina — toho dne se naštvaní studenti vydají do centra s lapidárním, avšak dvojsmyslným požadavkem "Chceme světlo". Policie proti nim zasáhla s nebývalou tvrdostí. Stovky z nich jsou zmláceny a zadrženy a nejznámější rebelové vyloučeni a předčasně povoláni na vojnu. Proti ráznému postihu spisovatelů i studentů se ale začínají ozývat místní organizace KSČ a aparátu je najednou jasné, že čelí prvním signálům celospolečenského klimatu, které již stalinismus nemohlo vystát.

Pragmaticky naladěná sekce vládnoucí třídy je poměrně roztříštěná, nakonec se je schopná semknout na jediném společném základě: Za všechno může Novotný. Nedokázala ale předstoupit s jednotným programem, protože v pozadí její vůle po limitovaných změnách figurovalo několik nesourodých motivů. Vedle prostého kariérismu jí popoháněly obavy, že hospodářství kolísá (systém je neefektivní), posvátné hodnoty klesají v ceně a lidem narůstá hřebínek (systém je nepopulární). K tomu se připojil proud slovenských funkcionářů, kteří spatřovali problém centrálního aparátu v tom, že se nerovnoměrně konstituoval z českých zemí.

Společně sdílená motivace našla výmluvné vyjádření ve výroku pozdějšího ministra zahraničí: "Socialistické společenské vztahy, třebaže odpovídající zájmům velké většiny lidu, nebyly opřeny o jeho vědomý souhlas, ale hlavně o mocenské prostředky." Pragmatikům šlo o to, učinit vládu aparátu legitimní.

Obě křídla se připravují na XIII. sjezd strany připadající na sklonek roku 1967. Novotný žádá o podporu Kreml (Brežněv jej však nepodpoří, prohlásí jen, "éto váše ďélo"), pragmatici mobilizují uvnitř aparátu a získávají většinu. Když však Sjezd těsně před Vánocemi vrcholí a pád Novotného kliky ve volbách je na spadnutí, inscenuje generální tajemník frašku. Posílá na tribunu jemu oddané členky úV, které žádají odklad voleb na Nový rok, protože "chápejte, jsme jenom ženy, musíme péct vánočky...".

Novotnému však nešlo o pečivo — během přerušení sjezdu konspiroval se špičkami vnitra a armády o možnostech případného puče. A to se mu stalo osudným. Nejenže tím protivníky nezastrašil a na jeho post usedl Alexandr Dubček. Když se protinovotnovskému křídlu donesly zprávy o námluvách konzervativců a represivních složek, obrátilo se na masmédia. Veřejnosti bylo jejich prostřednictvím naznačeno, že se chystají reformy (na podrobnosti ze zasedání bylo však uvaleno embargo). Většina pragmatiků může být odteď nazývána reformisty.

Dubček a celé vedení strany vzešlé z Ledna 1968 působí v prvních týdnech jako svorník antistalinistických nálad; v následujících měsících však iniciativa přechází na jiné společenské subjekty a veškeré podstatné kroky úV KSČ se ocitají ve vleku iniciativy zdola — reformisté je buďto ex post stvrzují, či se od nich distancují.

politika zdola

Progresívním společenským silám netrvá dlouho, než se vzpamatují z letargie. V průzkumu veřejného mínění sice ještě na konci ledna 90% populace odpovídalo, že se nic nezmění, že "všechno už tu bylo", ale již o 14 dní později přikládá změnám velký význam 49% dotázaných. Umělci, novináři, studenti a stále častěji i bojovně naladění dělníci se zmocňují prostoru, který jim svým kabinetním manévrováním pragmatici nechtěně otevřeli.

Vzniká bezpočet diskusních spolků, zájmových sdružení, to vše mimo kontrolu do té doby monopolní Národní fronty. Žurnalisté odkrývají praktiky Státní bezpečnosti, odhalují zahálčivý a luxusní životní styl funkcionářů, zpracovávají téma procesů 50. let a jejich protagonistů.

Knihkupectví zaplavuje povodeň titulů, jenž byly dusud na indexu, poslouchanost rozhlasu se zdvojnásobuje, v březnu jej pravidelně poslouchá již 80% populace. Noviny jsou obtížně k dostání, před trafikami se tvoří fronty. 

Stranickému vedení nezbývá, než nabádat k "zodpovědnosti". Na jednu stranu potřebuje podporu zdola, neboť konzervativci dosud mají ve stranických a státních orgánech převahu. Reformistům také lichotí imidž národních hrdinů — nikdy předtím neměla KSČ takovou podporu. Na druhou stranu se jim vůbec nelíbí sebeemancipační snahy zdola. Nechtěně probudili hnutí, které nechtělo demokratizaci, ale demokracii, čímž byrokracii uvedlo do skluzu směrem k nepřijatelným pozicím.

Jak pravil Dubček, "Je anarchií rozumět demokracii jako situaci, kdy každý zasahuje do všeho a dělá si co chce". Na jaře se ještě vedení KSČ nepostavilo proti reformně kritickým proudům, ale aby zapudilo džina revoltujícího masového hnutí zpátky do lahve, vydalo alespoň tzv. Akční program, kterým oficiálně požehnalo dosažené transformaci. Akční program představoval teze, vymezující hlavní principy dosažené transformace, doplněné o (podstatně vágnější) nástin cesty, kterou společnost ještě čeká ujít. Výrazně bojácná dikce dokumentu prozrazuje, že ze strany reformistů jde o maximální program, který má učinit zadost všem stranám vzrůstajícího celospolečenského napětí.

Současně s tím začalo hrát na nacionalistickou strunu ("Buďte zdrženliví, neničte národní měnu" apod.), čímž skloubilo několik účelů dohromady. Jedním z účinků měla být pacifikace radikálních redaktorů i militantních pracujících. První z nich neměli v útocích na konzervativní členy úV i jejich politiku překračovat vytyčené mantinely, protože kritika prý rozeštvává národ. Požadavky druhých byly zase odkazovány do budoucnosti, s tím, že vláda jim prý rozumí, ale nejprve každý musí přiložit ruku k dílu.

Pomocí ideologie údajných shodných zájmů různých sociálních vrstev oddalovala vládnoucí třída okamžik, kdy samy sebe si vědomé masy začnou zpochybňovat privilegia i legitimitu samotného aparátu. Kritika proti nejznámějším stalinistům byla pro ní fukční je potud, pokud pojednávala výhradně o jedincích a o frakčním zápasu v úV KSČ a pokud tudíž nehrozilo zobecnění na celý systém výrobních vztahů a politické moci.

úroveň politické vyspělosti byla kromě některých studentů a intelektuálů stále ve vleku dominantní ideologie - reformisté měli obrovskou autoritu a jejich podivné opatrnictví bylo přičítáno výhradně zahraničněpolitickým tlakům. Slabina taktiky celonárodní jednoty spočívala v tom, že ani konzervativci a po Srpnu zjevně ani reformisté toto krédo očividně nevyznávali.

Díky nacionalistické struně byla také hospodářská restrukturalizace většinou vnímána jako nutné utahování opasků, na němž se bude každý podílet svým dílem. Tak, když z iniciativy několika podnikových vedení vznikl nápad zřídit Fond republiky, který měl shromažďovat dary občanů vládě na obnovu ekonomiky, dostalo se mu obrovského ohlasu. Již za dva týdny od jeho založení se sešlo na 159 milionů Kč a 41 kg zlata. Zkrátka, začal se naplňovat sen všech vládců: lidé byli ochotni přinášet oběti... Na počátku léta začali reformisté pomocí série "osvětových" ekonomických televizních přednášek s pečlivou přípravou populace na očekávanou reformu. šlo v kostce o to, snížit životní úroveň za účelem nahromáždění prostředků na dovoz nových technologií ze Západu. Hovořilo se dokonce o konvertibilitě koruny, vykoupené "krví a slzami" (pojem O. šika, otce reformátorských ekonomů). Nová hospodářská politika se uskutečnit nestačila — reformisté neměli prohrát na národohospodářské frontě, ale na úrovni politické.

Přispěl k tomu i manifest Dva tisíce slov, vydaný koncem června. Výborným způsobem dokumentoval úroveň politického vědomí, kterou si rodící se hnutí zdola dokázalo za předchozí měsíce vybudovat. Konstatovalo se v něm: podporujeme reformátory, pokud slouží naší věci, nečekejme však na další změny shora a tlačme sami na reformy tam, kde se nacházíme a pracujeme, jinak reformy ustrnou. Dva tisíce slov proto vyzývalo k očištění strany a státu od starých struktur. Nástrojem dělníků, studentů a dalších měla být "rezoluce, demonstrace, demonstrativní brigáda, sbírka na dary k cestě do důchodu, stávka, bojkot dveří". A - to už bylo na reformisty příliš - dokument vyzýval k masovému zakládání "vlastních občanských výborů a komisí."

Výzvu k politickému aktivismu, prvoplánově namířenou proti konzervativcům, přijala s nadšením většina obyvatel. S manifestem se ztotožnila i polovina tehdy probíhajících okresních konferencí KSČ a do deníku Práce, který jej otiskl, přišlo na 70.000 z drtivé většiny souhlasných dopisů. Pozitivní odezva dokazuje, jak naléhavá byla potřeba politického programu, vzešlého zdola, z hnutí za demokracii.

...a reakce

Reformisté v aparátu manifest Dva tisíce slov pochopili správně jako projev nedůvěry a netrpělivosti se svou politikou — proto zareagovali jako jeden muž a odmítli jej coby údajnou provokaci antisocialistických sil, řeč byla dokonce o "reakčních živlech". Tato alergická reakce zmátla i ty, jež se dosud počítali k jejich bezvýhradným obhájcům. Ohlas na dokument tak prozrazoval, že analýza toho, s jakým nepřítelem má hnutí tu čest, byla na samém počátku.

Fakt je ten, že očekávat od "Mužů jara" diametrálně jiný postoj by bylo naivní. Jak jsme si již ukázali, antinovotnovský blok vznikl jako slepenec, který neměl pozitivní program. Část jeho ambic byla personálními změnami uspokojena a "mladá garda" začala upevňovat své čerstvě nabyté pozice. Podle všech dobových svědectví lze rozpoložení předsednictva úV připodobnit následovně: Jistě, zbývalo uskutečnit ekonomickou reformu, ale nestačí již ta podpora, kterou máme dnes? A navíc, naši zahraniční spojenci nám přestávají důvěřovat a chystají u nás cvičení Varšavské smlouvy, že prý zde hrozí kontrarevoluce. Opravdu jsme to nenechali zajít příliš daleko? Vždyť naše vzájemné stranické spory jsou pouze taktického rázu a když bude kdokoliv zpochybňovat vedoucí úlohu strany, sami dokážeme tvrdě zakročit.

Znepokojení veřejnosti se posílilo po televizním vystoupení generála Prchlíka. Ten jako jediný z aparátu potvrdil obyvatelům kolující zvěsti, že vojenské manévry mají politický účel. Uvažoval dokonce nahlas na téma obrany státu proti případné agresi z Východu. Dubček jej za to odstavil z politiky a po invazi patřil Prchlík k prvním zatčeným. Reformisté zuřivě dementovali zprávy o invazních úmyslech Kremlu. O povaze jejich politiky svěčí, že ač měli nejpozději od dubna 1968 informace o plánované invazi, nikdy neuvěřili, že by k něčemu podobnému došlo. Invazi si i po 21. srpnu vysvětlovali jako nedorozumění, selhání komunikace, protože, a v tomto jim věřme, sovětskou politiku respektovali, před Srpnem i po něm. Dubčekovo vedení odmítalo názor Moskvy, že nedokáže hnutí za demokracii zkrotit vlastními silami. Můžeme se jen dohadovat, v jakém okamžiku, nebýt Srpna, by k "normalizaci" s použitím vlastních represivních nástrojů sáhli.

V každém případě, ústředním tématem, kolem nějž se točily všechny diskuse od počátku června, byl sjezd KSČ, plánovaný na září. Zde by konzervativci s největší pravděpodobností drtivě prohráli, protože na místních a okresních konferencích již několik měsíců ztráceli své pozice. Ačkoliv se sjezd nakonec díky známým okolnostem neuskutečnil, mohl být nadmíru zajímavý. V návrhu nových stanov KSČ se například objevilo právo na zakládání frakcí (!), což je významné i z toho důvodu, že na krajských konferencích strany měla vláda 80% podporu, stalinisté zaujímali ještě 10%, ale už celá desetina delegátů kritizovala vládu za příliš málo reforem. Načasování invaze můžeme chápat i jako pokus tomuto sjezdu předejít.

Reformisté si neuvědomovali, co je z pohledu mezinárodní byrokratické třídy v sázce. Ačkoliv se mohli opřít o bezmeznou důvěru pracujících, báli se těchto sympatií jakkoliv využít. Podmínkou toho, aby se pracující mohli politicky osamostatnit od děditství politické pasivity, bylo, že se reformisté sami zkompromitují zradou svého programu a celého hnutí. K tomu se Dubčekovu vedení naskytla příležitost, které záhy využilo.

Radim Prahl