{mosimage}Teprve na stáří člověk ocení, co dobrého pro něj udělali rodiče a společnost. Zvláště, když má možnost srovnání se stavem mladší generace. Mladý a neukázněný člověk si přísné výchovy samozřejmě nijak neváží. Přímou odpovědnost za jeho výchovu a usměrnění jeho vitality má bezesporu starší generace.
Přiznám se, že jsem byl velmi nepřátelský vůči normalizačnímu režimu. Rok 1968 mne velmi zasáhnul. čekali jsme od sovětských soudruhů pochopení a pomoc při budování socializmu s lidskou tváří, ale oni nás zradili. Alespoň, tak jsme si to mnozí osmašedesátníci mysleli. Ale o tom se asi v dnešních dějepisech moc nepíše, protože vítěz píše dějiny a věci, za které se stydí, tam jistě neuvede.

V životě by mne nenapadlo, že bych, téměř 40 let po uplynutí normalizačních prověrek, musel dobrovolně a od srdce přiznat, že jsem se, soudruzi milí, pomýlil. Ti, kteří při oněch prověrkách po roce 1968 zpytovali své vědomí, tak zajisté nečinili upřímně, ale pod existenčním nátlakem a členové těch komisí byli jistě také všelijací, podezřele oddaní věci socializmu, kterou nějak rychle zradili, když se k tomu za 20 let naskytnula první příležitost.

Mým prarodičům zabavili komunisté statek, dvojí měnou je připravili o poctivě vydělané a ušetřené peníze na své důchodové zajištění. Otce vyhodili ze strany, matka hloupě vystoupila sama již v roce 1967. Mne nevzali na vysokou školu, na vojně jsem byl u pracovní roty a dokonce jsem byl trestán, neboť jsem ublížil agentovi STB, který mne napadl.
Bydlel jsem s rodinou celý život v nevyhovujících a nehygienických bytových podmínkách; živořil v zaměstnání na periferii nejnižší platové skupiny; nedostal jsem nikdy výjezdní doložku ani do Jugoslávie……..a prostě jsem jim, komunistům a KSč, od rána do večera nemohl přijít na jméno.
A když začala revoluce a ihned jsem zjistil, že se žádní komunisté nebudou ani vyhazovat z oken, natož honit po ulicích a zabíjet, tak jsem jen mávnul nad tím podvodem pro malé děti rukou. Ano takový jsem byl, soudruzi. Těžko mi vyčítat, že bych byl zastáncem nějaké komunistické totality nebo totalitní ideologie.
A nyní musím přiznat, že jsem se hluboce mýlil. Komunistický režim mne naučil vážit si bydlení; možnosti cestovat, studovat a pracovat; naučil mne vstávat ráno v 5 hodin; dojíždět 100 minut do zaměstnání a nezmeškat pracovní směnu, při které na mé osobě závisela další důležitá práce mnoha jiných lidí; naučil mne vážit si zdraví; vážit si toho, když s člověkem někdo jedná slušně, sprostě na něj neřve a když jej nepodvádí; vážit si toho, že byl jen jeden peněžní ústav, který navíc nebyl lichvářský; vážit si toho, že všude byly stejné ceny zboží a díky bohu, vůbec žádné slevy a záplavy reklam; a tak dále, bychom mohli pokračovat a pokračovat.
Ne, vůbec nejsem proto, aby se starý režim vrátil. Kdybych mohl říci, že jsme my prostí občané čekali něco lepšího, tak bych to řekl, ale jak jsem již uvedl, nic lepšího jsem nečekal a tak se ani nedivím, že to jde s námi s kopce.
 Jistě si mnozí řeknete, co jsem to zač, za pitomce, když dnes máme svobodu a můžeme si vybrat, jak budeme druhým ubližovat. Jen musí být člověk přece chytrý a dát se vždy na správnou stranu. Takže v tom ohledu se vlastně nic nezměnilo. Za tzv. socializmu, v té údajně beztřídní společnosti, také velmi záleželo na tom, na kterou se dal člověk stranu.
Výběr byl jednoduchý, protože strana byla pro každého jen jedna, pro a proti. Pro někoho to byla jistě otázka vstupu do strany, neboť byl „pro“ – pro své lepší existenční zajištění (na úkor jiných). Jiný měl také jen jednu stranu a byl „proti“ – proti svému lepšímu existenčnímu zajištění, solidárně s postiženými občany druhé kategorie a tak všelijak živořil. V dnešní politické pluralitě může dát někomu dost práce, než zjistí, že ta správná strana je stále pořád také jenom jedna. Ačkoliv byla dříve bolševická (většinová), byla menševická (menšinová) a byli v ní často jen samí menševici (sobci). Jako dnes.
No, když to tak beru kolem a kolem, tak ten dnešní režim je vlastně také takový podobný. Také nás vychovává. A bude to moc a moc bolet, to si můžeme být naprosto jistí. Ne, že bych nám to všem nějak přál. To vůbec ne, ale jiný způsob proto, aby se nám trochu rozsvítilo v makovici pro nás obecně asi není. Proboha, opravdu není pro nás lidi jiné možnosti, než stále dokola absolvovat další a další martyrium zbytečných utrpení? Jako by jich naše pozemská existence nepřinášela již sama o sobě dost a dost.
Nedávno jsem byl na domovní schůzi, kde mladí nájemníci vytýkali těm starším jejich postižení komunistickou totalitou, zatímco oni se stavěli jako již nezasažení a morálně zdraví lidé, kteří nade všechno ctí soukromé vlastnictví. Pochopitelně jenom to svoje. šlo o úplnou blbost. Aby mohli ostatní obyvatelé domu přejít svojí nohou přes jimi soukromně odkoupené garážní prostory do společné kočárkárny. Architekt to tak nějak zpackal a jiný vchod tam nenavrhnul.
Díval jsem se na ně a říkal jsem si, božínku, vy jste ale hloupí a přitom jste typickými ambiciózními kandidáty KSč, kteří tvrdí, že jim by se nic takového nemohlo vůbec stát, aby se nějak kompromitovali a měli nějaké politické hrátky a opletačky se starým režimem. Oni, jak se vyjadřují, by se přece komunistického režimu vůbec nijak nebáli, ti naši mladí kariéristé. Nějak nám ta mládež zblbla. A podobně jako u zápachu s úst, tak i u blbosti, si není sám člověk svého postižení vůbec vědom.

Michal Z. čenko,
článek vyšel ve starší verzi na Britských listech