{mosimage}Starší úvahu britského komentátora publikujeme jako doplněk k současným, poměrně pozitivním hodnocením Blairova odkazu v denním tisku.
Mnoho z vás nejspíše překvapím, když řeknu, že dle mého soudu blairismus neexistuje a nikdy neexistoval. Tedy alespoň ne ve smyslu, který je mu dnes přikládán. Jedná se toliko o pěnu, o pár bublin na povrchu. Celá myšlenka není ničím víc, než shlukem slov jako změna, komunita, obnova, partnerství, sociální a reforma, hozených do vzduchu a pomalu se snášejících k zemi, kde přikrývají politickou realitu vábně vonícím kobercem. Koncovka -ismus budí dojem sumy idejí, ze níž lze odvodit celistvý světonázor. Z Blairových nápadů a koneckonců i z myšlenek jeho učitele, Raymonda Planta, však čiší jen útěk k Bellovu Konci ideologie. Obdobně jako většina britských premiérů bral též ten poslední věci tak, jak leží. Umě tlachaje hledal cestu nejmenšího odporu. A přestože Tony Blair a Gordon Brown spravovali Spojené království po deset let dle vlastních představ, zůstal neoficiální filosofií jejich kabinetů pouze malinko přikrášlený thatcherismus.

Tradice politické bipolarity a červenomodrý obraz Westminsteru v médiích, jež všechno třídí dle nálepky vláda-opozice, pomohly tuto skutečnost zatemnit. Blairismus nemohl být shodný s ideologií předchůdců už proto, že Blair je labourista a Margaret Thatcherovou i Johna Majora dosadili konzervativci. Po celé desetiletí se tak britská politika vnímala v nesprávných kategoriích.

Blair a Brown se ovšem stali thatcheristy z přesvědčení už na počátku devadesátých let a tuto víru nikdy nezradili. Odmítli klasickou progresivní daň, zřekli se předcházení odborů, nápravy dřívějších privatizací, státního zdravotnictví i boje za demontáž studenoválečného jaderného arzenálu. Blair nikdy Thatcherovou zásadově neodsoudil a před volbami v roce 1997 dokonce ocenil v deníku Sun její přínos. Mimoto pamatoval na názor železné lady v zahraniční politice. Vždy upřednostňoval pravicově smýšlející evropské státníky. V druhém funkčním období už jen ty protievropské.

Zároveň Gordon Brown na ministerstvu financí převedl do soukromých rukou co mohl, včetně části státní správy. Velkému byznysu v City vždycky nadržoval, také se za jeho ministrování patřičně rozbujel. A Brownův odstup od étosu veřejné služby, štědrých dávek pro nezaměstnané, samoživitele i sociálně znevýhodněné byl v dílčích případech proprán nesčetněkrát.

Obhájci Blairova -ismu se často brání několika záležitostmi, jež mají sociálně demokratickou povahu takřečených reforem doložit: minimální mzdou, daní z úvěrů, odporem vůči honům na lišku či podporou městské rekultivace. Podařilo se prý rovněž snížit dětskou chudobu a zpřístupnit lidem bydlení. No, však by to také bylo do nebe volající, kdyby kabinet, vládnoucí bohaté demokratické zemi po deset let – a přerozdělující čtyřicet procent jejího HDP – nedokázal učinit nic záslužného. Dle čísel OSN se každopádně chudí obecně stali v Británii ještě chudšími a bohatší bohatšími.

Ideologické smýšlení vládců se ale vyjeví nejlépe, když jsou postaveni před skutečnou volbu. V Blairově případě by se mohlo jednat o rozhodování, zda se přiklonit k Evropě či Americe, zda modernizovat nukleární arzenál, zda podpořit výběrové či obecné školství, zda rozprodat zdravotnictví do soukromých rukou, zda privatizovat londýnské metro, zda užívat placených konzultantů či raději spolupracovat s neziskovými organizacemi na léčbě administrativních neduhů. Při každé z těchto příležitostí se Blair zachoval dle thatcheriánských plánů, zděděných po Johnu Majorovi.

Pravda, veřejný sektor se za něj příliš neztenčil. Ale to ani za toryů před ním. Thatcheriáni po Thatcherové nebyli proti státu – chtěli ho pouze řídit jinými způsoby. A Blair nikdy neučinil nic pro to, aby jejich metody změnil či aby je zcela nahradil jinými. Pro něj a pro Browna vedla cesta k poskytování veřejných služeb vždycky skrz privátní sektor. Tomu se říká thatcherismus.

Tvůrci slovníků budou přesné vymezení blairismu ještě hledat. Snad jeden z jeho komponentů by mohl spočívat ve způsobu, jakým se premiér držel mezi léty 1993–1997 u moci. To bylo jeho projektem – unést Labour Party a přeměnit ji ve stroj na vyhrávání voleb pod jeho charismatickým vedením. Blair si ochočil labouristy podobně jako Napoleon Velkou francouzskou revoluci.

V tomto Blair navázal na tradici mesianistických autorit devatenáctého století, kterým se v prvních dílech obdivovali Nietzsche nebo Max Weber. Podobně jako jejich ideální vůdce, také on nebyl nikdy politicky specifický, ale vždy vizionářský; nikdy státnický, leč pokaždé okouzlující a odzbrojující, přítel lidu. Obdobné kvality jsou kvazináboženské, sloužící k předvádění spíše než k rozhodování. Pomáhají se otáčet, nikoliv vymezovat podstatu. Blair proto zůstane neopomenutelným zosobněním stylu; dokonalé metody, jak jednat s veřejností. Vlastního, novátorského a intelektuálně inspirativního -ismu však nikoliv.

Simon Jenkins
Vyšlo v Literárních novinách 2007/20