{mosimage}Ve Francii se mluví o „modré vlně“ už od 22. dubna, který do Elysejského paláce vynesl úspěšného pravicového lídra: Nicolase Sarkozyho. Od neděle, kdy proběhlo první kolo parlamentních voleb, jde už řeč o „modré tsunami“; poměr sil mezi pravicí a levicí je zatím takřka 2:1. A může být příští neděli ještě hůř, kdyby ve druhém kole modří obsadili skoro pět šestin všech parlamentních křesel -a to je možné! Jak to nazvat jinak nežli Waterloo?

Ovšemže pro levici. Ze všech stran tamějším socialistům radí, aby se už konečně stali sociálními demokraty, posunuli se do středu, přešli od „jistot“ k „prosperitě“, zkrátka: přestali být socialisty. A už nezatěžovali politiku tak diluviálním pojmem, jakým je slovo „levice“.

Není divu, přišlo-li socialistům hloupé veřejně se proti tomu hájit, že to všechno přece už dávno udělali; počínaje Mitterrandem (1983) přes Jospina („Můj program není socialistický,“ prohlásil na jaře 2002) až po Hollandův politický tým, právem nazývaný „sloni“ (éléphants). Ti se obrátili ke svým levým voličům zády (nejen ve věci euroústavy) a socialistům blízký tisk (Le Monde, Libération) postoje týchž voličů zesměšňoval. Pod sukni paní Royal se „sloni“ před veřejností neukryli. Hele, chobot!
Po prezidentských volbách nechaly se pak některé „osobnosti levice“ zaměstnat (nový ministr zahraničí Bernard Kouchner) - panem prezidentem Sarkozym! Zelení tam po česku „bursíkovatějí“ a nejméně pět subjektů krajní levice (trockisté, alterglobalisté, komunisté) hrálo špatně a při zemi třetí ligu.
Pravice vítězí - a tak je tomu všude - faktickou nepřítomností levice. Ale někdo musí rozevřít náruč a požehnat touhám společnosti. Sarkozyho UMP - Svaz pro lidové hnutí (původně Svaz pro prezidentskou většinu) - to udělal. Jeho skladba i ideová desatera nastavují - jistěže poněkud křivé - zrcadlo francouzskému lidu. Ve Svazu hřadují pospolu konzervativní liberálové, gaullisté, liberální i sociální reformisté, umírněný pravý střed, křesťanští demokraté i křesťanští sociálové, suverenisté a nacionalisté, sociální radikálové a dokonce - pozor! - sociální demokraté.
V heslech UMP se chystaná politika ve prospěch bohatých zcela ztratila: Porazit nezaměstnanost. Rehabilitovat práci. Zvýšit kupní sílu. Evropa - pevnost před globalizací a imigranty. Solidarita, bratrství, zodpovědnost. Zbavit se „obtížných čtvrtí“ a vykořenit násilí. Le Pen neměl, co by dodal.
Nicolas Sarkozy má politický talent. Neustále citoval Jeana Jaurése, s nímž se rádo identifikuje to nejlevější křídlo socialistů. První, co v prezidentském úřadě navrhl, byla povinná školní četba vlasteneckého dopisu stalinského komunisty Guye Môqueta, napsaného před jeho popravou nacisty v roce 1941 (jen si představme Topolánka, jak se bije za školní četbu Fučíkovy Reportáže). O volebním víkendu jako by náhodou prasklo, že Sarkozy na summitu G8 v Německu pohrozil Bushovi svým odchodem, pokud šéf Bílého domu nezačne bojovat proti emisím (přímo vidím v této roli Klause).
I takto pravice vítězí. Ale její pařížský tiskový orgán Le Figaro přesto varuje před „riziky“ a „závratí“ z mocenské převahy. I sympatizanti se Sarkozyho „novou érou“ v Londýně či Washingtonu vyjádřili obavu, že se politika země galského kohouta - až dojde na lámání chleba - brzy přenese do ulic. Na jeviště notorických - jak už jeden klasik napsal - „třídních bojů ve Francii“.

Martin Hekrdla, článek vyšel 12.6.2007 v deníku Právo