{mosimage}V našich zeměpisných šířkách se jaro vyznačuje oživením přírody, lidé více vycházejí a pobývají v ulicích. V Afghánistánu okupační vojska uvítala jaro bombardováním, střelbou do civilistů, násilím a smrtí.

Na jihu Afghánistánu totiž začala 6. března jarní ofenzíva pod krycím jménem „Operace Achilleus“. 4500 vojáků z Británie, Holandska, USA, Německa a Francie, pod záštitou mise ISAF/NATO, společně s 1000 afgánských vládních vojáků se snaží dobýt provincii Helmand, kde je u moci Taliban. Do bojů nezasahují jen tyto jednotky, ale i všechny okolní kontingenty, které mají za úkol uzavřít hranice provincie. Co se týče prudkosti bojů, informace nejsou dostatečně přesné, protože NATO uvalilo na operaci informační embargo. Mluví se ale o několika stovkách mrtvých civilistů, zabitých z podstatné části chybami okupačních vojsk a nepodařenými atentáty na tyto vojska z řad Talibanu, o desítkách mrtvých v řadách afgánských vládních vojsk a Talibanu a o 10 až 20 mrtvých vojáků NATO.

Boje jsou zřejmě prudké, protože letectvo USA na podporu operace udělalo do 27. března 1200 náletu, při čemž v posledním týdnu byl počet náletu v Afghánistánu vyšší (330) než v Iráku (325). Navíc USA vyšlou dalších 3500 nových vojáků na jih a o podobné kroky žádají i ostatní evropské státy: některé posílí pozemní personál a jiné vzdušný prvek.

Ačkoliv je ofenzíva pod velení NATO, Severoatlantická aliance k ní byla donucena USA. V listopadu minulého roku generální tajemník NATO objížděl největší evropské deníky, kde tvrdil, že v Afghánistánu není možné vojenské řešení. Tato slova jen potvrzovala kroky, které činily kontingenty evropských států, kdy si, po dohodě s Talibanem, rozdělily území na jihu Afghánistánu. Stalo se tak, že Britové přenechali na konci listopadu několik oblastí provincie Helmand Talibáncům, aniž by museli jedenkrát vystřelit. Dnes o toto území krvavě bojují.

Z USA se ale brzo ozvaly nesouhlasné hlasy, které kritizovaly evropské kontingenty, protože jsou příliš vázány na politiku jejich vlád, že neposlouchají americké velení, a že činí opatření neshodující se s politikou USA. Od ledna se začalo šuškat o jarní ofenzívě a NATO se plánům USA servilně podvolilo.

Americké tlaky dosáhly kýžených výsledků: některé státy rozšířily vlastní kontingenty a politická strategie je rozhodována Spojenými státy. V současné době nemají národní státy možnost ovlivnit operační nasazení a kontrolu vlastních vojsk v Afghánistánu: rule of engage (zásady určující, kdy voják může střílet) jsou totiž v exklusivní kompetenci velení NATO a jediná věc vázaná na mandát, který parlament kontingentu dal, je území působnosti.

Tímto způsobem byly do války zatáhnuty státy jako Francie či Německo. Ty se sice odmítly účast na iráckém tažení, ale v Afganistanu jsou velice aktivní: mají tam 1000 a 3000 vojáků. Navíc vlastní vojáky obohatí o leteckou podporu: Francie vyšle letadlovou loď Charles de Taille, německo stíhačky Tornádo. Proti tomuto rozhodnutí německého parlamentu se ohradilo sdružení Arbeitkreiser Dermistadter s podporou die Linke a někteří vojáci, jako podplukovník Jurgen Rose, odmítli na podporu takové mise sloužit. Podali ústavní stížnost, protože si myslí, že parlament rozhodl protiprávně.

Další země jako španělsko či Itálie se z Iráku stáhly. Nicméně obratem navýšily stavy vlastních misií v Afghánistánu. Nyní tvoří na jihu země společný tým, který má za úkol dorazit prchajícího nepřítele. Tyto země také zřejmě navýší vlastní kontingenty. Jak se zdá, vyměnily jedno nepopulární krveprolití za jiné, které zajímá málo koho.

Pod velitelstvím NATO a USA není jen vojenská složka těchto států ale i civilisté, kteří se v zemi z různých důvodů pohybují. To je jasné z případu uneseného novináře Daniela Mastrogiacomo. Ten byl unesen Talibanem a 20. března osvobozen, díky ONG Emergency a italskému ministerstvu zahraničí, aniž by byly přizvány vojenské složky. Osvobození novináře bylo vykoupeno osvobozením 5 Talibánců: dva dny po vysvobození se USA a další spojenci obořili na italskou vládu, že se s teroristy nejedná, a že v budoucnosti bude jednat jen NATO. Všechny vlády s vojsky v Afghánistánu souhlasily s tímto prohlášením. To nabylo okamžité platnosti. NATO odmítá jakkoliv s Talibanem komunikovat, dá se tedy usuzovat, že unesení civilisté bude ponecháni na pospas svému osudu.

USA veřejně odmítají jakýkoliv kontakt s Talibanem. Asi mají strach, aby se neprojevila v plném světle lež, že „nepřátelé jsou poraženi a teď přežívají rozptýleni v horách“. Jenže Taliban se jen stáhnul na jih země, na území kde má tradiční vazby a společenský vliv, aby nabral sílu. Samo hnutí je velice různorodé a zdaleka ho netvoří jen náboženští fanatici. Má, schematicky řečeno, nejméně tři složky: jednu napojenou na Pákistán, druhou na Al-Kajdu a třetí, které je zdaleka největší a je známa pod názvem Ordinary Taleban, je složena z obyčejných Afghánců, které znechutila brutalita okupačních vojsk a místních pánů na ně napojených. Je symbolické, že tito kmenoví náčelníci, jsou hojně přijímáni na velvyslanectvích zemí NATO, tvoří z drtivé většiny Afghánský parlament a ti nejdůležitější i afghánskou vládu. Nedá se ale říct, že tito naši spojenci by byli mírumilovnější a demokratičtější než Talibánci, spíše naopak.

Píši naši, protože i čR je v Afganistanu hojně zastoupena třemi rozdílnými kontingenty. První, nejbojovnější, je umístěn v severní provincii Badašan. Tvoří ho výsadkáři ze 4. brigády rychlého nasazení a složky speciálních sil. Mají potřít jakýkoliv odpor vůči silám NATO. Je nádherné jak Ministerstvo obrany nazývá tyto budoucí vrahy a nynější okupanty: jsou to vyslanci dobré vůle a nezištné pomoci. Zřejmě příští tříkrálová sbírka, bude obnášet koledníky, zabalené v neprůstřelných vestách a se samopalem na rameni.

Druhý kontingent, zajišťuje fungování mezinárodního letiště Kábul. Protože země nemá moře, velké množství logistického materiálu zajišťuje letecká doprava. Tito vojáci zabezpečují střelivo, komunikaci a větší pohodlí a komfort vojákům na frontě, podílí se tak na ofenzívě a činí útoky efektivnějšími.

Poslední kontingent je 6. polní nemocnice. Ta sice působí mírumilovným dojmem, určitě vyléčí i řadu civilistů, ale její hlavní úkol je ošetřovat vojáky. Nemocnice je klíčovým faktorem při rozhodování vojenských akcí, protože zvyšuje operativní schopnosti vojsk. Velitelé ví, že mají kam raněné vojáky poslat a že ti budou po určitém čase zase schopni bojovat. Proto je polní nemocnice útočná, ačkoliv její osazenstvo nestřílí a nevrhá granáty: umožňuje, aby to za ně udělal někdo jiný.

V Afghánistánu se vyvinuly zajímavé vztahy mezi USA a státy EU. Z dostupných informací je patrné, že USA velí místním evropským kontingentům, aniž by vlády proti tomuto cokoliv podnikly. Je to vztah v určitých rysech vazalský, protože USA velí vojskům jiných států aniž by tyto mohly něco zásadně ovlivnit.

Stahy v Afghánistánu také ukazují, že evropské národní státy nepřestaly mít mocenské ambice mimo Evropu, ale že si jen lépe vybírají místo, kde je uskutečnit. „Mírová tvář“ některých režimů, jako toho francouzského či španělského, prozrazují rysy propagandy a povrchnosti, bez vůle tuto tvář obsahově naplnit.

Bohužel ve velké části selhala i evropská parlamentní levice, která se nedokázala plně ohradit proti argumentům USA a pravice, že jde o dobrou válku, protože stíhá teroristy zodpovědné za 11. září. Tato levice, když se nacházela či nachází u vlády, pravidelně odsouhlasí prodloužení či dokonce navýšení kontingentů. Nicméně část veřejnosti největších evropských zemí se již proti této válce bouří, a nelze si jen přát, aby protesty dosáhly dobrých výsledků.

Jakub Horňáček