{mosimage}„Chodí po prázdných ulicích starý klaunovsky nalíčený dlouhán. Poslouchá tramvaje a na každý jejich zvuk zakývá hlavou, rozmlouvá s okapy a ty mu pohotově odpovídají. Jde dál a čte v ulicích na vývěskách přeživších krámů filosofii. Zastaví se a bez publika zpívá, hereckým výkonem vyrojí vlastní básně. Není publika ale doma pod tlustým nánosem prachu zejí jemu ukryty medaile slávy, které nechtěl a nepotřeboval: nyní však se přeměnily na těžké okovy. Jde dál dívající se měsíci do tváře.“ (Básníkovy od autora)

Žil, zdá se, nějaký pěvec uvařené vody

a neúprosný nepřítel vody tekoucí

(Plným hlasem, 1930)

Tak zní jeden z obrazů, který zanechal futuristický básník Vladimír V. Majakovkij „budoucím soudruhům“. Plným hlasem je jedno z jeho posledních děl, jde vlastně o závět, kde básník přenechává vlastní verše budoucnosti- proletariátu. Nemůže ale vynechat hluboké opovržení profesory  staré literatury, kteří se zahrabali do minulosti.

Budoucnost, budoucnost je totiž kořenem Majakovského tvorby: básník odmítá strnulé, rýmující se verše Puškina, hnusí se mu carský režim, jakožto hluboká minulost dusící přítomnost. Majakovskij se vysmívá minulosti, protože pro něj existuje jen přítomnost a budoucnost. Mezi putováním městem, prácí a jeho vlastní tvorbou nemá čas ani chuť ponořit se do studií minulosti a kopírování klasiků. Jde dál, hledající další východ Slunce a nové podněty, aniž by se přimknul ke ztruchlivěnému včerejšku.

Budoucnost není u Majakovského mlha bez tvaru ale revoluční nadšení proletariátu, který bojuje proti utlačovatelskému carskému režimu. Revoluce jako neustálá přeměna a nadšení, ale také jako těžký boj za příští den. Právě tento světonázorový postoj je velice patrný v jeho básních.

V jeho básních do roku 1917 je klíčový vztah ke městu, hlavně k jeho chudším a zanedbanějším čtvrtím. Takové souznění s městem považuje Majakovskij za mimořádnou poctu: v básni Miluji považuje rozmlouvání s domy za lepší než umět francouzsky, slyšet symfonie okapů daleko užitečnější než umět počítat. Dal městu něco, co mu jeho předchůdci odepřeli: důstojnost.

Předchozí literatura se v drtivé většině dívala na město jako na užitečnou kulisu. Takový postoj je zvláště patrný v popisech chudých čtvrtí: vyvolávají levnou lítost nebo hrůzu, popis je složen jazykem, který by obyvatelé těchto míst těžko pochopili, protože popis není určen jim ale bohatým. Obyvatelé těchto čtvrtí jsou tak lehce odhoditelní paňáci. Naopak Majakovskij v nich vidí lidi, jejichž výtvory jsou porovnatelné s uměleckými díly a novou revoluční budoucnost, mluví jejich jazykem a hlavně jim je věnována jeho óda.

Nelze pochybovat o tom, že Majakovskij byl revolucí upřímně nadšený. Stal se jejím největším pěvcem a zcela přijal jak marxistickou kritiku režimu minulého tak vizi komunistické budoucnosti. Revoluci zůstal navždy oddán, jak naznačují právě jeho poslední verše v Plném hlase: revoluce pro něj neznamenala jen výraznou změnu politicko-společenského systému, ale viděl v ní boj o důstojný život a radost každodennosti. Ačkoliv je revoluce v jeho díle tak přítomná, je umělecká kvalita jeho veršů ale zcela jiná, než prázdné opěvování stalinismu, jemuž podlehli oficiální básníci v SSSR: jeho nadšení nenahrazuje umění, ale je s ním v rovnováze.  V díle měla také zásadní roli jeho dvoumetrová postava, mohutný hlas, pestré barvy šatů, klaunovské líčení obličeje a herecký přednes: ačkoliv tato stránka tvorby je nenávratně pryč, zachovaly se popisy jeho  úchvatných veřejných čtení.

Revoluce není ale jediným tématem jeho básní: podstatná část jeho tvorby má osobní tématiku.   Mnoho básní, z nichž nejslavnější asi je Dopis Tatjáně Jakovlelové, je věnováno milovaným ženám. Vášeň pro ně se ale často setkávala a střetávala s vášní revoluční. často totiž pobýval v Paříži, kde měl slabost pro různé ruské emigrantky a přesvědčoval je, aby se s ním vrátily do SSSR. Neúspěšně. Miloval sice pařížské ženy, ale městu se vysmíval: zdálo se mu falešné, rozpadající se pod nánosem noblesy a shnilé. Buržoazie ho sice uznávala jako básníka a zdávala mu pocty, ale za zády ho pomlouvala. Proto v rozhodování mezi ženou a návratem vždy vyhrál návrat.

Další zcela zásadní básní je Sergeji Jeseninovi. Majakovskij v ní vyjadřuje nad sebevraždou přítele vlastní zhrození („Přestaňte, zastavte se! Jste pomatený?/ nechat se nabílit křídou smrti?“), ale také pochopení („Lepší je zemřít díky vodce než  kvůli nudě.“). Je patrné, že pro Majakovkého je v životě zcela zásadní radost i seberealizace.  Je však tragické a paradoxní jak Majakovskij vyčítá příteli jeho neschopnost žít dále a vyrvat radost příštím dnům: sám Majakovskij totiž spáchá sebevraždu zrazen revolucí, za kterou bojoval.     

Porevoluční režim v Rusku se totiž brzo dostal zase do ustálenosti a konzervativní bažiny, podobné té carské. Majakovskij si toho začal být velice brzy vědom, i když byl jeden z hlavních básníků Sovětského svazu. Zvětšující se psychologický a společenský tlak ho dohnal až k sebevraždě. V básních si poznamenává jak ho v Moskvě pomlouvají za koupi Renaulta v Paříži, ačkoliv ho dává k disposici proletariátu nebo jak se cítí omezen v rámci sovětských literárních organizací. Je jenom zvrhlostí stalinistického systému, že nejdříve Majakovkého zabil a potom vystavoval jeho tělo k uctívání, čemuž se za života básník jasně bránil, jakožto největšího vlastního spisovatele.

Ale nakonec nechme promluvit samotného Majakovského o sovětském režimu:

„Utichli bouře revolučních lůn

  Bahnem se zakryla sovětská směsice

A ven  vylezla

Ze zad RSFSR

Dršťka maloměšťáka

(…)

Ze všech nezměrných nížin Ruska

Vlévají se (buržoové)

Rychle měnící opeření

Do všech úřadů.

Se zadkem odřeným pětiletým vysedáváním

Tlustí jak umyvadla

Ještě dnes žijí

Tišší jak voda

Zařídili si pohodlné kabinety a místnosti

(…)

Marx z zdi do dálky se dívá

A najednou

Dokořán otevře ústa

A zakřičí:

„ Svázaly revoluci provazy zpátečníků!“

(O padouchovi, 1921)

Jakub Horňáček