{mosimage}S tímto heslem vítali aktivisté Antifašistické akce 13. ledna 2006 stoupence nacionální pravice, kteří ten den přijeli do Otrokovic demonstrovat „proti nebezpečí levicového extremismu“.

V loňském roce byla ze všech nacionalistických iniciativ nejaktivnější organizace Národní korporativismus. Svoje veřejné aktivity, pochody a manifestace pořádala mimo větší města, zejména v regionech, kde se místní obyvatelé ve větší míře setkávají s takovými jevy, jako je pouliční kriminalita, větší míra nezaměstnanosti, drogy, konflikty s Romy, či kde vládnou na radnicích zástupci KSčM nebo, což je případ Otrokovic, kde existuje aktivní antifašistické hnutí, které se opírá o stabilnější sociální zázemí tzv. alternativní mládeže. Místní nekonformní mládež se své kulturně-společenské, ale i politické aktivity snaží rozšiřovat i mimo Otrokovice do okolí. Takové místo, kde už nacionalisté navíc jednou neuspěli, logicky přitahuje jejich pozornost. Otrokovický pochod měl snad být i jakýmsi vyvrcholením kampaně z loňského roku a rovněž otázkou prestiže.

Avšak už samotný začátek akce pořádané Národním korporativismem měl jinou atmosféru než jejich předešlé akce v ústí nad Labem, Hlučíně, Orlové, Rožmitále pod Třemšínem nebo Kladně. Na těch předešlých se nacionalisté vždy snažili vystupovat jako seriózní, disciplinovaná síla, která ví, co chce, a působí konstruktivním, seriózním dojmem nevyvolávajícím konflikty a která předkládá řešení společenských problémů, a také se jim to v podstatě dařilo. V Otrokovicích se však řada nacionalistů už na nádraží, kde byl ohlášený mezi 14. a 15. hodinou sraz, posilňovala pivem a někteří z nich již ve vlaku. Patrná byla i na rozdíl od předchozích akcí neúčast dívek (registrovány cca čtyři), zato přibyli typově vyhraněnější stoupenci – skinheads. Do 15 hod. se na nádraží shromáždilo max. 200 pravicových radikálů ve věku cca18–25let, posílených i o skupinu soukmenovců ze Slovenska. Celé shromáždění mělo představovat výkvět národních sil zastupující několik organizací.

Policejní síly včetně asi 10 jízdních policistů a vrtulníku měly vykryté nádraží a prostor v širokém okruhu okolo něj (což se týká všech složek: městské policie, zásahové jednotky, státní policie bez těžké výzbroje, antikonfliktního týmu, policistů v civilu – celkem asi 200 lidí). V prostoru se pohybovala i řada místních starších i mladších občanů sledujících přípravy nacionalistů i policie. Ta začala blokovat početné skupiny Antify (cca přes 200 osob, kolem 20 let, typově směs tzv. alternativní mládeže, postpunk, dredaři i několik hippie, s patrným zastoupením dívek, tedy ty skupiny mládeže, které jsou nacionalisty přímo ohroženy), které o sobě dávaly vědět zdaleka skandováním hesel.

Po dohodě organizátorů pochodu s policií došlo k odklonění původní  trasy s odůvodněním, aby nedošlo k narušení městské hromadné dopravy. Krátce po 15. hodině se nacionalisté za silné asistence zásahové jednotky vydali na pochod. Ani začátek nepůsobil na rozdíl od předchozích akcí příliš organizovaně – průvod byl zformován do tvaru pouze v samém počátku, bylo méně vlajek, chyběly větší štíty, vidět byly pouze dva nebo tři transparenty např. Nacionalisté Kladno, Nacionalisté Blansko. Na menších kartonových štítech byla vidět hesla „Smrt Antifě“, „Už teď jste mrtví“ apod.

Aktivisté Antify zatím zcela přehradili ulici i travnaté plochy do stran v místě, kudy měl průvod novou trasou procházet s množstvím transparentů (některé z nich skutečně vtipné, např. „Chcete bílé čechy? Počkejte si na sníh!“). Svoje postavení měli zesílené i barikádou z kontejnerů. Kordon asi třiceti policistů ze zásahové jednotky stál v klidu několik desítek metrů od nich a byl terčem pouze slovních útoků. Ozývalo se skandování: „Chráníte fašisty!“, „Je to policie, kdo fašisty kryje!“ atd. Když se průvod nacionalistů za skandování „Nic než národ!“, přiblížil na dohled od antifašistického zátarasu, křik na obou stranách zesílil a ze strany antifašistů vylétly první kameny a lahve. Jejich „palba“ byla v jednu chvíli tak hustá, že se část policistů bez těžké výzbroje včetně novinářů kryla za blízkými garážemi. Nacionalisté „palbu“ opětovali a asi patnáctičlenná skupina překonala policejní kordon a šla do protiútoku. Obdobná situace nastala i na druhé straně, ale díky policejnímu zásahu došlo jen k několika individuálním potyčkám.

Policie průvod odklonila a popoháněla jej ulicí směrem na sídliště. Po stranách a  zezadu byl vykryt těžkooděnci, s dvacetičlennou jednotkou na čele, která uvolňovala s předstihem cestu. Aktivisté Antify se však přemisťovali velice rychle souběžně s průvodem mezi bloky a podařilo se jim průvod i policisty předběhnout a zpomalovat jejich postup. Několik desítek jich začalo stavět barikádu z kontejnerů, ale před policií ji nebránili a ustoupili dál. Postup však tím byl zpomalen a po padesáti sto metrech se situace opakovala, další barikáda, srocení, skandování, pár hozených kamenů směrem k průvodu a ústup. Hlavní síly Antify se zatím shromáždily na konci ulice před „náměstíčkem“ u polikliniky, kde vyrostla další barikáda z kontejnerů, odpadu a vánočních stromků.

Bylo patrné, že „psychóza boje“ se začíná zmocňovat stále většího počtu lidí na obou stranách, mnozí z obou táborů si nasazují masky.  V jednu chvíli se asi třicet nacionalistů pokusilo vpadnout antifašistům do boku a přinutit je ustoupit od jedné z barikád, ale znovu došlo pouze k individuálním potyčkám, i když ve větší míře než na začátku. Proti radikálům z obou stran zasáhla policie a oddělila je. Při tomto střetu znovu zesílila „palba“ antifašistů, kteří začali používat i pyrotechnickou munici, petardy, dělobuchy, silvestrovské rakety, dýmovnice. V jednu chvíli i úspěšně rozplašili policejní koně. „Boj“ sledovalo pasivně množství občanů z oken, balkonů a vchodů, ti se sice nijak neprojevovali, ale někteří aktivisté Antify procházeli vchody a zdravili se s lidmi v oknech. Značný počet „diváků“ jim rovněž dělal zázemí na náměstíčku. Z celkové situace bylo zřejmé, že bez rozhodného a razantního plošného nasazení větších policejních sil se cestu pro průvod uvolnit nepodaří. Situaci nezměnil ani příjezd vodního děla, který nacionalisté uvítali potleskem, ale ze strany Antify to vyvolalo novou vlnu palby, zesílení barikády dalšími kontejnery, individuální střety s policisty, pískot a skandování.: „Chráníte fašisty!“ (vodní dělo nakonec policie aktivně nepoužila).

Nacionalisté byli stále obstoupeni policisty a mimo skandování „Něco tady hnije! Je to anarchie!“ a oblíbeného „Antifa, ha, ha, ha!“ a občasného opětování palby zůstávali na místě. Někteří se ve skupinkách radili a celkem vypadali dost bezradně. Kolem 16. hodiny policie organizátorům pochodu oznamuje ukončení a rozpuštění pochodu a vyzývá je k návratu na nádraží. Jako důvod bylo uvedeno, že se účastníci průvodu odchýlili od jeho ohlášeného programu a účelu, že dochází k napadání osob a protiprávnímu jednání, nefunguje pořadatelská služba atd.(přesné formulace si nepamatuji, ale smysl byl tento). Předáci nacionalistů proti tomuto rozhodnutí bezvýsledně protestovali a hněv jejich stoupenců se nyní neobracel pouze proti Antifě, ale i proti policii a zaznělo „Policejní teror“. Policie popoháněla nacionalisty zpět na nádraží.

Nedaleko od něj, u skladů, vystoupilo několik jejich předáků s improvizovanými projevy, které ale zdaleka nedosahovaly té úrovně jako na předešlých akcích. Ani po obsahové stránce (proti Antifě, nebezpečnosti levice a jejích praktik), ani co se týká formy (pomlky, nevýrazné vyjadřování). Výjimkou byl předák Národního korporativismu z Hlučína, Fojtík, který, sotva se objevil na rampě a ještě než cokoliv řekl, sklidil potlesk. Projev měl krátký, jasný a bez papíru. Vyjádřil se v tom smyslu, že sice Antify je víc, ale co se týká fyzičky, tak na tom nejsou nejlépe, a že nacionalisté na dnešní den náležitě odpoví. Shromáždění se potom přesunulo před nádraží, odkud již předtím policie vytlačila antifašisty. Zdálo se, že situace se poněkud zklidnila. Organizovanější síly Antify byly sice blokovány policií, ale v okolí nádraží se pohybovala řada místních diváků promísená s menšími skupinkami aktivistů i jednotlivci, kteří v jednu chvíli v parku před nádražím nacionalisty vyprovokovali k útoku. Proti asi třem antifašistům vyběhlo snad dvacet nacionalistů, jednoho z nich se jim podařilo obstoupit, povalit na zem a zkopat. Někteří z nich byli vyzbrojeni i řetězy. Zde snad policisté skutečně trochu zaspali, ale byla to nečekaná, rychlá akce. Příslušníci zásahové jednotky útočníky zahnali a jeden z nich byl zadržen. K podobným menším, ale prudkým incidentům došlo v okolí nádraží vpodvečer ještě několikrát a byli při nich zadrženi tři nacionalisté (v jednu chvíli zasahovala i jízdní policie). Skupina nacionalistů se dostala do střetu s policií i na nádraží, kde házela po zásahové jednotce kameny a na přítomného novináře, který je natáčel, vyvíjela nátlak, aby tento záznam vymazal.

Večer střety postupně ustaly, policie kontrolovala prostor nádraží, parku i přilehlé ulice, kde stále přihlíželi místní občané, a blokovala znovu se shromažďující antifašisty v parku u sídliště. K prudšímu střetu mezi policií a aktivisty Antify, při němž vyrostla další barikáda, došlo vpodvečer v ulici nedaleko nádraží. Zde zasahovala i jízdní policie.

 Do 23 hodin  účastníci průvodu Otrokovice opustili. Bylo zaznamenáno několik zranění na straně nacionalistů, dvě poranění hlavy a jedno úst, patrně od hozených předmětů. Aktivisté Antify se ještě ten večer pustili do úklidu ulic po boji a otevřeným dopisem se obrátili na občany Otrokovic, aby se přihlásili, pokud jim v souvislosti s blokádou nacionalistického pochodu vznikla nějaká škoda.

Síly antifašistů byly zřejmě z převážné většiny místní, posílené menšími skupinami z okolí. Dá se tak usuzovat z toho, jak rychle a s přehledem se antifašisté ve městě pohybovali i jak se stavěli k místním občanům. Celá akce se dá hodnotit jako úspěch Antify:
 

1. Podařilo se jim vyvolat ve městě takovou situaci, že policie se rozhodla průvod asi půl hodiny po začátku ukončit. Myslím, že k tomu přispělo i množství lidí,      kteří sledovali boj na ulici z oken domů. Tvrdě zakročit proti místní mládeži před tolika svědky by asi nemuselo být pro někoho ze státní zprávy na místní             úrovni politicky únosné.
2. Podařilo se jim nacionalisty vyprovokovat k chování fotbalových výtržníků a posléze je vmanévrovat do střetu s policí (v závěru na nádraží).
3. Nacionalisté neměli možnost se prezentovat před veřejností jako seriózní politická síla.

Střet v Otrokovicích hodnotí obě zúčastněné strany na svých internetových stránkách jako svůj úspěch. Pokud se dá za úspěch označit větší počet kopanců a ran uštědřených protivníkovi, tak zde by asi na skóre vedli nacionalisté. Spokojena však může být i policie, podařilo se jí zabránit většímu střetu a zamezit tak těžším zraněním.
Horké chvíle však mohou pro antifašisty v Otrokovicích teprve nastat. Fašisté slibují, že se tam vrátí, a v tom smyslu ostatně hovořil i Fojtík ve svém projevu. Naskýtá se několik následujících scénářů:

1.      Nacionalisté se znovu pokusí uspořádat pochod a městský úřad jej po zkušenostech z minula nepovolí. Takovému rozhodnutí mohou napomoct i preventivní aktivity místních antifašistů. Je možné uspořádat výstavu o neofašismu v české republice, pokusit se iniciovat petici místních občanů adresovanou místnímu úřadu, aby napříště nacionalistům pochod nepovolil, uspořádat výstavu portrétů lidí zavražděných fašisty v české republice po r. 1990 (nebo symbolický hřbitov s jejich jmény).

2.      Městský úřad pochod povolí a policie zablokuje antifašisty v dostatečné vzdálenosti od průvodu tak, že se k němu nedostanou ani „na dostřel“. Konfrontace se pak může odehrát pouze mezi policií a Antifou, přičemž v takové konfrontaci nebudou mít antifašisté reálnou šanci uspět a policie cestu průvodu vyčistí. Při této variantě se jeví jako „politicky nosná“ možnost pasivní blokády průvodu „a la Temelín“, třeba i za použití oblíbených kontejnerových barikád. Blokádu by bylo možné i vylepšit o „symbolický hřbitov“.

3.      Fašisté se rozhodnou pro neoficiální akci, jejímž terčem se stanou kulturní a společenská centra v Otrokovicích a blízkém okolí, kde se scházejí                      antifašisté a alternativní mládež  nebo jednotliví aktivisté. To může být pro řadu lidí nepříjemné, ale politický dopad na veřejnost je sporný.

V souvislosti s událostmi v Otrokovicích bylo možné zaslechnout i takové názory, „že to jsou všechno stejní pitomci, stejná pakáž, o kterou se slušný člověk nezajímá“. Ne, není to stejná pakáž. Po roce 1990 bylo v české republice fašisty zavražděno asi 30 občanů. Takovým „úspěchem“ se skutečně antifašisté chlubit nemohou.

Karel Houba, 14. ledna 2006

 (Poznámka redakce: Autor používal označení „nacionalisté“, jak se nazývají oni samotní, i když dobře víme, že jde o neonacisty. Opakované hajlování nechybělo ani na jejich pochodu Otrokovicemi.)