{mosimage}Po několika letech dohadování se o filmová práva natočil Jiří Menzel filmovou adaptaci knihy Bohumila Hrabala „Obsluhoval jsem anglického krále“. Mnozí upozorňovali na obtížnost zfilmování této knihy, bohaté na obrazy a vyprávění, napsané pestrým stylem.

Kniha má s filmem opravdu pevné pouto. úryvky z ní mají často klíčovou úlohu pro pochopení změn ve filmu, jsou mosty, bez kterých by nebylo možné sestavit celek. Díky tomu je ve filmu poměrně hodně mluveného slova, což se většinou označuje jako nevýhoda. V „anglickém králi“ ale nejde o vadu, protože se cituje, podle mého názoru, z mistrovského díla a úryvky film nezpomalují ani nezatěžují.

Pestrost stylu se promítla i do používání různých filmových postupů a technik. Menzel jich použil několik: od černobílých záběrů s rychlými a strnulými pohyby (danými 16 fotogramy za sekundu) z dob začátku filmografie až po parodii propagandistických „děl“ z dílny říšského ministerstva propagandy. Takový styl je nenásilný a přirozený a staví „anglického krále“ do jiné třídy, než jsou různé šlágry, slaďáky či hollywoodské velkofilmy (velké příliš často jen rozpočtově), ty všechny mají pestrost potkana přejetého kamionem.

Děj dobře vystihuje dílo a režisér se neschovává: kombinace scén mohla být různá, ale Menzel se nevyhnul ani aktuálním a „kontroverzním“ tématům jako odsunutí Němců či zcela jinému pohledu na vězení z 50. let, kde milionáři pracují, hrají a baví se. Samozřejmě i náhled na první republiku je neobvyklý a štiplavě ironický, ať už se jedná o příběhy z hojně navštěvovaného bordelu či o milionáře plazící se po zemi za haléři nebo rigidní třídní rozdělení mezi pánem a sluhou.

Ale opravdu každá scéna je doprovázena smíchem starce nad svým životem, někdy i smutným, ale přece smíchem, smíchem vítězícím nad nacismem a jiným útlakem, smíchem naivního štěstí a radosti.

Smích  se často rozléhal i plným sálem. Různí lidé rozdílného věku či povolání po rozsvícení světel mluvili nadšeně o filmu a každý trochu jinak. Jaký rozdíl od do sebe uzavřených diváků ustupujících do svých domovů s  vousem mastným od popcornu!

Znovu se ukázala umělecká rovnováha filmu vlastní. Není ani pop kulturou, ve které tvůrce abdikoval na svoji osobnost a levně se prodává divákům, není ale ani abstraktním uměním, kde jediný klíč k dílu má autor a publikum jen tupě civí a občas pokývá hlavou (podobně jako u televize).

Hrabalova rovnováha je v komunikaci s publikem, která chybí oběma dříve zmíněným typům výtvorů. Hrabal na ni nikdy neabdikoval, hledal skrz vyprávění a dialog onu „perličku na dně“. Ukázal, že je i jiná cesta v umění než tupý konzum či onanisticky vyrojené semeno na stole: cesta, kde i posluchač se stává aktivním a svou osobností dotváří příběh, aniž by „ohrožoval“ autorův rukopis.

Přes veškerou chválu vypěnou na film musím napsat i pár výtek.

Ta nejdůležitější se týká konce filmu, který je mimořádně nepovedený. Starý číšník Dítě si připíjí  s hostem Waldenem pivem, ale záběr, v němž zazní věta „Tady mají dobré pivo, sem budu chodit“ mě nechali na pochybách, zda jsem viděl konec filmu, či reklamu na Pilsner Urquell.

Druhá výtka  se týká scény, kdy Dítě musí vyonanovat svoje sperma, aby bylo prozkoumáno říšskými úřady. Mezitím ale v rozhlase hlásí jména odbojářů odsouzených na smrt. Menzel zbytečně rozvádí děj tím, že ukazuje mladé odbojáře ustrašeně se dívající na své katy a rakve. Tato vsuvka je nepatřičně patetická a dost cizí celému filmu.

I přes tyto vady je film zdařilé dílo: Menzel dokázal natočit film věrný předloze s citlivostí a porozuměním Hrabalovi.

Jakub Horňáček