Irák je na pokraji občanské války. Hrozí mu ozpad s velmi negativními důsledky. Spojené státy, které zorganizovaly invazi do této země, svrhly režim Saddáma Husajna a jsou hlavní okupační mocností, se ocitly ve slepé uličce a nejsou schopny pozitivně (kromě svého odchodu) přispět k řešení situace. Naopak by se při hledání východiska, jež by vedlo ke vzniku jednotného, nezávislého, demokratického a sekulárního Iráku schopného překonat vnitřní etnické a náboženské rozpory, měla více angažovat Evropská unie. Sejděme se proto společně, analyzujme situaci a poraďme se, jak k takovému evropskému angažmá nejlépe přispět. Zorganizujme konferenci alternativních řešení.

To je v souhrnu hlavní myšlenka konference, kterou v Praze o víkendu 16. a 17. prosince uspořádaly dvě nevládní organizace působící v čR, české mírové fórum a česko-irácké sdružení.

Proč právě Praha? Protože mezi Irákem a českem (správněji celým bývalým československem) existují hlubší vazby odolávající politickým převratům. Nejsou zapomenuty pozitivní přínosy hospodářské, průmyslové a technické spolupráce. Vystudovalo u nás mnoho Iráčanů, je hodně smíšených manželství. Protivníci režimu Saddáma Hussajna u nás žili v emigraci a politicky působili už od  sedmdesátých a osmdesátých let. A také v nelegální druhé irácké válce, která začala roku 2003 a trvá dodnes, prokázala česká republika přes všechny tlaky a manévry přívrženců Bushovy administrativy značnou zdrženlivost. česká veřejnost jako celek není této válce nakloněna.

Proč právě dvě nevelká občanská sdružení? Protože česká oficiální „velká“ politika jako celek nemá dost odvahy, koncepčnosti a představivosti, aby byla schopna využít možností, které existující vazby mezi českem a Irákem nabízejí. Iniciativy se tedy chopili lidé, pro něž jsou česko-irácké vztahy osobní záležitostí a kteří se veřejně angažují proti irácké válce už od roku 2003.

Při dnešní oficiální nehybnosti potěšilo, když se objevila výjimka. Záštitu nad konferencí převzal – což je u nás v podobných případech neobvyklé – místopředseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek (čSSD). Kromě něj na konferenci přišli a vystoupili bývalý český ministr zahraničí a předseda Valného shromáždění OSN v období 2002/2003 Jan Kavan (čSSD) a předseda KSčM Vojtěch Filip. Dopis s příslibem spolupráce zaslal konferenci také poslanec Kohlíček (čSSD).

Už předem bylo zřejmé, že na konferenci zazní ostrá kritika současné situace v Iráku a politiky Spojených států. Bylo proto těžké očekávat, že by konferenci podpořil například jednostranně probushovský designovaný ministr zahraničí Alexandr Vondra a lidé kolem něj. Překvapilo ale, že česká pravice za podpory médií rozpoutala proti konferenci primitivní pomlouvačnou kampaň („přijedou extrémisté a teroristé, konferenci financuje Saddámova dcera, nelze připustit konání konference, zejména ne na půdě parlamentu“). Opět přišel ke slovu služebníčkovský stereotyp. Pravice ani tentokrát neprojevila schopnost objektivně analyzovat situaci a samostatně uvažovat.

Kampaň ale pro ni skončila neúspěchem. Organizátoři konference ani Zaorálek se nedali zastrašit. Konference se sice konala o dva týdny později, s poněkud menší účastí, v ošumělé budově české vědeckotechnické společnosti na Novotného lávce místo honosných prostor Poslanecké sněmovny na Malé Straně, ale s mnohem větší publicitou. A kampaň proti konferenci zcela ztratila půdu po nohama, když ve stejnou dobu začala současná irácká vláda jednat se zástupci zakázané strany Baas a s íránem.

Vzhledem k zaměření konference bylo důležité, že o ni na rozdíl od pražského černínu projevily pozitivní zájem dvě důležitá evropská ministerstva zahraničí. Na konferenci přišel finský velvyslanec v Praze (jeho země v druhé půli roku 2006 předsedala Evropské unii) a první tajemník německého velvyslanectví (Německo převzalo předsednictví EU 1. ledna).

Přívržencům alterglobalizačního hnutí se probírání těchto oficialit a peripetií „velké politiky“ souvisejících s konferencí může zdát zbytečné. Myslím ale, že by to byl omyl. Občanská hnutí, která se hlásí k heslu „jiný svět je možný“, jsou stále častěji nucena vstupovat do politických bojů o velké mezinárodní otázky, jako je Irák nebo antiraketová obrana, a to v konkrétní domácí situaci, která je těmito ději stále zřetelněji a bezprostředněji ovlivňována. Oficiální „velká“ politika v nich samozřejmě sehrává klíčovou úlohu. Je proto nezbytností tyto děje z vlastního hlediska analyzovat, zjišťovat kdo je kdo za clonou oficiálních prohlášení, co ve skutečnosti chce a dělá. Kdo je protivník, kdo by i v oficiální sféře mohl být spojencem.

Nyní k „obyčejným“ lidem. Na konferenci přijely z různých evropských zemí dvě desítky Iráčanů, vědců, podnikatelů, novinářů. Výrazně mezi nimi byli zastoupeni odpůrci dřívějšího režimu Saddáma Husajna, kteří se kriticky dívají i na nynější vládu. Z české strany přišli také odborníci, analytikové, novináři, aktivisté občanských organizací. Celkem se konference zúčastnila asi stovka osob.

Na konferenci zaznělo několik velmi kvalifikovaných českých vystoupení. Patřil k nim zejména referát analytika Jaroslava Bureše z ústavu mezinárodních vztahů ministerstva zahraničí na téma „Analýza bezpečnostního prostředí v Iráku. Hlavní překážky při vytváření iráckého státu a přístupy EU a USA.“ Bureš mimo jiné řekl: „…není možné odmítat jednání s některými Iráčany jen proto, že mají kritický pohled na politiku USA v Palestině, Iráku, či mají silné výhrady vůči současné irácké vládě, protože těch je většina. Klíčovým kriteriem partnerů pro jednání musí být především jejich jejích preference politickému řešení krize, odmítání teroristických praktik boje a destruktivního sektářství ohrožujícího stabilitu země a regionu, podpora jednoty a územní celistvosti iráckého státu. Je správné, že se podobná konference koná právě nyní, kdy se situace v Iráku začíná prudce zhoršovat a hrozí vypuknutí rozsáhlých sektářských konfliktů a v krajním případě i rozdělení Iráku se všemi doprovodnými následky.“

„EU si uchovala v arabských zemích image neutrální mocnosti, která preferuje přístupy, jež jsou v souladu s mezinárodním právem a rezolucemi OSN. Jednoznačně tento postoj potvrdila v dlouhodobých přístupech k palestinskému konfliktu. Nenese zodpovědnost za předchozí chyby, kterých se dopustila americká okupační správa a prozatímní vláda v Iráku, což skýtá dodatečný prostor pro diplomatickou aktivitu. Má dlouhodobé dobré či korektní vztahy se všemi klíčovými regionálními zeměmi, včetně Sýrie a íránu, které může snadno zapojit do dialogu o budoucím uspořádání. Mírová jednání nemohou být pouze iráckou vnitřní záležitostí. Evropská diplomacie bude mít větší důvěru i opozičních sunnitských kruhů, kteří musí být vtaženi do jednání o státoprávních otázkách. Evropa disponuje ekonomickým potenciálem využitelným v době, kdy se americký Kongres zdráhá vyčlenit další prostředky pro Irák.“

Cílem konference bylo také poskytnout fórum pro vzájemná jednání iráckých účastníků. Z nich vzešla jako společné stanovisko Iráčanů „Pražská charta“, která mimo jiné říká:

„Kolo násilí se roztočilo díky tvrdošíjnému uplatňování vojenského řešení, naprosté absenci všeobecného politického řešení a rozdělení iráckého lidu na protichůdné sekty, sektářská a etnická seskupení. Americký přístup… představuje jednu z předních komplikací iráckého problému. Toto vše vyžaduje obrodu konstruktivní evropské úlohy, která se opírá o mezinárodní konvence. účastníci Pražské charty proto vyzývají mezinárodní společenství a zvlášť Evropskou unii, aby pomohly ukončit okupaci a aby se na základě tvořivé, historické zkušenosti iráckého lidu společně účastnily na rekonstrukci země iráckými občany a jejich organizacemi občanské společnosti.“

Charta také podporuje návrh generálního tajemníka OSN Kofiho Annana na uspořádání mezinárodní konference o Iráku jako mechanismu pro nalezení východiska z dnešní pasti. Požaduje konání regulérních všeobecných voleb pod dohledem OSN, z nichž vy vyšel prozatímní parlament kontrolující činnost vlády odborníků.

Jsou všechny tyto návrhy a náměty realistické? Zdá se, že Irák dnes směřuje opačným směrem, než si přejí účastníci konference, k předstírané federaci tří částí (šiítské, kurdské a sunnitské) kryjící patrně dočasnou a nestabilní nadvládu šiítského islamismu, nebo přímo k rozpadu země na tři části (s těžkými následky pro celý region). Má volání po jednotném, sekulárním a demokratickém Iráku vůbec šanci?

Lidí, které takové volání po sekulárním a demokratickém uspořádání oslovuje, je ale v Iráku i v jiných arabských a muslimských zemích mnoho. Tito lidé tvoří významné sociální skupiny. Pokud se má zabránit „válce civilizací“ v duchu falešného ale sebenaplňujícího Huntingtonova proroctví, pokud se má pokročit směrem k rozumnému a spravedlivému překonání rozštěpu mezi Severem a Jihem, jednoho ze tří rozštěpů ohrožujích naši globální budoucnost, pak má takové volání smysl. Prosincová pražská konference je krokem, v globálních poměrech krokem malým, ale nezanedbatelným, v tomto směru.

Rudolf Převrátil

(Další informace o konferenci a některá důležitá vystoupení lze najít na serverech http://blisty.cz a www.publica.cz).