Dvě zprávy z posledních dnů: „Dosavadní ministr zahraničí Alexandr Vondra (ODS) v české televizi uvedl, že USA o nabídce k umístění raketové základny rozhodnou v prvním čtvrtletí. Vondru by nepřekvapilo, kdyby základna byla v Polsku a radar v česku.“ (Právo 8.1.2007).

„Byli jsme Washingtonem informováni, že rozhodnutí vztahující se k obraně proti balistickým raketám pro Evropu je očekáváno tento měsíc a nemáme důvod očekávat zpoždění,“ uvedla následující den mluvčí velvyslanectví USA Victoria Silvermanová na dotaz Práva. „Rozhodnutí je stále otevřené a nebylo by vhodné, abych o něm spekulovala… Pokud USA zařízení nabídnou, bude zcela na české republice posoudit fakta a přijmout konečné rozhodnutí.“(Tamtéž 9.1.2006).

Všimněme si drobného ale příznačného rozdílu mezi jazykem těchto vyjádření. Vondra je přímočarý: jak Spojené státy rozhodnou, tak to v Polsku a česku bude. Slůvka jsou v diplomacii zrádná a potvrzují to, co je o Vondrovi již známo. Nedostatek taktu a především slouhovské myšlení – nepříliš dobrá kvalifikace pro práci v zahraniční službě, o vedoucím postu nemluvě. Silvermanová je ve formulacích mnohem opatrnější. Snaží se napravit nepříznivý dojem z Vondrova vystoupení a omezit škody.

Rozpory v očekávaném termínu rozhodnutí jsou dokladem, že situace je nejasná. Pokud nový ministr obrany USA Robert Gates a jeho generálové prosadí postupné stahování vojsk Spojených států z Iráku, mohou se rozhodnout, že přitvrdí v protiraketové obraně. Prezidentské volby se blíží a kritikové postupu Washingtonu v Iráku nebudou chtít vypadat před americkou veřejností jako slaboši.

Pokud ovšem rozhodnou prosazovat dál a energičtěji své antirakety v Evropě, budou se muset vypořádat s obtížemi rétorického obratu od původního „národního systému protiraketové obrany“ k „obraně pro Evropu“. V západní Evropě ani v Kanadě tento obrat nevyvolává důvěru. Listopadový summit NATO v Rize nenaznačil ani slůvkem, že by aliance přijala navrhovaný americký systém za základ své případné protiraketové obrany (zřejmě ke zklamání Vondry, který předpovídal opak). Americký systém je pořád ještě v plenkách. Pochybuje se o tom, zda bude vůbec někdy funkční, pochybuje se o samotné definici hrozeb. A mimochodem, kdo by vlastně společnému systému NATO velel, kdo by měl pravomoc zatáhnout v průběhu několika minut do možná nesmyslného konfliktu celou Evropu?

Proto se hlavní partneři USA v Severoatlantické alianci do projektu obrany proti balistickým raketám dlouhého doletu nijak nehrnou. Vykrucuje se z něj i nejlepší přítel USA, Velká Británie, v níž Spojené státy původně počítaly s umístěním nové základny. Británie se podle všeho pokusila „přehrát“ tento projekt koncem roku 2002 na své východoevropské spojence. Ovšem bez ohledu na tyto okolnosti je nutno počítat s tím, že se Spojené státy záměru vybudovat raketovou základnu ve východní Evropě nevzdají a budou ho energicky prosazovat.

Argumenty proti základně platí dál

Občanské iniciativy proti zřízení raketové základny v české republice vyrostly z protestu. Jejich iniciátoři se nemohli smířit s tím, že se v tak zásadní věci se jedná „o nás bez nás“, že někteří členové vlády a její vysocí úředníci vybudování základny Spojeným státům bez jakéhokoli mandátu zřejmě sami nabídli, a že v pak v této věci potají jednali za zády parlamentu a dalších ústavních činitelů. Parlament se v této věci ukázal jako bezzubý, „velká média“ místo toho aby hlídala demokracii se snažila napomáhat v utajování.

Druhým důvodem byl všeobecný a výrazný pokles důvěry světové a také české veřejnosti ve Spojené státy a zejména jejich nynější administrativu, pokud jde o schopnost Ameriky sehrávat rozumně roli světového hegemona. Jednání na vlastní pěst, demontáž mezinárodního práva, a zejména katastrofální průběh války v Iráku – to vše vybízí k ostražitosti a rostoucí kritičnosti vůči jednání USA. V česku k tomu přistoupil ještě jeden moment – čerstvá vzpomínka, jak jsme byli proti své vůli a ke své hanbě dotlačeni k souhlasu s intervencí NATO v Jugoslávii, pár dní po svém vstupu a po slavnostních projevech Madeleine Albrightové o Severoatlantické alianci jako záruce světového míru.

Za půl roku ušlo protestní hnutí ve svých různých síťových podobách kus cesty. Na začátku získalo iniciativu a zákulisním raketovým makléřům pokazilo letní dovolenou. Shromáždilo desetitisíce podpisů pod petice, získalo další aktivní spolupracovníky a podporu významných osobností. Navázalo spolupráci s odborníky, studovalo zahraniční prameny, s pomocí mnoha lidí dokázalo postavit solidní argumenty proti brožurkám na křídovém papíře šířeným zastánci raket.

„Na základě dostupných veřejných informací existují vážné pochyby o správnosti základních předpokladů projektu GBI pokud jde o reálnost hrozeb, před nimiž má Spojené státy a jiné země chránit, i pokud jde o technickou proveditelnost a účinnost navrhovaného obranného systému. Stejného názoru jsou miliony Američanů… Podstatné je, že výstavba protiraketové základny na našem území z hlediska zajištění obranyschopnosti čR prakticky nemá smysl.“ (Stanislav Kaucký, raketový odborník, dříve analytik Armády čR).

„Kdybychom se skutečně dostali do situace, že bychom měli sestřelit raketu (dlouhého doletu), nemyslím, že bychom to vůbec dokázali s nějakou spolehlivostí.“ (Victoria Samson, analytička, Center for Defense Information, USA).

„I u nás jde zásadně o volbu strategie. Základny rozmístěné po celém světě ztělesňují politiku síly místo politiky spolupráce. Protože nechci, aby se moje země dostala do slepé uličky bezmoci mocných a fatální slabosti násilných, nechci se podílet na takové politice. Proto ze svých českých důvodů odvozuji stejný závěr: ANO míru, NE základnám. (…) Povolením základen na našem území bychom se podíleli na převeliké špatnosti, která neřeší skutečnou hrozbu našeho věku, jen zaslepuje Ameriku, která v zápase s bídou a bezprávím potřebuje hrát ústřední roli.“ (Erazim Kohák).

To je pouze několik z mnoha kritických vyjádření, která zazněla v posledních měsících. Je začátek roku 2007. Začíná další kolo.

Rudolf Převrátil