Ve Francii se za poslední rok a půl odehrála celá řada událostí mezinárodního významu. O některých se mluvilo i v čR a věnovali jsme se jim na stránkách Solidarity: vítězství ,,Ne“ v referendu o Euroústavě, vzpoura na předměstích nebo protesty proti CPE (smlouva o prvním zaměstnání). Jiné zůstaly českému čtenáři skryty.

Jedné z takových událostí se budeme věnovat nyní. Vznik ,,antiliberálních kolektivů“ (les collectifs antiliberaux), jejichž název zní pro českého čtenáře poněkud nejasně, neboť ve francouzském pojímání to znamená totéž co v českém ,,antineoliberální“, může mít do budoucna velký vliv. Abychom správně pochopili význam a šance, jež ,,kolektivy“ skýtají, musíme se podívat na historii jejich vzniku.

29.květen, hořící předměstí a CPE

První událostí, o kterou se opřeme, bude ,,hnutí 29.května“. Na toto datum připadlo minulý rok hlasování o Euroústavě. V něm 15 milionů občanů odmítlo projekt ústavy jakožto jasný útok na sociální a politická práva.  

Na celém francouzském hnutí proti Euroústavě je zajímavá jeho šíře. V ,,Kolektivech 29.května“ se setkali rebelující socialisté z hnutí Pour la Republique social (PRS)[1], aktivisté nejrůznějších občanských hnutí, Zelení, odboráři i revolucionáři z LCR (Ligue communist revolitionaire)[2] a komunisté. Díky této jednotě a také díky jasně levicové kritice, která byla na hony vzdálena zprávám o tom, že se Francouzi bojí polských instalatérů, se podařilo tento neoliberální projekt zastavit. Co více, pro mnoho dříve apolitických či neangažovaných lidí se politika stala něčím, o co stojí za to se zajímat.

Netrvalo dlouho a politickou scénu v celé Evropě rozvířila vlna násilností na předměstích francouzských měst. Jen pro připomenutí, násilnosti propukly poté, co dva mladící uhořeli v transformátoru, kam se schovali před policií. Že se ,,slušný člověk“ nemusí policie obávat? Pokud žijete v takovém sociálním vyloučení jako tato generace, tak se vám ani nedostává statutu ,,člověk“, natožpak ,,slušný“. O tom mluví řada lidí, kteří v předměstských oblastech pracovali. Např. učitel Antoinel, který sedm let pracoval v jedné zchátralé škole v Seine-Saint-Denis, říká: ,,Děti arabských a afrických imigrantů čelí příšerné diskriminaci. často je jejich životopis při pohovorech dán bokem jen kvůli jejich jménům. Rasismus zvětšuje beznaději a tito mladí mají moc těžké najít cestu ven z chudoby. Krom toho každý den čelí obtěžování ze strany policie, zejména z útvaru proti kriminalitě, což jsou policisté v civilu, kteří se na předměstích chovají jako okupační armáda.“ Hanane, mladá muslimka ze Seine-Saint-Denis, říká: ,,Jsou to horké hlavy. Postávají u vchodů do paneláků a otravují každého mladého člověka, kterého vidí. Jsou krutí a násilničtí. Zastaví vás a řeknou si o doklady. Když cokoliv řeknete, dostanete jednu přes pusu. Pokud se bráníte, tak vás zmlátí a skončíte v cele. Jeden známý byl za jeden den takto zastaven desetkrát tím samým policistou. Věděli, kdo je, a že nic neudělal a jen ho takto provokovali a pak se na něj vrhli. Není to ojedinělý případ. Je to bohužel denní realita mnoha lidí.“[3]   

Konečně poslední velkou událostí byla snaha vlády uvést v život zákon o ,,smlouvě na první zaměstnání“ (CPE). Každý člověk, který by nastoupil do svého prvního zaměstnání, by se stal de facto otrokem svého zaměstnavatele. Během zkušební doby trvající dva roky by mohl být kdykoliv propuštěn bez udání důvodu. Zkuste si v takovéto situaci říci o zvýšení mzdy nebo zlepšení pracovních podmínek. Vláda cynicky tvrdila, že nový zákon pomůže hlavně mladým lidem do 26 let, mezi nimiž prudce stoupá počet nezaměstnaných. To byla ale veliká štědrost! Copak by si někdo jen trochu rozumný vzal za takovýchto podmínek třeba půjčku na byt? Zákon byl spravedlivě smeten vlnou demonstrací a stávek.

Kolektivy se objevují na scéně

Z těchto hlavních zdrojů vzniká v druhé polovině roku 2006 hnutí ,,antiliberálních kolektivů“. Svůj program, který po dvou měsících debat po celé Francii schválili, vypadá více než slibně[4]. Jeho první věta se okamžitě přihlašuje k alterglobalizačnímu hnutí. říká: ,,Jiný svět je možný, jiný svět je nutný.“ Nejde jen o formální prohlášení. V kolektivech je mnoho aktivistů, kteří pracovali a pracují v nejrůznějších hnutích a, což je navýsost důležité kvůli současným debatám, politických stranách. často se totiž diskutuje o tom, zda masové revoluční strany, jak jsou známé z první poloviny 20.století, mají smysl v současném světě. Zda by nebylo vhodnější budovat nějaký systém sítí či autonomních skupin, které jsou navzájem v kontaktu. Někoho by mohlo napadnout, že ,,antiliberální kolektivy“ svědčí spíše pro druhé. Nemohl by se mýlit více! Kolektivy nevznikly jako samostatné revoluční buňky, ale jako společná platforma pro všechny, jak říkají Francouzi ,,militans“, kteří chtějí bojovat proti systému založeném na zisku. Jsou to otevřená fóra, nikoliv uzavřené autonomní skupinky, jak je známe z českého prostředí. Nutno dodat, že kolektivů je dnes po celé Francii přes 730. Zprávy o jejich mítincích a politických debatách se objevují na stránkách celostátních deníků a počet lidí v nich angažovaných se počítá na desetitisíce.

Radikálně levicové strany hrají významnou úlohu. Již jsem se zmínil o PRS a LCR, z nichž ta první je nyní na tahu, co dál s kolektivy. Kolektivy získaly mnoho nových stoupenců po tom, co byla Ségolène Royal zvolena za kandidátku Socialistické strany (sesterská strana čSSD) do prezidentských voleb, jejichž první kolo se uskuteční 22.dubna. Tato politička, která je ,,blairističtější než Blair“, není, stejně jako nikdo ze stran Socialistické internacionály, bojovnicí za lepší svět. Jejím jediným poselstvím je udržet status quo, tj. posilovat pozici firem na úkor zaměstnanců a celé společnosti. Na rozdíl od svého pravicového kandidáta Nicolase Sarkozyho za Svaz pro lidové hnutí (UMP) u Segolen nehrozí, že by její rozhodnutí vyprovokovala masové protesty. I když, kdo ví? Pro francouzskou vládnoucí třídu je právě proto ona mnohem přijatelnější. A média ji mají ráda také. Hodí se jim do krámu: nezávislá žena-státnice, kandidátka levice, která podporuje kapitalismus. Co si víc přát?

Lidé hledají alternativu, a tak se do ,,kolektivů“ zapojuje čím dál více nových, dosud neangažovaných občanů. Na jednom mítinku v Grenoblu, kam jsem přijel na pozvání Karla Košťála z PRS, jsem byl svědkem několika vášnivých debat. Dvě ženy na něm práce ostře napadly zástupce Socialistické strany za to, že se nepřidal ke kolektivům a dál se snaží ,,kriticky podpořit“ Ségolène Royal. Jak jsem se posléze dozvěděl, obě dvě ženy se do politiky zapojily před několika měsíci – přidaly se ke kolektivům.

Budoucnost

Kolektivy ze všeho nejvíce potřebují najít svou cestu. Je otázkou, zda se mají přeměnit na novou stranu, společnou iniciativu, či mají zůstat platformou pro společnou akci. Protože se v posledních týdnech před Vánoci nedokázaly shodnout na společném kandidátovi, který by se postavil jak Sarkozymu tak Royalové, visí nad jejich osudem otazník. řada lidí vkládala do společného kandidáta kolektivů veliké naděje. Jednou z navržených kandidátek byla i generální tajemnice Komunistické strany Francie (PCF) Marie-Geroge Buffet. Ta získala určitou popularitu tím, že ve své straně rozmetala organizovaná centra stalinistů a otevřela stranu hnutí. Jenž to nestačí. PCF je stále příliš svázaná se svou minulostí a to nejen ve své politické praxi, ale také v očích mnoha aktivistů. Ti jí vyčítají zejména účast ve vládě ,,pluralitní levice“, kde společně se socialisty naprosto kapitulovala před tlakem nadnárodních korporací.

Ani LCR na tom není příliš dobře co se týká politiky vůči kolektivům. Její vedení hned na začátku deklarovalo, že kolektivy stejně budou kapitulovat před vedením Socialistické strany a proto oni, jakožto správní revolucionáři, do takového podniku nepůjdou. A postavili vlastního kandidáta do prezidentských voleb. Smutným faktem je, že sama LCR škemrá u vedení socialistů, aby získala od jejich starostů podpisy potřebně pro kandidaturu. Naštěstí se v LCR objevila skupina, která se aktivně podílí na práci v kolektivech a je odhodlaná usilovat o přehodnocení politicky LCR. Je tvořena zejména lidmi ze Socialism par en Bas (,,Socialismus zdola“ – bývalá sesterská organizace SocSol, která vstoupila do LCR) a několika dalšími vedoucími představiteli League, např. Christianem Piquetem, šéfredaktor stranických novin Rouge.

Opoziční socialisté z PRS mají tedy šanci sjednotit všechny opoziční proudy a vytvořit skutečně silnou alternativu k neoliberální ofenzivě. Chybí jim nepopularita komunistů i sektářství LCR. Inspirací jsou jim nové levicové strany v Evropě, jako je Levicová strana v Německu, Respekt v Británii, Solidarita v Skotsku atd. Kandidát navrženy PRS má šanci v kolektivech získat většinu.

Jak během protestů proti CPE psal francouzský denník Le Parisien: ,,Už nic nebude jako dřív. Po ´ne´ Evropě (v loňském referendu o ústavě EU), po předměstích v plamenech a po válce o CPE - co přijde zítra? Francie prochází bouřlivým obdobím, ze kterého může vzejít všechno. To nejhorší i to nejlepší." Co z toho všeho vzešlo, už víme. Jak se levici bude dařit využívat svých šancí, to uvidíme.

Jan Májíček

[1] ,,Za sociální republiku“ je politické hnutí, které vzniklo v roce 2004 jako opozice uvnitř Socialistické strany (PS). Do povědomí vstoupila PRS zejména při kampani proti Euroústavě, kdy se dostala do přímého střetu s vedením PS, které hlasovalo ,,pro“.

[2] Francouzská trockistická strana, která vznikla v roce 1974 po tom, co byla zakázána její předchůdkyně Ligue Communiste. Aktivně se podílela na protestech proti Euroústavě a CPE.

[3] Viz. Solidarita č.3, prosinec 2005 (http://www.socsol.cz/index.php?option=com_content&task=category§ionid=1&id=39&Itemid=26)

[4] http://www.alternativeagauche2007.org/spip.php?article382

česká poznámka – kolektivy a raketová základna

,,Antiliberální kolektivy“ odmítají jakékoliv rozmisťování vojenských jednotek a zařízení v Evropě. Navazují tím na odmítnutí Euroústavy, ve které bylo vyjádřeno podřízení obranné a zahraniční politiky politice NATO. Kolektivy jasně říkají, že bezpečnost Evropy a světa může vzejít jedině ze spolupráce, důvěry a sociální spravedlnosti. Logicky také odmítají americkou hegemonistickou politiku, včetně jejích snah o umístění raketové základny v čR.
Kolektivy jdou ještě dále a vyjadřují svůj záměr NATO úplně rozpustit a vytvořit novou strukturu vzájemné spolupráce a bezpečnosti na výše uvedených principech.