V roce 1979 byla čtyřicetiletá diktatura v Nikaraguy svržena masovým hnutím. To bylo vedeno, v jeho posledních měsících, Sandinistickou osvobozeneckou frontou v čele s Danielem Ortegou. 

Nyní byl Ortega po několika letech opět zvolen do prezidentského křesla. Jeho kampaň byla vedena pod červeno-černým transparentem Sandinistů a těžila ze vzpomínek na jejich klíčovou úlohu při svržení diktatury.

Následujících deset let po revoluci financovaly a vyzbrojovaly USA kontrarevoluční jednotky Contras, které proti nové vládě bojovala s neobvyklou krutostí.

USA také využily svou finanční sílu k tomu, aby zničily křehkou nikaragujskou ekonomiku. Ve volbách roku 1990 se projevila únava Nikaragujců z vleklé války spolu s jejich pobouřením nad prohlubující se propastí mezi bohatými a chudými a Sandinisty již nezvolili.

Od té doby žila Nikaragua pod pravicovými vládami, které si ochraňovaly bohatství, prohlubovaly chudobu většiny populace a otevřely hranice globálnímu trhu.

To může být pravděpodobně důvod, proč mnoho Nikaragujců upřelo svou víru v muže, který se prezentuje jako představitel tradice odporu a dědictví naděje. Někteří lidé mimo Nikaraguu dokonce prohlašují, že Ortegovo zvolení je dalším dílkem řetězu, který spojuje Cháveze ve Venezuele s Moralesem v Bolívii.

Skutečnost je ale značně jiná. Ortega je cynický politik, jehož jediným zájmem bylo získání moci. V zájmu tohoto cíle zapomněl na své spojenectví s jedněmi z nejzlověstnějších sil v nikaragujské společnosti.

Když prohráli Sandinisté ve zmiňovaných volbách v roce 1990, jejich vedoucí představitelé si s sebou odnesli doslova všechno, co pobrali. Přes noc zbohatli, byli z nich najednou majitelé půdy, nemovitostí a záhadných bankovních kont.

V roce 1996 se stal nikaragujským prezidentem Arnaldo Aleman – bankéř a bohatý, zkorumpovaný byznysmen. Sandinisté pod Ortegovým vedením s Alemanem uzavřeli řadu dohod, jejichž výsledkem byl rovnocenný podíl na moci v zemi.

Několik týdnů před volbami protlačili právě Sandinisté přes parlament zákon o zákazu interrupce. Jedná se o výsledek dohody s katolickou církví a jejich lídrem, kardinálem Obando, mužem, který proti Sandinistům v osmdesátých letech vedl opakované útoky. Ortegův kandidát na viceprezidenta, Morales Carazo, byl hlavním vyjednávačem Contras.

I přes toto všechno stále někteří tvrdí, že Ortega bude bojovat proti neoliberalismu. Ale byl to přitom právě Ortega, který prosadil vstup Nikaraguy do Central American Free Trade Agreement (Středoamerické dohody o volném obchodu), klíčového nástroje globalizace. Paradoxně, pravičáci volili proti!

Výsledná privatizační opatření se potom neshledala s odporem u člověka, který ještě před tím, než byl zvolen souhlasil s diktátem Mezinárodního měnového fondu (MMF).

Ortegova kampaň volala po „jednotě všech Nikaragujců“. Ale s bývalými představiteli Contras, zkorumpovanými businessmany, MMF a hierarchií katolické církve nelze dosáhnout shody. Není náhoda, že Ortega naléhal na vypuštění jedné řádky ze Sandinistické hymny, která říká „ Yankees jsou nepřátelé všeho lidstva“.

Ortega chce moc za každou cenu. Navlékl se do Sandinistických barviček proto, aby získal hlasy, ale ve své pravé barvě se nám ukáže hned jak vstoupí do prezidentské kanceláře.

Mike Gonzalez, Socialist Wolker,
přeložila Helena Franke