Vzhledem k argumentům, kterými ministerstvo odůvodnilo své rozhodnutí o rozpuštění KSM, je důležité zabývat se otázkou antikapitalismu z hlediska souladu tohoto s ústavním pořádkem české republiky.

Je snaha o odstranění systému, založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků v rozporu s článkem 11. Listiny základních práv a svobod? 1. odstavec, 1. věta článku 11. praví: „Každý má právo vlastnit majetek.“ Tuto normu je třeba vykládat s ohledem na systematické zařazení mezi „Základní lidská práva a svobody“ (hlava II.) jakožto způsobilost každého být subjektem vlastnického práva, jako právo každého disponovat věcmi jakožto podmínkami své existence,[1] a to ve formě vlastnictví, tedy nejvyššího právem chráněného panství osoby nad věcí. Protože kdyby nebylo garantováno právo každého na nejvyšší panství nad věcmi... životními podmínkami, pak by byl jednotlivec nezpůsobilý k vlastnickému právu trvale v područí jiného, kdo by možností nejvyššího právního panství (tedy vlastnictví disponoval). Tím by byla pochopitelně zpochybněna svoboda i lidská důstojnost.

Způsobilost k vlastnictví však není neomezena. Ne každý je způsobilý vlastnit cokoli. Ve druhém odstavci článku 11. totiž zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečení potřeb celé společnosti, rozvoji národního hospodářství a veřejném zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce, nebo určených právnických osob. A může politická moc stanovit prostřednictvím zákona, že výrobní prostředky (zcela nebo zčásti) mohou být z důvodů uvedených v tomto odstavci jen ve vlastnictví státu nebo obcí? Odpověď zní ano (pakliže se jim podaří důvody článku dvě pro tento účel obhájit, pochopitelně). V takovém případě přestanou být fyzické osoby ze zákona prostě právně způsobilé k soukromému vlastnictví výrobních prostředků jako takových, nejen k vlastnictví konkrétních věcí jako v případě vyvlastnění, vlastnictví k výrobním prostředkům ve výše uvedeném případě zanikne pro nezpůsobilost subjektu k takovému právu. Je potřeba v takovém případě zaplatit náhradu? Odpověd• zní ano. Je to analogické jako u vyvlastnění. Zde Listina výslovně stanoví náhradu jako jednu z podmínek vyvlastnění. A i kdyby tak explicitně nestanovila, bylo by vyplacení náhrady z hlediska Listiny nezbytné. Odejmutí vlastnického práva bez náhrady by totiž bylo v rozporu s ustanovením článku 1. Listiny, kde se praví: „Lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech.“ Někteří vlastníci ( ti, jejichž vlastnické právo bylo odejmuto) by tak byli znevýhodněni vůči těm, jimž bylo zachováno.Výslovná možnost vyvlastňovat, obsažená v ústavně První republiky je tak porušení rovnosti lidí v právech. Toto vše, co bylo řečeno, platí nejen pro vyvlastnění, ale i pro zánik způsobilosti vlastnit podle 2. odstavce článku 11. Listiny. Vezměme si příklad, kdy někdo investuje kupříkladu do továrny a druhý stejnou částku do, řekněme, starožitností. Továrna prvního bude znárodněna, starožitnosti druhému však zůstanou. Stát zde jednoho zbavil majetku a druhého ne. Jasný příklad nerovného zacházení.

V takovémto případě by proto bylo lepší ptát se, jestli podle Listiny lze omezit vlastnické právo co do kvantity. Podle odstavce 2. článku 11. to možné není. Ovšem, jakoukoli právní normu, tedy i čl.11 je třeba vykládat v kontextu ostatních norem, jako systém. Z tohoto hlediska je možné se ptát: Není způsobilost k vlastnictví vykládaná jako kvantitativně fakticky neslučitelné s ostatními právy zaručenými Listinou? Zejména pak s článkem 1. větou první „Lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech“. Je na nás, stoupencích radikální levice, abychom dokázali, že tomu tak skutečně je a právo vlastnit majetek není co do výše chápat jako neomezené.

Daniel Koval

[1] Důvodová zpráva ke čl. 11 Listiny tvrdí: „ Právo vlastnit majetek (čl. 11) je zařazeno mezi základní lidská práva a svobody z toho důvodu, že osnova je pojímá jako právo na vlastnictví,  tj. právo přisvojovat si hodnoty, které podmiňují lidskou existenci a patří k přirozeným právům člověka.“