Zákulisí globalizace a nový imperialismus
Asi málokterý z čtenářů by nesouhlasil s tvrzením, že dnes žijeme v extrémně globalizovaném světě.
Na našem jídelníčku se objevuje kakao z Ghany, čaj z Indie, pečivo z ukrajinské pšenice, hamburgry z argentinského hovězího a ananasy z Filipín. Oděv, který nosíme, nástroje, které používáme v práci, hudba , kterou posloucháme - to vše vzniklo tisíce kilometrů daleko od budoucího uživatele a často za participace obrovského množství lidí žijících ve všech možných koutech světa.
Tato globalizace skýtající úžasné možnosti v rozšíření nabídky prostředků uspokojujících lidské potřeby a nejrůznějších inspiračních zdrojů jde však ruku v ruce s brutálním vykořisťováním pracujících, s plundrováním neobnovitelných zdrojů, s ničením biodiverzity, s vysáváním kapitálu ze zemi třetího světa, s válkami za demokracii (čti: ropu), s puči a ,,kontrapuči" řízenými světovými elitami. Za vznikem světové ekonomiky stojí obří nadnárodní koncerny a pro ně pracující instituce národních států, které všude vytvářejí prostředí vhodné pro investice kapitálu a ždímání zisků. Všechny tyto jevy, které vytvářejí fasádu dnešní globalizace, nejsou v podstatě nikterak nové. Jejich analýzou se zabývá autentická teorie imperialismu vytvořená již počátkem 20.století.
Imperialismem se dnes obvykle rozumí popis agresivního chování nějakého státu, národa, kultury a případně i jednotlivce. Pro marxistickou teorii imperialismu vytvořenou Hilfredingem, Bucharinem, Leninem a Luxemburgovou je takovéto chápání imperialismu nedostatečné. Jeho nedostatečnost tkví v zaměření na politickou stránku věci (války, porušování lidských práv) bez hledání jejich příčin v ekonomické podstatě systému, který vládne. Smyslem tohoto článku je přiblížit marxistické chápání imperialismu jako ekonomického fenoménu, z jehož vnitřních zákonitostí nutně vyplývá i politika agrese, válek a útlaku.Imperialismus coby stádium kapitalismu vznikl v Anglii již v 60. - 70.letech 19.století, v ostatních vyspělých kapitalistických zemích asi o 20 let později. Jeho nejdůležitějšími znaky jsou:
1. vznik monopolů na bázi prudkého zesílení koncentrace kapitálu a výroby
2. vznik finančního kapitálu propojením bank a průmyslu
3. vývoz kapitálu z nejvyspělejších zemí nahrazuje vývoz zboží
Podívejme se nyní na tyto jednotlivé body trochu podrobněji:
Vznik a chování mamutích koncernů
V kapitalismu již od samého počátku docházelo opětovným investováním zisků z výroby a pohlcováním slabších kapitálů silnější konkurencí ke koncentraci výroby, práce a kapitálu ,,pod jednou střechou." Se vznikem akciových společností, které umožňují spojení řady malých individuálních kapitálů se proces centralizace a koncentrace prudce zrychluje. V imperialismu dosahuje tato koncentrace takových rozměrů, že vznikají podniky, které svojí produkcí zaujímají tak velkou část trhu, že se mohou ,,dohodnout" a do určité míry zrušit konkurenci a klasické tržní vztahy založené na nabídce a poptávce. Tyto podniky se nazývají monopoly nebo (dnes častěji) oligopoly. Vznik monopolů v realitě znamená, že si obří podniky rozdělují odbytiště, domlouvají ceny, dohadují se o prodejních podmínkách a platebních lhůtách, regulují koordinovaně rozsah výroby a společně udržují nízkou úroveň mezd a pracovních podmínek pro zaměstnance. To však neznamená, že by dnes konkurence zcela vymizela, neboť koncerny se stále přetahují o velikost svého podílu na trhu, zaváděním nových technologií se snaží vyšachovat konkurenta, zuřivě bojují o lepší přístup ke zdrojům atd.. Konkurence probíhá i mezi monopolem a ,,outsiderem" (střední či malý podnik), který se snaží stát se také monopolem. Mimoto nepřestává existovat rozsáhlá oblast výroby specializovaného zboží a ruční práce, kde koncentrace výroby neprobíhá či probíhá velmi pomalu a zároveň se neustále objevují nová odvětví výroby a služeb, která na své zmonopolizování teprve čekají.
Koncentrace kapitálu v dnešním světě je více než zřejmá a poslední dobou se její tempo a rozsah nesmírně zvýšil. Od konce 90.let došlo k fúzím největších firem ve všech průmyslových odvětvích, bankovnictví, na mediální scéně aj. a to v národním i mezinárodním měřítku:
V USA došlo k sloučení 1. a 2. největšího naftařského koncernu Exxonu a Mobilu, čímž vznikla vůbec největší firma světa s kapitálem 200 mld. $. V Kanadě se v roce 1998 sloučila největší banka Royal Bank of Canada se třetí největší bankou - Bank of Montreal. V Německu se v roce 1997 spojily dva největší podniky těžkého průmyslu: Thyssen AG a Krupp AG, čímž vznikl třetí největší výrobce oceli na světě. Pokud jde o mezinárodní slévání kapitálu, nutno za všechny připomenout alespoň pohlcení amerického automobilového gigantu Chrysler německou firmou Daimler-Benz AG (majetek nové firmy činí 131 mld. $) a vznik společnosti Aventis v roce 1999 spojením farmaceutických a agrochemických koncernů Rhone-Poulenc SA (Francie) a Hoechst AG (Německo). V některých odvětvích výroby dosáhla monopolizace v podstatě svého vrcholu. Například v leteckém průmyslu se o celosvětový trh dopravních letadel prakticky dělí americký Boeing a evropské konzorcium firem Airbus, kteří již pohltili všechny své konkurenty. Výroba software je dnes z 90% v rukou firmy Microsoft.
Důsledky monopolizace trhu a možnosti, které to firmám přináší lze dobře ilustrovat na ovládnutí trhu s potravinami několika giganty typu Nestle, CocaCola, Unilever a ADM. V dnešním světě pouhé dvě společnosti ovládají 3/4 světového trhu s obilím (Cargill a ADM), čtyři nadnárodní koncerny (Philip Morris, Nestle, Procter & Gamble a Sara Lee) kontrolují 70% světového trhu s kávou a tři společnosti (Cargill, ADM a Philip Morris) drží ve svých rukou přes 80 % obchodu s kakaem. Za astronomickými zisky těchto firem se skrývají otřesné praktiky, o nichž se veřejnost čas od času dozví díky stále vzrůstající vlně odporu. Tyto firmy si díky svému postavení na trhu mohou doslova diktovat výkupní ceny plodin a svým zaměstnancům dávají prakticky žebrácké mzdy.
V 80. letech byly například na plantážích cukrové třtiny britské firmy Tule and Line v jihoafrické provincii Natal zjištěny tylo skutečnosti: Dělnici pracující na plantáži jsou černošští chlapci a dívky do 13 let. Firma je nechává pracovat za denní mzdu 0.5 Randu (zhruba 2 Kčs v tehdejším přepočtu) běžně i 12-13 hodin. V noci děti leží pohromadě v chatrných boudách s děravou střechou, jíž do místnosti stále zatéká. Ty šťastnější máji možnost spát v ,,posteli," kterou představuj i poskládané kartónové krabice, ale mnoho dětí spí přímo na betonové podlaze. Bylo zjištěno, že většina těchto děti musela kvůli bídě opustit své rodiče, vládou JAR násilím přesídlené do bantuslanu Transkei.
Kromě evergreenu nucené dětské práce na plantážích v Africe je známý příklad prodeje sušeného dětského mléka do zemí s kontaminovanou vodou či spolupráce CocaColy s kolumbijskými ultrapravicovými polovojenskými oddíly k likvidaci odborářské aktivity ve svých podnicích. V roce 1996 došlo díky suchům a plísním k špatné úrodě obilí v USA. Proto firma Cargill nakoupila z Indie obilí po 60 -100$ za tunu ,které pak na světovém trhu prodala do USA za cenu 230-240$ za tunu. Přílišný export vynucený tlakem firmy vedl v Indii k nedostatku obilí, které bylo následně zpětně dováženo opět koncernem Cargill, nyní ovšem již za světovou cenu!
Jak funguje finanční kapitál?
Pro kapitalismus není typický pouze proces koncentrace kapitálu průmyslového, ale obdobný proces probíhá i ve sféře bankovnictví. V imperialismu se banky a průmysl úzce propojují a to jak přímým zřizováním nových firem bankami, tak i financováním výroby prostřednictvím nákupu akcií a cenných papírů bankou. Finanční kapitál kontroluje klíčové podíly v největších bankách a podnicích, přes které pak může ovládat stovky i tisíce menších firem . K efektivní kontrole dnes při rozdrobení velké části akcií mezi tzv. malé akcionáře stačí držba 20-30% akcií v jedněch rukou. (Právě taková kontrola byla připravovaným cílem kupónové privatizace v čSR začátkem 90.let. Tolik oslavované rozdělení ,,národního bohatství mezi občany" bylo pouhým výprodejem majetku do již ,,o-svědčených" rukou normalizačních e-lit, které měly kapitál, informace a politické styky). Pokud někdo kontroluje klíčovou banku nebo průmyslovou korporaci, která má v držbě kontrolní balíky akcií jiných firem, může ovládat několikanásobně větši množství kapitálu než to, které sám vložil. Lidé, stojící na špičkách takových kapitálových pyramid, představuji elitu mezi kapitalisty nazývanou též finanční oligarchie.
Za první republiky v československu byla nejmocnější skupinou finančního kapitálu skupina Živnobanky. Koncem roku 1937 měla vlastní kapitál ve výši cca 400 mil. Kč, ale kontrolovala průmyslové, obchodní a úvěrové společnosti s celkovým kapitálem 10 mld. Kč. Ovládala mj. čKD, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, čs. společnost pro průmysl cukerní, výrobu porcelánu, papíru, Severní dráhu, Plzeňské akciové pivovary, českou obchodní společnost a mnohé další podniky.
V dnešním světě má v ekonomice USA rozhodující pozici 20 - 25 skupin finančního kapitálu, ve Spojeném Království asi 15 skupin, ve Francii kolem deseti a v Japonsku 5 - 10 skupin finančního kapitálu.
V této souvislosti bych se chtěl na chvilku zastavit u tzv. antimonopolních zákonů, které dnes v té či oné podobě mají mnohé kapitalistické země. Lze říci, že jde o opatření, jejichž jediným cílem je zastřít obrovský stupeň koncentrace kapitálu v těchto zemích a vládu monopolů nad společností. Jejich neúčinnost tkví nejen v tom, že se obvykle zaměřují pouze na omezování existence vícera různých aktivit v jediné firmě (např. postihují firmu za provozování výroby zboží a jeho distribuci v obchodní síti, nikoliv za samotnou monopolizaci jedné z těchto činností), ale především v tom, že se vůbec nedotýkají finanční oligarchie, jejíž jednotlivé skupiny ty které monopoly kontrolují. Rozdělení firmy do několika ,,dcer" nijak nebrání udržovat vliv nad všemi těmito nástupci stále tím samým finančním centrem, tedy jinými slovy: Forma se mění, aby obsah zůstal stejný.
Nadnárodní ekonomika a světová dělba práce
Kapitalismus, v jehož ekonomice vládnou obří koncerny a banky, má potřebu vyvážet kapitál ke zhodnocení do zahraničí. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme podniknout alespoň stručnou exkurzi do ekonomie. Zdrojem zisků je pro kapitalisty práce zaměstnanců produkujících nadhodnotu. S rozvojem kapitalismu v určitém výrobním odvětví - koncentrací a centralizaci kapitálu, klesá podíl kapitálu investovaného do živé pracovní síly ve prospěch podílu vynaloženého na strojní zařízení, suroviny, energii, výrobní haly atd.. čím větší je rozvoj techniky podmiňovaný konkurenčním prostředím tlačícím na zvyšování produktivity práce, tím více klesá podíl investic do pracovní síly na celkových výrobních nákladech. Ačkoliv monopoly mají řadu prostředků, jak tuto tendenci zpomalovat, přesto v kapitalismu dochází se snižováním podílu investic do pracovní síly a tím i k snižování míry zisku, který je kapitál schopný produkovat. Právě to vede k vývozu kapitálu do zahraničí, kde má kapitál možnost ze stejného množství investičních nákladů na určitou výrobní činnost vytvořit větší zisk. Vývoz kapitálu se naprosto liší od vývozu zboží. Při vývozu zboží vůči sobě vystupují kupující a prodávající jako rovnocenní partneři a jejich transakce se v podstatě nijak neliší od prodeje zboží uvnitř jedné země. Při vývozu kapitálu je vyvážena ekonomická hodnota za účelem následného přivlastnění nadhodnoty ( zisku). Vzniká zde vztah závislosti-vykořisťování v mezinárodním měřítku.
Do 2. sv. války šla převážná většina vývozu kapitálu z USA, Japonska a západní Evropy do kolonií a dalších rozvojových zemí. Důvodem zde byla rychlá doba zhodnocení kapitálu, levné suroviny, nízká cena půdy a možnost extrémních metod vykořisťování pracujících. V celém poválečném období však prudce vzrůstal vývoz kapitálu mezi vyspělými zeměmi navzájem a dnes tvoří většinu dlouhodobých soukromích investic v zahraničí právě investice v rozvinutých zemích. V systému světové dělby práce se vytvořilo několik kast zemí podle své ekonomické činnosti a rozsahu vývozu kapitálu.Nejvyspělejší země jsou základny obřích podniků, které vyvážejí kapitál do zahraničí. Tyto podniky udržují ve svých mateřských zemích především vrcholový management, výzkum a různé ekonomické služby. Vlastní výrobní činnost je organizována v mezinárodním měřítku, což umožňuje kapitálu flexibilně reagovat na změny v tržním prostředí libovolné části světa, přičemž pracujícím přináší tato ,,flexibilita" neustálý tlak ze strany monopolů na intenzifikaci práce a odbourávání sociálních jistot a práv. Ekologicky a surovinově náročná výroba, stejně jako výroba levného zboží, se ve velké míře realizuje v nově zprůmyslněných zemích jako je čína, Indie, Brazílie, Mexiko, Jižní Korea nebo Malajsie. Hospodářství těchto zemí je ovládáno nadnárodními koncerny, nicméně umožňuje i vznik a přežití řady národních podniků, obvykle za intervence nebo i spoluúčasti státu. Další skupinou zemí jsou rozvojové země, které byly v minulosti donuceny provést specializaci na těžbu určitých surovin nebo pěstování určitých zemědělských plodin. Jejich ekonomika existuje v naprosté podřízenosti několika nadnárodních monopolech a jejich formální vlády jsou povětšinou loutkami zcela závislými na vůli velmocí.
Extrémním příkladem, byť staršího data, byla situace, kdy státy OSN hlasovaly pro nebo proti vzniku státu Izrael. Tehdy sionistické organizace v USA pohrozily bojkotem výrobci pneumatik firmě Firestone, pokud její generální ředitel vznik státu Izrael nepodpoří. Společnost se opravdu lekla, její ředitel vzal telefon a zavolal presidentovi Libérie, aby hlasoval pro Izrael, což se i stalo. ,,Vtip" byl v tom, že společnost Firestone vlastnila v Libérii 400 000 ha půdy a měla monopolní postavení v pěstováni kaučukovníku.Poslední skupinou zemí jsou pak stály, kde vlivem přírodních či válečných katastrof nebo charakterem politického režimu prakticky žádný velký domácí a zahraniční kapitál neoperuje. Tyto země představují pouze odbytiště pro zboží vyrobené jinde, v řadě případů jsou však již na indexu ,,osy zla," takže se s jejich užší vazbou k bohatým zemím (USA, Británie) perspektivně počítá. Sem patří např. Súdán, Somálsko, Severní Korea a donedávna i Afghánistán.
Imperialistické státy jako ledoborce nadnárodního kapitálu
Vznik mamutích koncernů ovládajících značnou část trhu, vznik finančního kapitálu propojujícího největší podniky a banky a snaha koncernů vyvážet kapitál přinášejí celou řadu velmi závažných důsledků do vztahu soukromých společností a státu. Tím, že monopoly kontrolují drtivou většinu ekonomického potenciálu země, mohou ovlivňovat ceny produkce, zaměstnanost a tok financí, stejně tak i svým lobbystickým aparátem, propagačními prostředky, financováním volebních kampaní a personální spojení byznysu s politikou, tím vším se stát dostává do područí finančního kapitálu. V dnešním světě tak velké podniky přenášejí mnohé zátěže a rizika své činnosti na stát a sami pouze sklízejí plody v podobě zisků. Příkladem mohou být nejrůznější subvence, daňové úlevy, výhodný prodej půdy či výrobních závodů vybudovaných za státní (tj. obyčejných lidí) peníze do rukou monopolů a především obrovský rozsah státních zakázek, zejména pak zbrojních, které přinášejí firmám miliardové zisky.
Také zahraniční politika států se podřizuje zájmům velkých firem a státní moc se mění v prostředek pomáhající expanzi kapitálu. Po 2. sv. válce vzniklo několik nadnárodních institucí, jejichž posláním je ekonomické pronikání největších monopolů do méně vyspělých zemí. Hlavní slovo v těchto institucích, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond, mají velmoci, které mají v rozhodovacích pozicích těchto institucí tolik hlasů, kolik tvoří jejich podíl na jejich financování. Podle toho pak i práce MMF a SB vypadá:Světová Banka financuje projekt výstavby ropovodu z čadu na Kamerunské pobřeží a otevření několika set ropných vrtů. Na těžbě a přepravě ropy jsou vysoce zainteresovány americké koncerny ExxonMobil a Chevron. V letech 1997-98 byly v oblastech budoucí těžby vládou čadu zmasakrovány stovky lidí protestujících proti záboru své půdy a ničeni svého životního prostředí. Společnost Chevron se dokonce dostala před soud za porušováni lidských práv, když na její žádost zasáhla nigerijská armáda proti civilistům protestujícím vůči jejím aktivitám.
Na radu MMF se vláda Haity uvolila otevřít svůj trh dovozu levné (vysoce subvencované) rýže z USA přes americkou firmu Early Rice. Zároveň ji ovšem bylo nařízeno skončit se subvencováním vlastních zemědělců, čehož výsledkem byl prudký nárůst chudoby a nezaměstnanosti.
Světová Banka vytvořila v roce 1997 projekt těžby zlata v povrchovém dole Lihir Gold na Papuy-Nové Guiney. Na tomto projektu se podílí řada zahraničních firem včele s těžařským gigantem RTZ. Těžba byla prováděna s krajně nepříznivým dopadem na životní prostředí, kdy byla toxická hlušina s obsahem kyanidu a těžkých kovů navážena do moře. Kvůli těžbě byla přemístěna část obyvatel živících se zemědělstvím a vypukly sociální nepokoje.
V celku lze říci, že politika MMF a SB vždy slouží k podpoře nadnárodního kapitálu, a to jak přímou cestou, tak i tlakem vůči vládám na otevírání trhů, poskytování daňových prázdnin, odstraňování sociálního zákonodárství apod.
To, co provádí MMF a SB na podporu kapitalismu v hospodářské oblasti, to dělají imperialistické státy a jejích vojenské aliance cestou násilí. Zásah NATO na Balkáně je toho klasickým případem. Kromě pohádkových zisků zbrojařských firem, jejichž lobby je nejsilnějším motorem válek, zde šlo o dalekosáhlé geopolitické zájmy na vytvoření pásu ,,spolehlivých" zemí od Německa, přes Maďarsko (člen NATO od r.1999), Balkán a Turecko až k Izraeli. Do této úvahy se promítá i potenciál oblasti Kaspického moře s obrovskými zásobami ropy, jejíž exploataci západními firmami brání Rusko na severu a Irán na jihu. Pacifikací Srbů byla vytvořena nová cesta pro pronikání do této oblasti.
Vyspělé země však zdaleka nepostupují vždy v jednotě proti zbytku světa, naopak, snahou každé z nich je vytěsnit cizího konkurenta ze svých zájmových oblastí nebo dobýt pro koncerny s mateřským kapitálem nová perspektivní odbytiště, surovinové či agrární zdroje, novou pracovní sílu.
l dnes, po pádu východního bloku, vidíme celou řadu rozepří mezi nejbohatšími zeměmi světa. Kromě nových urputných ekonomických sporů, jako je například ,,ocelová válka" o vývozní kvóty a cla mezi EU, Japonském a USA, objevují se stále častěji i politické rozepře. Provalily se špionážní aféry, kdy došlo k odhalení izraelských agentů v USA, amerických agentů ve Francii a údajně celé řady ruských špionů v Americe a amerických v Rusku. Rusko a USA se zcela nedávno střetly o výsostné vody v Beringově moří, Japonsko tlačí na Rusko ohledně ,,vrácení" Kuril a nejnověji se angloamerický blok dostal do tvrdého sporu s eurokontinentálním blokem skrz politiku na Blízkém Východě (Izrael, Irák). Takovéto rozpory zatím nehrozí přerůst ve válečný konflikt většího rozsahu, nicméně v budoucnosti to nelze vyloučit.
Je dobrým signálem, že antikapitalistické hnutí dnes bojuje nejen proti kapitalistické globalizaci, ale přerůstá ve hnutí protiválečné. Pro účinný boj proti válečnické mašinérii je ovšem třeba znát propojení těchto dvou fenoménů a hlubší příčiny, které jsou pramenem válek. Jen tak můžeme dosáhnout světa, ve kterém je bezpečné žít.