Každé úspěšné protestní hnutí prochází dvěmi obdobími. První začíná, když se objevuje na scéně jako výbuch, totálně překvapí své protivníky a dodává radost a sílu všem, kteří souhlasí s jeho záměry. čím delší doba uběhla od posledního protestního hnutí, tím větší je radost. A samotný mohutný impuls hnutí spojuje všechny jeho stoupence a všichni, až na bezvýznamné izolované skupinky na okraji, zdůrazňují to, co mají společného, a zapomínají na své staré spory.

Avšak ti, proti kterým jsou protesty zaměřeny, se jen tak nevzdávají. Po počátečním šoku posilují své obrané mechanismy a snaží se zabránit dalšímu rozvoji hnutí. V tomto okamžiku samozřejmě vypuká debata o správné taktice jak v rámci hnutí, tak mezi lidmi, kteří teprve nedávno zapřísahali skončit se vzájemnými půtkami v zájmu konsensu.
 To se stalo např. s britským hnutím proti atomovým zbraním v 50. letech. Nadšení z neočekávaného úspěchu přerostlo po třech letech mezi těmi, kdo se snažili změnit politiku Labouristické strany, a těmi, kdo chtěli masové přímé akce nenásilné povahy, v neúprosné debaty o taktice. Podobné debaty vypukly o deset let později ve Spojených státech v rámci hnutí proti Vietnamské válce - mělo se lobovat u vlády nebo spíš hledat síly, které by dokázaly radikálně změnit celou společnost?
 Podobné debaty a rozpory se rýsují i v rámci hnutí, které "explodovalo" minulý rok a jehož nejvýraznějším projevem byl Seattle. Debaty byly obzvláště horlivé například mezi různými silami, které organizovaly londýnský První máj. To, že na rozbíjení výloh McDonaldu, vyzdobení Churchillovy sochy čírem a pár čmáranců na válečném památníku bude tisk reagovat povykem, se dalo předpokládat. Méně standardní už byla urputná debata na internetových stránkách organizační platformy pro První máj, Reclaim the Streets, o nenásilí versus násilnosti.
 Tato diskuse není nic tak nového. Objevila se již po Seattlu. Např. Medea Benjamin, vedoucí postava z Global Exchange, jedné z organizací, které sehrály důležitou roli při organizování protestů v Seattlu, napsal:
 "Masové, nenásilné protesty v Seattlu představovaly vyvrcholení mnohaměsíčního procesu budování spojenectví mezi různými organizacemi." Avšak "malý počet protestujících se snížil k porušení této atmosféry solidarity a kolektivní soudržnosti" tím, že "rozbíjeli výlohy, převraceli popelnice a rabovali; obtěžovali delegáty WTO, zaměstnance obchodů a zákazníky; a pokryli centrum Seattlu grafity". To bylo "v očích veřejnosti negativní".
Takové debaty nejsou vůbec nahodilé. Nejsou prostě způsobeny "anarchisty". Plynou z potíží při pokusu dosáhnout cíle samotného hnutí - úžasný a zároveň neskutečně smělý cíl postavit se celosvětovému systému.
 Protesty jako ty proti WTO měly nesmírný symbolický význam. Ukázaly lidem po celé planetě, že je tu hnutí proti systému, a pomáhaly osvětlit jeho záměry. Není to však to samé jako způsobit systému stálou újmu. Pár dní po protestech kapitalisté znovu uzavírají miliardové kšefty, začínají s novými formami vykořisťování a počítají si své stamiliardy dalších zisků. Není vůbec divu, že někteří aktivisté pociťují potřebu nezůstat jen u symbolických nenásilných akcí.
 Proto získali anarchisté na londýnském Prvním máji určitou podporu. Avšak jejich "násilné" akce byly stejně symbolickými gesty jako nenásilné akce jejich kritiků. Neboť anarchisté netvrdili, že by tyto aktivity skoncovaly s globálním kapitalismem anebo alespoň s celosvětovými operacemi McDonaldu. Učinili gesto a nic víc, i když bylo důraznější než gesto "gerilových zahradníků".
 Logika politiky těchto anarchistických gest byla v 80. letech vidět v některých evropských zemích. V ulicích se objevovaly poměrně malé skupiny zamaskovaných "autonomů", prováděli své rituální útoky na majetek a bojovaly s policií. Televize se těmto bitkám vydatně věnovala a pak.... se vše vrátilo k normálu. Jediná změna spočívala v postupujícím se zmenšování a izolaci hnutí, ze kterého autonomové kdysi vznikli, a v rostoucím sebevědomí a agresivitě státních složek. Skutečný problém, se kterým se dnes musí aktivisté vyrovnat, není násilí versus nenásilí jako takové, nýbrž jak zaktivizovat síly, které můžou jít dál než symbolické akce toho či onoho rázu.
 Globální kapitalismus spočívá na vykořisťování miliard lidí po celém světě - celosvětové třídy pracujících. Příslušníci této třídy vyrůstávají v existujícím systému a berou proto většinu jeho aspektů zpravidla jako dané a přirozené. Ale celou dobu stojí jejich zájmy v příkrém rozporu s potřebami systému. Ten žádá flexibilitu a nekonečný zápas o pracovní místo, předepisuje škrty ve zdravotnictví, důchodovém systému a sociálních dávkách a ordinuje "reformy" MMF.
 Následný hněv si může najít cestu v nečekaných explozích masových akcí, které dokážou paralyzovat části systému. V posledních týdnech jsme byli svědky generálních stávek v Argentině, Jihoafrické republice, Nigérii, nové série nepokojů v Ekvádoru, obrovských protestů bezzemků v Brazílii, pouličních bitek proti zdražování dopravy v Guatemale a vyhrůžek stávkami ve veřejném sektoru v Německu a Norsku.
často vedli tyto boje odborářští byrokratové, kteří se úzkostlivě vyhýbali zásadnímu boji proti systému samotnému. řadoví účastníci těchto bojů často neviděli, že jsou součástí globálního boje. Ale přesně tak, jak existuje globální systém, tak existuje i globální vzorec boje proti němu. Veliký význam symbolických akcí jako té, která se plánuje v září v Praze, spočívá v tom, že poskytuje jasný terč a atmosféru jednoty pro všechny ty různorodé síly, které se začínají otevřeně bránit.
Avšak pokud aktivisté nenajdou cesty jak jít dál než zůstat u symbolismu, hnutí se dostane do bodu, kdy se začne rozpadat. Znamená to účast ve skutečně každém konkrétním konfliktu se systémem, shromažďování nejradikálnějších, nejprozíravějších aktivistů, tak, aby se každý co nejvíce naučil ze zápasů ostatních a zároveň k nim co nejvíc přispíval. Jinými slovy to znamená začít mezi pracujícími světa budovat revoluční organizace.