O iránské revoluci má mnoho lidí zkreslenou představu. Fakt, že byl šáhův režim poražen masami pracujících, nemůže být z dějin vyškrtnut. Tento převrat bývá ovšem často popisován jako teror mezi vedením fanatických islamistů. Skutečná historie iránské revoluce je oslavou sebeemancipace utlačovaných na základě dělnických rad a masového hnutí. Jak mohla tedy vzniknout diktatura mullahů (islámští duchovní).

Irán platil před revolucí za ukázkovou rozvojovou zemi. Zisky z ropy umožnily obrovský hospodářský růst. Pozice mladé iránské dělnické třídy byla tak silná, že se roční růst mezd pohyboval mezi 30 až 50 %. Od roku 1975 ovšem příjmy z ropy klesaly, což vedlo ke zvýšení zadlužení. Nakonec vypukla inflace, která  značně zhoršila životní situaci obyčejných Iránců. Počet chudých obyvatel měst se rapidně zvýšil. Došlo k prvním srážkám mezi státní mocí a demonstrujícími studenty a obyvateli slumů. Přesto však šáh v červnu 1978 prohlásil: "Nikdo mě nemůže porazit. Mám podporu 700.000 vojáků a velké části lidu a všech pracujících."
To se od základů změnilo. Požadavky pracujících… mohly být stále řidčeji splněny a objevovaly se stále nové požadavky: "Ukončení výjimečného stavu!" nebo "Propuštění všech politických vězňů". V září 1978 povstali početní pracující ze závodů těžících ropu. Vyšli z továren a milióny se jich shromáždily v centrech průmyslových měst. Počet protestujích rostl každým dnem. Pracovníci médií znemožnili prorežimní rádiové a televizní vysílání. železničáři odmítli přepravovat armádu. Pracující v atomových elektrárnách stávkovali a proklamovali: "atomové elektrárny byly Iránu vnuceny v zájmu atomové války".
Bossové opouštěli spěšně zemi. Podniky přebírali pracující, kteří začali řídit výrobu prostřednictvím svých rad (takzvané šóry).

Revoluce

16. ledna 1979 musel nenáviděný šáh konečně opustit zemi. šířila se euforie - lidé házeli vojákům květiny a sbratřovali se s nimi. Společně shodili sochy diktátora. 1. února se vrátil z exilu Alatojáh Chomejní. O pět dní později se prohlásil za hlavu státu. Státní aparát a armáda s ním velmi rádi spolupracovali, aby tak zabránili "nebezpečné" dělnické demokracii. Vzniklo tak vlastně dvojvládí: moc v podnicích ležela stále v šórách, moc nad státem již držel pevně v rukou Chomejní. Vměšování pracujících do vedoucích funkcí bylo vládou okamžitě prohlášeno za neislamistické. Jeden dělník to popisuje: ,,státem jmenovaní manažeři mají stejný postoj jako manažeři předrevoluční. Vědí, �e jejich osud bude zpečetěn, pokud šóry udrží svoji moc. Svoji nepřátelskou politiku nemohou prosadit přímo, proto bojují proti šórám nejprve pod praporem náboženství."
Koncem března vydal Chomejní zákony namířené proti ženám. Právo na rozvod bylo povoleno pouze mužům, kterým bylo zároveň zákonem povoleno mnohoženství. Každým dnem byly ženy vytlačovány z dalších a dalších povolání. 8. března na den žen byla příznivci vlády napadena ženská demonstrace. Levice nechala ženy ve štychu a trvdila, že ženská práva jsou ,,buržoazní požadavky". Islámská reakce tak dopadla o to silněji, protože se jí levice nepostavila na odpor. Přeci ale nepřišlo vítězství nově vládnoucích tak rychle. Poté, co byla demonstrace pracujících rozehnána střelami Chomejního Revolučních gard, obsadili dělníci ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo práce. Jeden z nich prohlásil: ,,Navrhuji, abychom tady zůstali tak dlouho, dokud se toto ministerstvo bossů nestane ministerstvem pracujících. Nepředhazujte nám bezvěrectví. Splňte naše požadavky a my se budeme modlit 37krát denně místo 17krát."
Také demonstrace 1. května ukázala sílu iránských pracujících. Jeden a půl miliónů lidí pochodovalo šest a půl hodiny. Na jejich transparentech bylo napsáno např.  ,,Pryč se starým zákoníkem práce - napište nový ve spolupráci s pracujícími" nebo ,,školy pro děti - ne dětská práce". Islamisti poštvali na demonstranty vojsko, levice opět nereagovala, neboť argumentovala, že jsou v menšině. Proto se vojsku dařilo vykřikovat hesla jako ,,ať žije islám, smrt komunistům". Krok za krokem zatlačoval Chomejní náboženskými argumenty své oponenty do pozadí. Přesto byl až do podzimu v Iránu vliv revoluce značný: ženy se masově stavěly proti zákonům omezujícím jejich svobodu, šóory dále pracovaly a všude se konaly demonstrace.

Porážka

V listopadu nechal Chomejní obsadit americké velvyslanectví v Teheránu. Tvrdil, že tím zahajuje boj proti imperialismu. Apeloval na národní jednotu a všechny aktivity, které odporovaly vládní linii, prohlásil za "imperialistické". Všechny levicové strany tento argument akceptovaly. S konečnou platností tak zradily pracující. Aby se ospravedlnily, tvrdily, že vědomí dělníků je málo vyspělé - šóry mají prý jen hospodářský charakter. Když roku 1980 napochodovala do Iránu irácká  vojska, Chomejní znovu velmi úspěšně použil svoji argumentaci národní jednoty. Tím byla velká část opozice zničena, levice se mohla se svojí nezávislostí rozloučit. Takový konec ovšem nebyl nevyhnutelný. Opozice mohla a měla bojovat o převzetí politické moci s podporou šór. Jedině politické chyby levice byly zodpovědné za vítězství islámských fundamentalistů. Revoluční hnutí potřebuje politickou stranu, která bez kompromisů bojuje za moc pracujících. Taková strana ovšem v Iránu 1979 ovšem chyběla.