{mosimage}Mladí lidé zapalovali auta a napadali policii a vládní budovy. Jejich vzpoura zachvátila města od pobřeží Středozemního moře až po německé hranice.
Jednu noc za druhou se výtržníci střetávali se silami zákona v tom, co francouzská policie označila za ,,občanskou válku“. Velitel policie dokonce žádal o zásah armády.
Pravicový ministr vnitra, Nicolas Sarkozy, který se netají svými ambicemi stát se příštím prezidentem, vsadil svou politickou kariéru na zvládnutí protestů. Jeho neúspěch v rychlém potlačení násilností vedl k rostoucímu tlaku na jeho osobu a k volání po odstoupení.
Vzpoura začala v sobotu 26.října. Dva mladíci byli zabiti elektrickým proudem v pařížském předměstí Clichy-sous-Bois, když se snažili v elektrárně schovat před policií.
Jejich smrt zažehla první noc nepokojů. V neděli tuto oblast zaplavily speciální jednotky těžkooděnců a způsobily paniku mezi muslimskými věřícími, jež oslavovali konec posvátného měsíce Ramadánu, když nastříleli do mešity slzný plyn.
útok těchto speciálních jednotek uvolnil léta potlačovaný hněv.
V Clichy-sous-Bois a vedle ležící čtvrti Aulnay-sous-Bois se vzbouřily celé komunity.
Hanane je mladá muslimka ze Seine-Saint-Denis, které zahrnuje také sídliště v Clichy a Aulnay.
,,Předtím, když byl nějaký mladík zatčen policií, tak mu jeho rodiče řekli: ,Musíš s tím něco dělat‘ nebo ,Je to tvoje chyba, že se po nocích touláš venku.‘ Dnes ale rodiče svým synům říkají: ,Běž do ulic a braň naše sousedství‘.“

Minulost

Seine-Saint-Denis je známé jako Banlieue Rouge, rudé předměstí.

Tato tradiční dělnická oblast má za sebou bojovnou minulost a je jedna z mála čtvrtí, kde stále dominuje Komunistická strana Francie.
Zásadními změnami prošla v 70. letech. Do dělnických čtvrtí přišla nová skupina zahraničních pracujících z bývalých francouzských kolonií. Tito dělníci byli vtaženi do obrovských továren, jež obklopovaly francouzská města. Mnoho z nich vstoupilo do odborů a začlenilo se do pracující třídy.

{mosimage} Vzhlíželi ke komunistické a socialistické straně jako ke svým přirozeným politickým kotvištím.

Příchod nových imigrantů se časově shoduje s těžkou hospodářskou krizí v roce 1974. Ta poznamenala nově příchozí dělníky i jejich rodiny. Zůstali uvězněni v předměstských oblastech, čelili rasismu a špatně placeným zaměstnáním.

Podobná byla situace i v jiných městech. Ghettotizace černoškých a arabských migrantů se stala neoficiální vládní politikou. Generace, která se dnes bouří, je dítětem této politiky. Mnoho imigrantů doufalo, že se jim podaří se začlenit, tak, jako těm před nimi. Místo toho se ocitli marginalizováni a jejich děti shledávají jako téměř nemožné dostat se ze stále se prohlubující chudoby.

Tyto problémy vedly k prvním opravdovým vzpourám v roce 1982 v Lionu a přinutily vládu Socialistické strany, aby investovala do zanedbaných čtvrtí. Ale tento sociální program ani zdaleka nenaplnil očekávání.

V 90.letech se pozornost zaměřila na vnitřní investice s ustavenými zónami bez daní, které měly motivovat různé společnosti, aby se zde usadily. Výsledkem bylo pár špatně placených míst.

Dnes je v těchto oblastech vysoká míra nezaměstnanosti. Přes polovinu populace tvoří lidé pod 25 let, kteří mají jen malou šanci, aby po ukončení vzdělání získali práci.

Stát zareagoval na deprivaci a sociální problémy tím, že zvýšil pravomoci policie.

Chudoba

Zatímco média a politici obviňují ,,vandaly“ z výtržnictví, Hanane říká, že v prvních dnech nepokojů v Clichy-sous-Bois stála celá komunita za mladými. ,,Během největších protestů se jak staří tak mladí nakláněli z balkonů a zasypávali policii vším, čím se dalo.“
Předměstí Seine-Saint-Denis zastupuje oblasti bídy a neustálé chudoby, jež jsou na okrajích mnohých francouzských měst. V některých oblastech Clichy-sous-Bois je nezaměstnaná až polovina populace. Je to oblast bez zastávek, míjí ji většina hlavních silnic a autobusových linek vedoucích skrz Paříž.
Antoine je učitel, který sedm let pracoval v jedné zchátralé škole v Seine-Saint-Denis. říká: ,,Děti arabských a afrických imigrantů čelí příšerné diskriminaci. často je jejich životopis při pohovorech dán bokem jen kvůli jejich jménům. Rasismus zvětšuje beznaději a tito mladí mají moc těžké najít cestu ven z chudoby. Krom toho každý den čelí obtěžování ze strany policie, zejména z útvaru proti kriminalitě nebo z BACu, což jsou policisté v civilu, kteří se na předměstích chovají jako okupační armáda.“

,,BAC jsou jako kovbojové,“ říká Hanane. ,,Jsou to horké hlavy. Postávají u vchodů do paneláků a otravují každého mladého člověka, kterého vidí. Jsou krutí a násilničtí. Zastaví vás a řeknou si o doklady. Když cokoliv řeknete, dostanete jednu přes pusu. Pokud se bráníte, tak vás zmlátí a skončíte v cele. Jeden známý byl za jeden den takto zastaven desetkrát tím samým policistou. Věděli, kdo je, a že nic neudělal a jen ho takto provokovali a pak se na něj vrhli. Není to ojedinělý případ. Je to bohužel denní realita mnoha lidí.“

Během prvního listopadového týdne odpověděla vláda na problémy hromadným zatýkáním a zvýšenou represí.
Přes 1000 speciálních těžkooděnců vpadlo do Seine-Saint-Denis s cílem zastrašit, ale ohnisko se rozšířilo do dalších měst.

Během následujících deseti dnů se nepokoje rozšířily do Marseille, Lille, Dijonu a Saint-Etienne. Dokonce i části Nice a Cannes byly vzpourou zasaženy.
Zvýšená represe ještě prohloubila nedůvěru a zlost mezi lidmi v předměstích. Hanane říká: ,,Bac jedná beztrestně. Vědí, že když vás zastřelí, tak se jim nic nestane. To je důvod, proč se tito dva mladíci schovali v transformátoru – byli vyděšeni z policie.“
Noční střety se staly téměř osobním soubojem mezi ,,casseurs“ neboli vandaly, jak se jim říká a Sarkozym. ,,Tahle špína,“ prohlásil Sarkomy při jedné z provokačních návštěv v předměstí, ,,bude spláchnutá z ulic.“
Pro mladé se množství podpálených aut a napadených budov stalo potvrzením, že Sarkomy a policie už nadále nekontrolují jejich čtvrti.

,,Ale mladí bojují na svém vlastím zápraží,“ varuje Hanane. ,,Politické strany je opustily. Je snadné říci, že tihle lidé si jednoduše ničí vlastní komunity. A ačkoliv si myslím, že jen podpalovat auta je špatné, nikdo jim nenabízí alternativu.“ Podle Hanane nemají vůdci komunit východisko z beznaděje. ,,Dnes je to vzpoura nejen proti policii, ale také proti starším v komunitách, jejichž odpovědí bylo pozvat šéfa policie a pravicové politiky k ,dialogu‘. Ale tihle lidé jsou za vším tím rasismem. Proč bychom s nimi měli vést dialog?“

Imigranti

Hanane dodává, že Sarkomy se obrátil na sympatizanty fašistické Front National, aby ho podpořili v prezidentských volbách v roce 2007, a poslal Bac, ,,politické dítě“ vůdce Front National Jean-Marie Le Pena, do její čtvrti.

Aziz al-Džawari spravuje Tawhidské kulturní centrum v Seine-Saint-Denis. Odmítl, že by mladí byli hnáni nějakými fundamentalistickými názory, časté to obvinění v médiích. ,,říkají, že se snažíme vytvořit ,jinou Francii‘ a předměstí se stala pařeništěm islámského radikalismu. říkají, že mladí Arabové jsou pod kontrolou ,cizích sil‘. Jejich logika je: ,Islám znamená terorismus, tedy všichni muslimové jsou teroristé.‘ Mladí se nebouří, protože jsou imigranti nebo kvůli Palestině, válce v Iráku nebo dokonce Islámu. Bouří se, protože jsou to Francouzi. Jejich rodiče bývali imigranti, kteří se rozhlodli žít v nové zemi. Očekávali málo, ale dostali ještě méně. Ale tato generace se narodila zde a chodila zde i do škol. Jejich rodným jazykem je francouzština. Jsou rozhněvaní, protože i když jsou Francouzi, je s nimi jednáno jako s občany druhé kategorie.“

,,Nežijeme v předměstích z našeho rozhodnutí,“ říká Hanane. ,,Naši rodiče sem nepřišli a neřekli ,Chceme být chudí a žít v ghettech‘. Do těchto míst nás zatlačil hluboký rasismus ve francouzské společnosti. Nejezdím do centra Paříže, protože nosím šátek a je mi špatně z toho, jak se na mě lidé dívají. Pro mladé černochy a araby existuje takový neoficiální zákaz vycházení. Pokud je policie večer v centru chytí, budou mít problémy. Nemáme na výběr, musíme zůstat tam, kde jsme. Nejsou to děti imigrantů nebo imigranti, kdo chtějí rozdělit Francii, ale rasisté. Nezáleží na tom, kolik generací tu už žije, nemůžeme změnit svou barvu kůže. Nemůžeme se stát bílými, takže pro ně nebudeme nikdy akceptovatelní.“

Podle Socialist Worker

Jan Májíček