Od 11. září se v médiích natrvalo zabydlelo nové slovo – islamismus. Většinou přitom jde o ekvivalent k výrazu „terorismus“ či „islámští teroristé“, zkrátka o popis nepřítele ve „válce proti terorismu“. Neřeší však odkud se tito teroristé vzali a proč je vlastně někdo poslouchá. Už proto stojí se tímto tématem blíže zabývat a to tí spíš, že se o něm s různou intenzitou hovoří již od 70. let.

Islámský fundamentalismus či revivalismus, islamismus či politický islám jsou různé výrazy pro hnutí, která se stala výraznou politickou silou v celém arabském světě, zejména v Iránu (kde revoluce v letech 1978 - 79 ukončila šáhovu vládu). Moc získala i v Sudánu, v mnoha Alžírských městech ovládali radnice. V Afghánistánu porazili islamisté ruské síly a od té doby bojují mezi sebou (což platí i dnes, vláda kontroluje pouze Kábul a jeho okolí, jinde jsou u moci různí místní vůdci). V Palestině dnes získávají stále větší podporu na úkor vládní Organizace osvobození Palestiny. Významnou pozici mají i v některých asijských zemích, vzniklých po rozpadu SSSR, nedávno došlo k rozsáhlým bouřím v Uzbekistánu, důležitém spojenci USA ve Válce proti terorismu. V žádném případě tedy nejde pouze o teroristy typu Bin Ládina a „al Kajdy“, což je spíše „obchodní značka“, kterou používají různé nezávislé islamistické skupiny pro své aktivity a George Bush k obhajobě války proti terorismu.
V době svého vzestupu vyvolala tato hnutí vlnu zděšení mezi liberály, kteří doufali, že po dekolonizačních bojích v 50. a 60. letech a „modernizaci společnosti“ dojde i ke vzniku pokrokovějších a méně represivních režimů. Místo toho se objevuje „politický islám“, který jako by vypadl z temného středověku. Rozpory jsou ale i na levici. Část upozorňuje na jejich tvrdý antikomunismus, názory na postavení žen, pronásledování jazykových a náboženských menšin či homosexuálů atd. a tvrdí, že jde o svéráznou odrůdu fašismu. Druhá část zase ukazuje, jak islamisté poškozují zájmy velmocí v arabském světě a vlastně tak pokračují v dekolonizačních bojích. Pozorně sledována je zvláště iránská revoluce a boje v Afghánistánu, který se stává „ruským Vietnamem“. Činnost islamistů tak má být (přinejmenším všeobecně vzato) progresivní a kritika těchto hutí je „nepřípustné moralizování“.
Podobné diskuse probíhají i dnes. Vzpomeňme na „šátkový zákon“ ve Francii a na zákazy používat tradiční muslimský oděv v řadě škol v Anglii. Jde o vytvoření prostoru bez náboženského donucení, tedy nařízení ve prospěch žen? Nebo je samo útiskem ze strany dnes sekulárního státu, ovšem s dlouhou křesťanskou tradicí? A není náhodou, argumentuje se, že se tato nařízení objevila až po 11. září, po začátku války proti terorismu. Stejně odlišné jsou názory na další horké téma, na okupaci Iráku.Otázka tedy zní: co vlastně ten islamismus je. Relikt středověku, zvláštní forma fašismu či naopak bojovníci proti imperialismu. A jde vůbec o něco z toho?V následujících řádkách shrnu argumentaci Chrise Harmana z jeho článku z roku 1994 (celý článek na http://pubs.socialistreviewindex.org.uk/isj64/harman.htm). Důležité je si uvědomit, že se tento článek nebude týkat ani všech muslimů ani charakteru Islámu jako takového. Jde pouze o malou část z nich, o islamisty, lidi s vlastní a radikální interpretací víry.

Role náboženství.

 Islamismus se hlásí se k „regeneraci společnosti“ skrze návrat k původnímu učení proroka Mohameda. Ta měla být pokažena ať už náhodou nebo zlovolností pokažena a tomu má odpovídat i zkaženost dnešní společnosti. Zastavme se tedy nejprve u role náboženství obecně.
Náboženství bylo velice dlouho bráno jako nezávislá dějinná síla ať již v dobrém nebo ve zlém. Pro vlastní věřící představovalo osu dějin, pro své radikální kritiky naopak soubor pověr a předsudků bránící v cestě pokroku. Příkladem toho prvního může být Masaryk, druhé pak Voltair.
V marxistické tradici je tato osa dějin chápána zcela odlišně a právě tak odlišně je chápáno i náboženství. Přiznává se mu sice značná historická role, ale není bráno jako nezávislé na společnosti. Když se společnost mění, musí se změnit i náboženství tak, aby odpovídalo na nové nároky a podměty. Tak se křesťanství mění z podzemní sekty na státní náboženství pozdního starověku, následovně i feudální společnosti a svou sílu si zachovává i v průmyslovém kapitalismu.
Pro každou takovou proměnu byl typický návrat k základům víry – nové čtení Bible a její interpretace. Tak se stávalo, že lidé, jejichž náboženské učení bylo velice podobné, stáli na opačných stranách sociálních bojů dané doby. Vzpomeňme např. na T. Muntzera a M. Luthera za německé reformace. Téměř všichni reformátoři v dějinách však tvrdili, že nezakládají nic nového, ale pouze opravují co bylo nepochopeno a pokaženo – že jde o návrat k původní, čisté víře. Nehrálo přitom takovou roli zda byli odsouzeni jako heretici či šlo o příští svaté. Reforma víry je i reformou společnosti.
Islám prošel ve svých dějinách podobně bouřlivým vývojem. Během něj se rozštěpil, vznikaly v něm různé sekty apod. Např. po Mohamedově smrti došlo ke sporům mezi Alim, manželem Mohamedovi dcery Fátimy, a Mohamedovým nástupcem v čele islámu, který se stal prvním kalifem. Vše vyvrcholilo bitvou znepřátelených muslimských armád u Kamelu (kde už bojoval Aliho syn), kde bylo 10 000 mrtvých. Odtud také pochází rozdělení na sunnitskou a šíitskou větev islámu. Navíc, opět velice podobně jako křesťanství, přijímá islám při svém šíření celou řadu místních zvyků, ať již náboženských nebo kulturních. Některé z nich přitom byli v nesouladu s prvky islámu. Například mezi Turky bylo poměrně oblíbené pití vína, které jinak islám přísně zapovídá.
Reinterpretace Písma byla, jak už jsem psal, často jak reakcí na změny ve společnosti tak voláním po změně. To platí i pro proudy vzcházející z islámu. Zde nutno rozlišovat a tradicionalisty, kteří se snaží náboženskou argumentací změnám zabránit a islamisty, kteří chtějí skrz „čistotu víry“ společnost změnit. V následujícím textu jde především o ty druhé. Důležité přitom je, že nejde o žádný relikt středověku, ale o projekt pro moderní společnost. Islamisté nemají více méně problém s moderními technologiemi (velká část islamistických aktivistů jsou studenti technických oborů) a tam, kde si to žádá situace jsou schopni různých kompromisů. V Iránu  sice duchovní kolem Chomejního neustále zdůrazňovali roli ženy jako matky, ale s ohledem na ekonomiku asi pětina žen pracovala. Téměř čtvrtina žen pak užívala antikoncepci. To byly vládnoucí kruhy ochotny připustit a dokonce se vysmívali tradicionalistům za jejich staromilství.
Rozdíl mezi islamisty a tradicionalisty bývá však často nezřetelný. Důvodem je, že obě skupiny používají tentýž náboženský jazyk. Jejich sdělení je odlišné, to je však srozumitelné těm na které se obracejí, méně pak západním intelektuálům. účinek tohoto náboženského jazyka je ještě umocněn sociálními prvky islámu. Ten obsahuje prvky výhodné pro vládnoucí i pro ovládané a udržuje je v určité rovnováze (výhoda je zde samozřejmě na straně vládnoucích). Na jednu stranu tak obhajuje soukromý majetek, dává mužům mnohem více práv než ženám. Zločiny páchané dnes na ženách (ukamenování za nevěru – a to i v případě znásilnění – nebo naopak trestání skupinovým znásilněním - jako nedávno v Pakistánu – vychází mnohem více z místních zvyků než s islámu. Ten je nakonec často kooptoval. Na druhou stranu klade velký důraz na dobročinnost majetných, jedním z pěti pilířů islámu je zakat, daň 2,5% ve prospěch chudých (dříve šlo o milodary, které vybírala náboženská obec; jde též o náboženské zdůvodnění daní obecně). Trvá na tom, že vládce musí vládnout spravedlivě (a právě utlačovatelstvím odůvodňoval Alí svoje již připomenuté vystoupení proti Abů Bakrovi). Manžel musí se ženou dobře zacházet a v pečlivě stanovených případech se může žena nechat rozvést. Historie islámu je tak stejně plná nábožensky zdůvodňovaného vykořisťování a útlaku jako nábožensky zdůvodněných revolt. Islám je stejně tak „opiem lidstva“ jako „citem v bezcitném světě“.
Když se ptáme odkud se bere úspěch islamistů je charakter islámu a jeho interpretace jen jednou částí odpovědi. Stejně důležité je podívat se, o koho se tyto skupiny opírají a kdo tvoří jádro jejich aktivistů.
První islamistické skupiny, jako například Muslimské bratrstvo, vznikají již v 1. polovině 20. století. Moderní islamismus však prodělává svůj rozmach až v 70. a 80. letech. Jde o dobu, kdy společnost v arabských zemích prodělává šok z dopadů moderního kapitalismu. S tím se měli možnost seznámit v éře imperialismu, kdy velmoci postupně ovládají velkou část zemí arabského světa. Postupně se také transformuje společnost – vzniká moderní průmysl (zejm. ve spojení s těžbou ropy) i a s ním spojená třída místních kapitalistů. Vývoj je však nerovnoměrný – velká část výroby stále probíhá v malých podnicích, kde je často zaměstnána celá rodina. To vše je ještě zesíleno v době dekolonializace. Část průmyslu, často se státní podporou a někdy i státem kontrolovaná, se rychle rozvíjí a snaží se zapojit do světového trhu. Fungování toho tradičního je však stále více ohrožováno. Zemědělská reforma umožní části zemědělců modernizovat výrobu a stát se moderními farmáři, velká většina z nich z ní vyjde s malým přídělem půdy a často se dokonce stanou bezzemky a musí hledat práci ve městech.
Islamisté tak nacházejí ohlas u čtyř skupin lidí a každá z nich si interpretuje islám svým vlastním způsobem.
Za prvé jde o stará privilegované vrstvy – o statkáře i část kněžstva (kteří žili z pozemků patřících náboženským nadacím) a o obchodníky a majitele dílen tradičního průmyslu. Ty všechny ohrožuje nástup moderního kapitalismu. Patří mezi tradiční přispěvatele mešitám a náboženským nadacím a v islámu vidí záruku svého postavení. V Iránu a Alžíru podporovali islamisty v jejich boji proti pozemkovým reformám. Tato je velice konzervativní a jde spíše o finanční základnu islamistů.
Dále jde o  ty, kteří v kapitalistické soutěži uspěli, avšak musí přitom soupeřit se skupinami napojenými na státní aparát. Střety islamistů se státní mocí jsou pro ně proto víc než žádoucí. V Iránu tak někteří kapitalisté, kteří byli postižení šáhovou ekonomickou politikou, podporovali Chomejního.
Třetí skupinou jsou chudí, zejména ti, kteří byli postižení pozemkovou reformou a hledali živobytí ve městech. V Alžíru pomohla pozemková reforma 2 milionům  více jak 8 milionů lidí žijících na venkově. Pro ostatní zbývala dvojí špatná volba – buď jít za prací do města, nebo se snažit přežít na zbytku půdy. Ti co odešli do měst se však často ocitli nejen bez práce, ale i bez určitého zabezpečení, které bylo spojeno s životem na venkově. Byli tak zbaveni jistot tradičního života aniž by pro ně nový způsob znamenal nějaké zlepšení. To se ještě prohloubilo v ekonomické krizi 80.let, kdy byl západní životní styl spojen s úzkou skupinou těch nejbohatších.
Těm, co zůstali se však nevedlo o nic lépe. Pozemková reforma totiž rozložila i ty vztahy na vesnici, které zajišťovaly alespoň holé přežití. Islamisté, kteří vystupovali proti pozemkové reformě se tak mohli obracet stejně dobře na bývalé statkáře jako na rolníky a bezzemky.
Ve městech je sice možno získat určitou sociální podporu, ta je organizována zejména kolem mešit. Pro nově příchozí poskytovaly mešity také prostor pro orientaci a navázání sociálních vtahů v novém prostředí města. Rozvoj měst tak doprovázel prudký nárůst v počtu mešit. Některé islamistické skupiny navíc zavedly vlastní sociální programy.
Ve svém článku o nedávných bouřích v Uzbekistánu tvrdí Břetislav Tureček, že „klíčem ke krizi není náboženský radikalismus, ale sílící bezvýchodnost z bídy“. Má v tom jistě pravdu. Síla islamistů je však v tom, že dokáží tuto bídu nábožensky interpretovat.
Zatímco první dvě skupiny jsou pro islamisty hlavně zdrojem financí a třetí je cílem jejich agitace, jejich aktivisté pocházejí převážně z nové střední třídy. Často pocházejí z rodin obchodníků a majitelů malých dílen. Jejich postavení se s modernizací průmyslu zhoršovalo a jejich podnikání přestávalo stačit k obživě. Nová generace proto nastupuje na školy a snaží se získat vyšší vzdělání. Musí se přitom vyrovnávat se změnou prostředí, které se může jevit jako cizí a nepřátelské. Často byl velký rozdíl mezi prostředím a vyžadovaným chováním doma a ve školách či zaměstnání. V Iránu se proto velká část žen rozhodla chodit zahaleně. šlo přitom právě o ženy z této první generace, která prodělávala změnu. ženy z rodin, které k nové střední třídě patřily již několik generací nošení šátků a tradičních oděvů většinou naopak odporovaly.
Rozvoj školství přinášel i nové problémy. Jak vzrůstal počet lidí s středoškolským a vysokoškolským vzděláním klesaly šance těch, kteří školu nedokončili. Například v Alžíru zhruba čtyři pětiny studentů neuspějí v závěrečné zkoušce na střední škole, zkoušce, která umožňuje vstoupit na vysokou školu. Ti pak jen obtížně shánějí stálé zaměstnání. Ani ti, kteří školu dokončí nemají ještě zaručeno, že uniknou všeobecné chudobě. Počet míst ve státním aparátu, kam směřuje velká část studentů, je omezen a mnoho vystudovaných nesežene odpovídající zaměstnání. Řada z nic tak končí jako taxíkáři nebo turističtí průvodci. V Egyptě sice měl každý vystudovaný právo získat zaměstnání ve státní správě, takto přidělovaná místa jsou velmi špatně placená. Mnoho úředníků si tak hledá ještě druhé (nebo dokonce i třetí) zaměstnání.
Islamisté se angažují v životě na univerzitách. Dokáží hbitě reagovali na problémy studentů.V Alžíru prosazovali islamisté vyučování v arabštině místo koloniální francouzštiny. V Egyptě vydávali levná skripta, která distribuovali v mešitách. Když se množilo obtěžování studentek v přeplněných autobusech a učebnách zajišťovali pro ženy oddělený prostor v učebnách a minibusy, přepravující pouze ženy (přičemž dávali přednost těm, které chodily zahalené).
Jádro aktivistů islamistických organizací tak tvoří studenti, bývalí studenti a státní úředníci, jejichž sociální a ekonomické požadavky jsou neuspokojeny a které stát nechce nebo nedokáže účinně řešit.

Volby islamismu

Příznivci a aktivisté islamismu se tedy nacházejí napříč celou společností. Aby to bylo možné musí se islamisté zaměřit na takové cíle, které jsou jejich společným zájmem. Islamisté jsou tedy velice povrchní, když mluví o materiální nespravedlnosti, kde by shoda mohla nastat jen ve vzácných případech. Tím byla například již zmíněná pozemková reforma, v jejíž (koneckonců dost povrchní) kritice se shodli jako bezzemci tak bývalí velcí vlastníci.Mnohem radikálnější jsou, když mluví o „imperialismu“, či „zahraničnímu kapitalismu“ a vlastnímu politickému estabilishmentu. Zde se ovšem zaměřují hlavně na hlásání nezávislosti na zahraničních vlivech a islámské kultury, což má stát v protikladu ke „kulturnímu imperialismu“ ze západu. Místní elity jsou kritizované za svůj západní způsob života a podléhání zahraničním vlivům. To všechno způsobuje i domácí bídu a utrpení. Změny, které žádají jsou tedy spíše kulturní, nacionální a politickou rekonstrukcí než sociální a ekonomickou změnou. I to však jejich politika obsahuje, ovšem v omezené míře. Například dosud špatně placení úředníci a studenti jsou plně připraveni nahradit „westernizované“ části státního aparátu.
Ani tak se islamistům nedaří plně uspokojit všechny svoje příznivce. Někdy jsou prostě nuceni volit. Při válce v Zálivu vedli Alžírští islamisté kampaň proti válce i když jim saudští bankéři, kteří je předtím sponzorovali, kvůli tomu odepřeli finanční podporu.
Jindy jejich politika kolísá a prodělává celou řadu obratů. Ač vystupují proti „imperialismu“, jejich prvním cílem je státní aparát a vláda. Je tomu tak i proto, že na rozdíl od minulosti nejsou již tyto státy pod přímou kontrolou koloniální velmocí. Vláda již nekolísá mezi odporem vůči zahraniční nadvládě a spoluprací s ní. Působení institucí jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka a nadnárodních společností v zemi je umožněno pouze politikou vlády. V očích postižených tak na ní padá přímá odpovědnost za veškeré utrpení a jsou navíc mnohem dosažitelnějším cílem.
Islamisté zde mají zejména dvě možnosti. Buď se vydají cestou přímé konfrontace se státním aparátem – od demonstrací a protestů až po teroristické útoky a ozbrojené povstání, nebo (tam kde je jim umožněna legální existence) se snaží se státním aparátem spolupracovat a případně jej ovládnout. K tomu došlo např. v Alžíru v 60. letech, kdy se režim snažil využít umírněného islamismu jako protiváhy levice. V 90. letech pak přicházely z vlády nabídky částečného podílu na moci za to, že islamisté budou mírnit neklid ve společnosti. Podobná situace byla i jinde - pokud se  režim (třeba i sekulární) cítil ohrožen nečinilo mu problémy domluvit se s částí islamistů na zavedení části práva sharia, zvláště těch částí přikazujících tvrdé tresty, výměnou za to, že budou krotit své radikály.
Jinou možností jsou volby. Vystupováním ve volbách pak vzniká zvláštní forma islámského reformismu. Ten klade hlavní důraz na prosazování sharii, islámského práva. To je velice často prezentováno jako všelék. Tam, kde se islamisté dostanou k moci ve volbách tak nejsou schopni mnoho vyřešit. Zatímco se k nim přimkne část státního aparátu a bohatších lidí, ztrácí podporu mezi těmi nejchudšími a u radikálů.
Při střetech se státním aparátem nejde jen o dnes nejviditelnější formu – terorismus. Jistě, teroristické útoky provozovaly islamistické skupiny od samého počátku. Stejně tak, ale organizovali mohutné demonstrace a revolty, které dokázali zachvátit i celá města či regiony. Islamisté dokonce dokázali vést občanskou válku v Libanonu nebo úspěšnou revoluci v Iránu.
Politika islamistických skupin je tak rozpolcena radikálním protikladem – požadovat změnu současného řádu nebo s ním hledat kompromis. Na tuto otázku nemohou islamisté nikdy jednoznačně odpovědět a mají sklon kolísat od jedné možnosti k té druhé. V jedné skupině proto často vzniká umírněné, reformistické křídlo a radikální křídlo se sklony k ozbrojenému boji a terorismu.
Co z toho všeho vyplývá. Islamistické skupiny se svou aktivistickou základnou ve střední třídě se tím skutečně podobají fašismu. Podobnou struktura má i celá řada dalších hnutí. Toto tvrzení by také přehlíželo míru ve které aktivita islamistů narušuje politiku velmocí v oblasti. Ta je dobře vidět i na dnešní situaci v Iráku. I když je irácký odpor mnohem rozmanitější než se dnes ukazuje, islamisté tam hrají významnou úlohu. Nejde ani o nějaký relikt minulosti, ale o moderní sociální hnutí.
Stejně tak však nejde ani o „bojovníky proti imperialismu“. Pokud se nepotýkají s přímou vojenskou okupací, zaměřují se ve své kritice hlavně na kulturní vlivy. Hlavní projevy dnešního imperialismu tak zůstávají často nedotčeny. V minimálně stejné míře jako útočí proti státu útočí i proti levici, etnickým a jazykovým menšinám, proti feministkám, sekularistům či proti homosexuálům. Zde jsou jasně součástí problému a ne jeho řešením.
Jsou ale sami hlavním problémem? Islamisté nejsou odpovědni ani za nerovnost ani za bídu ve třetím světě. Stejně tak je tomu s válkou v Iráku, otlačováním Palestinců a mnoha dalšími tématy dneška. Opakem islamistu tak nejsou „západní hodnoty“ či dokonce „křesťanská civilizace“. Válka proti terorismu se dokonce s islamismem znamenitě doplňuje.
Islamisté naopak vycházejí z hořkosti kterou bída i politika dnešních velmocí v arabském světě přináší. Jejich radikální, i když často myšlenkově nesourodá, rétorika a občasné tvrdé střety se státní mocí jim zajišťují ohlas u těch nejchudších. A právě ti se mohou stejně tak dobře stát levicovými jako islamistickými aktivisty. Pro socialisty v arabském světě to znamená snažit se diskutovat s těmi islamisty, kteří jsou k tomu otevření. Znamená to také nabízet alternativu k zdiskreditovaným politickým stranám a vlastní představu změny společenského systému. Nadějí v tomto směru mohou být sociální hnutí, která v posledních letech vznikají v arabském světě a která se myšlenkami sociálních fór spojují i s obdobnými aktivitami v dalších zemích třetího světa i na Západě.

Jan Růžička