Nový film slovenského režiséra Martina šulíka, který měl v květnu svou premiéru, zaujme už svým pro polistopadovou dobu netradičním podtitulem: hrdinové dělnické třídy. Někomu by se mohlo zdát, že se jedná o pokus o obnovu propagandistických filmů stalinské doby. Velmi by se mýlil. Sluneční stát je film o dnešku a je vyprávěn jazykem, kterému každý rozumí. Odehrává se v oprýskané a šedivé metropoli Slezska, Ostravě.
Jeho hrdinové (dělnické třídy) jsou čtyři chlapi, kteří přijdou o práci díky ,,restrukturalizaci“ továrny, kterou kupuje zahraniční investor. Jejich tvrdá nátura se nemůže jen tak jednoduše srovnat s faktem, že už nemají práci. Rozhodnou se čelit své situaci tím, že odkoupí od své bývalé firmy náklaďák (přičemž se samozřejmě zadluží) a začnou se živit jako stěhováci. Nenásleduje oblíbené klišé o tom, jak chudí dělníci jako podnikatelé ke štěstí přišli. Naopak, koupí náklaďáku začíná jen série smůly, která se chudým lepí na paty o to víc, čím více klesají ke dnu.
Herecky je film zvládnut s neobyčejnou bravurností. K autenticitě postav přispívá i fakt, že je hrají ne až tak známí herci a člověk je proto může mnohem více považovat za obyčejné lidi. Celou atmosféru, kromě záběrů na jedno z měst s nejvyšší nezaměstnaností, dokresluje také jazyk – slezské nářečí v kombinaci se slovenštinou. Postavám nechybí k jejich tvrdé nátuře i tvrdý jazyk. Nápadu ukrást jednu z převážených ovcí oponuje jeden z party slovy: ,,Všechny je mají spočítané v Bruselu či ňáké také piči.“

 ,,Fantastická čtyřka“

Ztělesněním smolaře, který je příliš hrdý na kompromisy a příliš chudý, aby si je mohl dovolit nedělat, je postava Tomáše. Má problémy s penězi, manželkou (fakt, že si ona najde práci a on by měl zůstat doma, je pro něj naprosto nepřijatelná) i sám se sebou. Z celé čtveřice je on vlastně nejzoufalejší. Ukazuje člověka, který ještě není zvířetem, ale už zapomíná, jaké to je chodit vzpřímeně a mluvit lidskou řečí. Je nejcitlivější, a proto ho také těžká situace ničí nejviditelněji. Právě na této postavě je nejlépe vidět, jak bída dovede z normálních lidí udělat tvory nepříjemné, agresivní až pomatené. 
Ostatní z této ,,fantastické čtyřky“ na tom nejsou o nic lépe. Milan, nepsaný vůdce skupiny, má problémy se synem, začínajícím alkoholikem, a k tomu jen občasným návštěvníkem školy, ,,bo ho to nebavi“. žije s ním sám a jeho bývalá žena si syna občas jen půjčuje. 
Další je ortodoxní katolík, který se sice řídí heslem ,,sex – jediná radost chudých“, ale díky své pevné víře už má čtyři dcery, které bude teď bez zaměstnání těžké uživit. úsměvnou, ale zároveň strašně smutnou je scéna, kdy pro svou dceru na svaté přijímání ,,vyrábí“ bílé botky.
Posledním prolétem je muž, který si není schopen najít stálou přítelkyni, jakkoliv mu navazování nových vztahů nečiní žádné problémy. Ač přitahuje opačné pohlaví, je sám.
I vedlejší postavy se povedly. Anna šišková, jako bývalá Milanova manželka, která si vydělává prací na erotické lince, nebo Petra špalková, jako zmiňovaná Tomášova žena, která dostane práci jako obsluha ve fastfoodu, kde musí nosit stupidní úbor a tričko s nápisem: ,,Nesahat. Vše v podniku patří šéfovi“, doplňují film o ženský element a úhel pohledu, který dodává filmu ještě větší přesvědčivost. 
Bylo by škoda prozrazovat děj, protože nejlepší bude, když se na tento film půjdete podívat. Dostanete dávku lidského humoru, který se snaží odlehčit situace, jež k smíchu nejsou. Z filmu přímo čiší člověčenství ve své nejhutnější podobě. Film vám zaručeně udělá dobře a zároveň trochu připomene svět, ve kterém skutečně žijeme.