V uplynulých třech letech se stalo cosi neobvyklého. 11. září 2001 byla – jak jsme neustále upozorňováni - před očima celého světa napadena největší vojenská velmoc světa. Její elity reagovaly na pokoření vyhlášením globální „války proti terorismu“ a dobytím dvou „darebáckých států“ – Iráku a Afghánistánu.

Co se děje dnes? Afgánistán se vrátil ke stavu, kde byl před uchopením moci Talibanem. Stal se opět zapomenutou krajinou katastrof.

V Iráku čelí koalice vedená USA nemyslitelnému – porážce. V dubnu americká námořní pěchota obklíčila Falludžu a byla připravena činit nejhorší. Následný vývoj byl popsán Patrickem Cockburnem v „London Review of Books“:

„Během několika málo dní se námořní pěchotě podařilo změnit faludžany, předtím označované většinou ostatních iráčanů za nebezpečné amerikofily,  v symboly znovuobnoveného iráckého nacionalismu. Obležení města neomezilo povstání v Iráku, naopak posílilo další povstání sunnitských měst a vesnic podél Eufratu… Američtí vojáci byli zabíjeni, protože jejich velitelé nedokázali uvěřit tomu, že se povstání šíří. Armáda stále posílala konvoje z Bagdádu do Faludži i poté, co gerily převzaly kontrolu nad silnicí.“

Námořní pěchota Faludžu nikdy nedobyla, povolila kontrolu nad městem milici, vedené bývalým generálem republikánských gard. Obyvatelé města v podstatě triumfovali. Jsem toho názoru, že podobná dohoda může ukončit nerozhodný zápas mezi silami USA a armádou Mukaty al-Sadra v Nadžáfu. Byla ustavena nová loutková vláda a list Financial Times píše, že „následky porážky USA v Iráku jsou, slovy prezidenta George W. Bushe, „nedozírné“.

Co se proboha děje? Zdá se, že z válečného stroje USA odpadají kolečka rychleji, než předpovídalo protiválečné hnutí. Zhoršení situace je samozřejmě z jedné části následkem triumfalistické stupidity neokonzervativních jestřábů (i „holubic“) administrativy G.Bushe. Ti nejprve vložili důvěru v irácké exulanty jako Ahmed Chalabi a Kanan Makiya. Ten v lednu Bushovi tvrdil, že ho budou iráčané vítat „sladkostmi a květinami“. Současný hon na čarodějnice, namířený proti Chalabimu, je vyjádřením bezmocné zlosti Washingtonu nad svými vlastními chybnými kalkulacemi.

Ale existují nějaké hlubší příčiny krize, do které se dostaly USA v Iráku? Je síla mocenské politiky USA ve skutečnosti slabší, než  by se mohla mohlo zdát, podíváme li se na sílu jejich armády?  Jakou pomoc při zodpovídání těchto otázek nám může nabídnout historie?

Kolos

Inspirací pro další výklad bude nová kniha konzervativního ekonoma N. Fergusona „Kolos“

Za prvé, je zajímavé, jak se změnil podtitul knihy. Na deskách můžeme číst název „Cena amerického impéria“, ale na přebalu, jež byl pravděpodobně dokončen až poté, co zbytek knihy, stojí „Vzestup a pád amerického impéria“. že by to něco vypovídalo o vzrůstajících obtížích Bushovy administrativy?.

Za druhé: autor se snaží dokázat, že pouze „čtvrtina staré Evropy“ oponovala válce v Iráku. Ale plete dohromady vlády zemí a lidi, kterým tyto vlády vládnou. Opozice proti válce v Iráku byla po celé Evropě ohromná. Nedávná studie Dominika Reynie z Pařížské univerzity odhaduje, že v prvních třech měsících roku 2003 se účastnilo protiválečných demonstrací 35,5 miliónů lidí, z toho 20 miliónů v Evropě. Později byla konzervativní vláda ve španělsku pro svou proválečnou pozici odstavena. Dokonce v Polsku, největší zemi „Nové Evropy“, ukázala nedávná studie, že 63 procent populace chce polské vojáky pryč z Iráku.

Co je horší, Ferguson sympatizuje s Douglasem MacArthurem, vrchním velitelem vojsk USA během rané fáze Korejské války v letech 1950-1951, jenž vyprovokoval vstup Číny do války a poté, co Čínané zatlačili americké síly ke spodnímu okraji korejského poloostrova, zpanikařil a vyžadoval, aby bylo na čínská města svrženo až 50 atomových bomb. Není překvapivé, že poté, co vyjádřil sympatie k něčemu, co by bylo masovou vraždou v bezprecedentním měřítku, bude autor „Kolosu“ argumentovat také, že „válka ve Vietnamu měla být vedena mnohem nelítostněji.“

To vše má pravděpodobně ukázat, jaký je Ferguson tvrdý chlapík.  Jeho hlavní myšlenky mohou být shrnuty v kapitole „Liberální impérium“: Amerika by měla přestat přešlapovat kolem horké kaše a přiznat sobě a světu, že je impériem, jehož vojenská síla podepírá liberální kapitalismus. Na podporu této teze znovu používá  argument ze své předchozí knihy, „Impérium“, která se snažila dokázat, jak skvělé bylo britské impérium, a zdůraznit zejména jeho roli při konstrukci moderní liberálně kapitalistické ekonomiky.

Při opěvování toho, co nazývá „imperialistická globalizace“ je přitom nucen Ferguson bruslit na tenkém ledě. Cituje například knihu „Pozdně viktoriánské holocausty“ od Mika Davise, ale nevyrovnává se s důkazy, jež tato kniha shromažďuje o ústřední roli, jíž hrál liberální kapitalismus a britský imperialismus ve strašlivých hladomorech, které postihly koncem 19. století Indii, Čínu a Brazílii.

Zadlužené impérium

Ale největším problémem je pro Fergusona samotné americké impérium, které, jak se obává, nedokáže čelit úkolům, jež si samo vytyčilo. Argumentuje, že „jsou tři základní nedostatky, které vysvětlují, proč byly Spojené státy méně úspěšným impériem než jeho předchůdce. Je to jeho ekonomický deficit, deficit pracovní síly a – nejdůležitější z těchto tří – deficit pozornosti.“

Ferguson argumentuje, že historik z univerzity v Yale, Paul Kennedy, mohl nakonec mít pravdu, když v knize „Vzestup a pád velkých impérií“ (1987) argumentoval, že Spojené státy riskují „přílišné imperiální rozprostření“, kdy jejich závazky překročí jejich zdroje. Ale příčinou přílišného rozprostření nejsou ani tak náklady na impérium (vojenské výdaje USA jsou v poměru k národním menší než v době Studené války), jako spíše závislost ekonomiky na stálém přílivu zahraničního kapitálu.

USA, tvrdí Ferguson, je „zadlužené impérium“. Připisuje to charakteristicky nadměrné štědrosti federálního sociálního systému zabezpečení pro starší. Mnohem hodnověrnějším důvodem je, že ohromné obchodní a rozpočtové deficity USA odrážejí úsilí amerického státu držet ekonomiku nad hladinou navzdory krizi ziskovosti.

Ať už jsou příčiny deficitu jakékoli, následky můžeme jasně vidět. Chléb a kanóny – válečný stroj pentagonu a vysoká spotřeba – závisí na vůli zahraničních investorů půjčovat Spojeným státům peníze. Ferguson poznamenává, že „podstatný a zvyšující se podíl amerických obligací je ve skutečnosti v rukou asijských centrálních bank, které kupovali majetky v dolarech, aby udrželi hodnotu svých vlastních měn nízkou proti dolaru“.

„Tento symbolický vztah mezi asijskými spořiteli a americkými konzumenty“ drží na  nohou světovou ekonomiku. Čína, Japonsko a Jižní Korea vyvážejí ohromné množství relativně levného zboží do USA. Potom půjčují mnoho z vydělaných dolarů zpátky do USA, což jim umožňuje pokračovat v nákupu jejich exportu a udržovaní vlastních měn relativně nízko proti dolaru a tedy udržování schopnosti konkurovat. Tak jsou zajišťovány trhy v Evropě a suroviny v Rusku, na Sředním Východě, Latinské Americe a Africe.

Následek toho je, že pokud by čínská ekonomika zkrachovala nebo pokud by se zhoršil vztah mezi Washingtonem a Pekingem, dopad na světovou ekonomiku by mohl být devastující.

To ale nevysvětluje, proč to začíná jít s kopce s okupací Iráku. Ta má více co dělat s druhým deficitem, který Ferguson identifikoval. Klopýtání neokonzervativců v Iráku odhalilo fakt, že ozbrojené síly USA jsou příliš malé a nejsou dostatečně vycvičeny a vybaveny pro roli koloniálních okupantů, do čehož je tlačí strategie Bushovy administrativy.

Fergusonovo řešení tohoto problému je charakteristicky necitlivé a hloupé: „Pokud bychom dali dohromady všechny ilegální imigranty, nezaměstnané a vězně, je zde jistě hojnost surovin pro větší americkou armádu… zavedení odvodů by nemuselo být nutně nepopulární, pokud by bylo přiměřeně zacíleno.“ Odvádějte nižší vrstvy, řečeno jinými slovy, ale vyšší třídy nechte být.

Fergusonovou největší starostí je ovšem „chronická krátkodechost“, jež by mohla vést k tomu, že by impérium Spojených států byl tím „nejprchavějším impériem ve světové historii“. Vyšší třídy Spojených států postrádají etos, který hnal během vrcholné doby Britského impéria absolventy prestižních univerzit do kolonií.:

„Málo, jestli vůbec nějací, absolventi Harvardu, Stanfordu, Yale nebo Princetonu usilují o to, aby strávili své životy v pokusu změnit sluncem vysušenou pískovou díru jako Irák v prosperující kapitalistickou demokracii, jakou vykresluje Paul Wolfowitz. Nejlepší a nejbystřejší Američané neusilují o to vládnout Mezopotánii, ale ovládat MTV.“

Tento fakt má pravděpodobně co do činění s odlišnými strukturami britského a amerického imperialismu.

Za penězi

Převážná část přímých zahraničních investic je v současnosti koncentrována do bohatých zemí, převážně do USA samotných – nadnárodní firmy se vyhýbají většině zemí Třetího světa. Když britské vyšší střední třídy odjížděli šéfovat dolům nebo plantážím do kolonií, následovaly vlastně peníze. A stejně to dělají jejich americké protějšky -když zůstávají doma.

Struktura kapitalismu Spojených států může mít také co do činění s počítáním v krátkodobých perspektivách, které Fergusona též frustruje. Jak vyzdvihuje bystrý článek v posledním čísle časopisu New Left Review, pozdně kapitalistické společnosti zahrnují „slabé občanství“. Jinými slovy, jednotlivci jsou povzbuzováni, aby byli pasivními konzumenty, jež se pouze občasně, pokud vůbec, podílejí na veřejném životě. Odtud neustálý pokles počtu lidí, kteří chodí k volbám a tato nízká míra inspiruje zbytek rozvinutého kapitalismu.

Výsledkem je politický systém, ve kterém mohou snadno dominovat bohaté elity. Druhá strana mince se ale objevuje ve chvíli, kdy stát potřebuje vybudit bezpodmínečnou angažovanost, potřebnou k vedení větší války. Bush a Blair mohou napodobovat Roosvelta a Churchilla a požadovat v boji proti terorismu heroismus a sebeobětování. Kdo by však mohl předpokládat, že obyčejní lidé, kteří byli povzbuzováni, aby viděli sami sebe jako privátní konzumenty, si najednou vyvinou hrdinské vědomí „národa ve válce“?

Takže jeden následek: „Jsou zde ti, kdo trvají na tom, že Vietnamský syndrom byl s konečnou platností „vykopán“ v devadesátých letech. Ve skutečnosti se ovšem zdá, že od doby Studené války vzrostla citlivost amerického voličstva ke ztrátám“. Ferguson ukazuje, jak rychle se veřejné mínění Spojených států obrátilo proti válce v Iráku. Stalo se tak mnohem rychleji, než během války ve Vietnamu, ačkoli tehdy byly ztráty mnohem větší.

Případ Vietnamu nám připomíná, jak může velmoc neuspět. Pouze velice zřídka je poražena na bitevním poli. Důležité je, že ozbrojený odpor může zlomit politickou vůli vládců pokračovat v boji. Vietnamské hnutí za národního osvobození zvítězilo, protože především vyprovokovalo ohromnou politickou krizi ve Spojených státech.

Něco podobného se nyní děje v Iráku. Ferguson cituje americké generály, kteří si hlasitě stěžovali, že ve Vietnamu prohráli, protože jim politici nedovolili vést válku do všech důsledků. Na West Pointu neučí Clausewitze? Velký pruský vojenský teoretik ve slavné definici vymezil válku jako pokračování politiky jinými prostředky. To,  jak jsou vedeny války, vždy určují politici.

Síly USA by mohly srovnat Faludžu se zemí, jako to udělaly městu Hue v roce 1968 a nacisté Varšavě v roce 1944. Ale potom by stejně tak zmizela jakákoli naděje, že se Spojeným státům podaří vytvořit v Iráku životaschopný loutkový režim.

Politika je dokonce v současné „válce proti terorismu“ důležitější, než byla v minulosti, protože současný boj není primárně fyzický zápas mezi relativně vyrovnanými rivaly, jako gigantické střety mezi ohromnými, těžce vyzbrojenými armádami branců, jež dominovaly první a druhou světovou válku. USA používá jako prostředek dominance euroasijskému kontinentu relativně malé profesionální armádní síly a velkou palebnou sílu, jež ovládá.

Ale protože cíl je politický, zápasí se stejně tak o to, jak zajistit získání dalších vládnoucích elit a veřejného mínění v USA i celosvětově, jako o tom fyzicky zničit kohokoli, kdo na USA zaútočí vojensky. Tvarování veřejného vnímání je tedy ohromně důležité. Když američtí velitelé vyjednávali příměří ve Faludži, trvali na tom, že bude vyhoštěn z města filmový štáb televize Al-džazíra, která vysílala srdceryvné záběry na důsledky obležení,

Je to tato bitva o veřejné mínění, kterou Washington již prohrává. Strašné obrázky systematického mučení a ponižování ve věznici Abu Ghraib potopily proklamace Bushe a Blaira ohledně dodávání lidských práv a demokracie do Iráku. Známý alterglobalista Walden Bello tvrdí, že neoliberální model kapitalismu, který USA prosazovala, utrpěl krizi legitimity, která počala s krizí ve Východní Asii v letech 1997-98 a zesílila událostmi v Seattlu a se vznikem antikapitalistického hnutí. Efekt „války proti terorismu“ – spojení neoliberalismu a imperialismu v nechutné formě, kterou jí dávají neokonzervativci a jejich námořní pěchota v Iráku tuto krizi dále prohloubilo.

Toto vše podtrhuje důležitost celosvětového protiválečného hnutí. Byli jsme protagonisty v tomto politickém zápase o globální veřejné mínění, trvale zpochybňujíc autoritu Bushe a Blaira. Čelí-li naši protivníci čelí hrozbě porážky, je o to důležitější, abychom my v boji pokračovali.

Alex Callinicos
překlad M.š.