13. a 14. června roku 2003 se konalo referendum o vstupu do Evropské unie (EU). Hlasování se zúčastnilo 55% občanů. 77% z nich pak odsouhlasilo vstup do této instituce. zavítali jsme tak do společenství.

Na počátku 90. let po sametové revoluci se uvolnily pevné vazby na SSSR. Ruské impérium nevydrželo konkurenční boj s dynamikou západního kapitalismu, kde je jedním z jeho motorů Evropská unie. Ta se už téměř od svého vzniku projevuje sejnými snahami o ekonomickou a vojenskou dominanci, stejně jako se o to pokoušel Sovětský svaz. Evropská unie se poprvé pokusila o zformování v roce 1951. Tehdy státy Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Spolková republika Německo vytvořily Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Jejím úkolem bylo zvýšit a koordinovat ekonomický růst členských zemí. Roku 1955 se tato instituce dohodla na přistoupení nových členů.  Zde začala proměna do podoby EU jak ji známe dnes. Evropská unie byla v 90. letech na našem území politickou vábničkou mnoha stranám, které se měly možnost vystřídat v parlamentu. Bývalý premiér, Václav Klaus, zažádal na počátku 90. let o vstup do EU. Na politiku ,,připravující´´ nás na vstup do EU navázaly po Klausově pádu vlády Tošovského, Zemana i špidly. Všichni tito se snažili vštípit budoucím voličům referenda, jak nezbytné pro samotnou existenci našeho státu je, aby hlasovali „ano“. Vlády slibovaly občanům zvýšení životní úrovně, nabízely jim sociální jistoty a volné cestování. Ovšem neřekly, že za toto volné cestování se společnou měnou zaplatí zhoršeným postavením na mnohonásobně rozšířeném evropském trhu. Neb lokální trhy budou minulostí a všechny místní firmy budou nahrazeny nadnárodními společnostmi. Ty mají každý trh podle stejné šablony a zaručeno volné cestování po něm. Jednotná měna pak donutí vlády jednotlivých států k bojům o trhy. Aby byl daný stát pro investora zajímavý, musí omezit sociální práva a ekologické regulace.  Vzhledem k rostoucím možnostem velkých nadnárodních společností v Evropě ani to zvýšení životní úrovně nebude příliš reálné.Evropský kulatý stůl průmyslníků, což je nejmocnější uskupení korporací ovlivňujících politiku EU bude pravděpodobně nadále soustřeďovat moc do svých rukou. Ekonomická převaha nad státem a lidmi bude natolik jasná, že pokud si pracující svou životní nevybojují, zbudou jim oči pro pláč. Tyto tři hlavní argumenty politiků souhlasících se vstupem do unie pak a přísliby péče o životní prostředí či sociálního státu se ukazují jako naprosto nereálné. Příkladem nám může být situace pracujících ve Francii, Německu i u nás. Nebo výstavba sítě celoevropských dálnic, kdy se předpokládá poškození šedesáti ekologicky cenných oblastí a nárůst emisí o 15-18%. Že by nám naši politici neříkali úplně celou pravdu či dokonce lhali? Do jakého společenství jsme zavítali? Zpočátku bylo evropské sjednocování založeno na vyrovnání se s důsledky druhé světové války. Německo mělo jedinečnou možnost dostat se na nějaké mezinárodní trhy a Francie jistotu kontroly svého souseda. Země v unii sjednocené nabyly přesvědčení, že pouze takto zabrání další válce na starém kontinentu. Ještě pravděpodobně větší impuls byla existence Svazu sovětských socialistických republik. Evropa se z jeho strany bála vojenského útoku. I ekonomické schopnosti východního kolosu dávaly důvod evropským státům k integraci do nově vzniklé instituce. O pár let později se dalším důvodem pro existenci EU stalo ekonomické zaostání za Spojenými státy. Zároveň sjednocená Evropa slibovala svým občanům sociální jistoty. A sociální stát měl být jejich garantem. „Všechna hesla levice z konce šedesátých let byla dovedně využita k tomu, aby jednotlivé firmy mohly na svých zaměstnancích více ušetřit a nemusely přitom ušetřené peníze odevzdat do pokladny sociálního státu.“, tvrdí Jan Keller. Já mohu dodat, že sociální stát v Evropě už při svém vzniku byl založen na podkladech instituce, která není tak ekonomicky dravá, jako neoliberální systémy, ale přitom ve svých důsledcích stejně účinná a odcizená občanům. To v devadesátých letech potvrdily Francie a Německo, když se rozhodly zavést společnou měnu. Snaha o tvorbu politické unie, která se bude vyvíjet směrem k nadnárodním institucím a posléze i federaci se ukázala v historii EU jako zlomová. Nejen proto, že při vstoupení nových deseti členských zemí chybí jak dávný idealismus tak i finance na velkorysé projekty, ale především kvůli tomu, že osud unie je pouze mlhavá představa velkých zemí vytvořit konkurenceschopné těleso vůči USA. Společenství, do kterého jsme zavítali se momentálně ukazuje jako byrokratická instituce, neschopná vyřešit si problémy mezi patnácti zeměmi. Nemám přílišnou naději v to, že když tam bude o deset zemí více, půjde jí to lépe. Nemám ani přílišnou naději v udržení evropského sociálního státu, který stojí na modelu „vyber a panuj.“ a přechází v model „vyber a škrtej“. Momentální stav unie by mohl být klidně zapříčiněn centralistickou snahou, kterou projevují zejména velké státy Francie, Německo a leckdy i ostrovní Anglie. Snaha o vytvoření jednotné ústavy pro sjednocenou Evropy pak hrozí centralismem podobným Rakouskouherskému mocnářství či Sovětskému svazu. Utáhnutí šroubků je pak nasnadě. Zostřené podmínky pro zaměstnance lze odůvodnit konkurenčními boji s USA a východní Asií. Jsem přesvědčen, že se to stane novým mottem východiska ze sociální krize. Mluví – li se tedy o pospolitosti mezi zeměmi EU, co je tedy jejím smyslem? Hospodářský růst se všemi svými nároky na konkurenceschopnost, flexibilitu a finanční racionalitu. Občan natolik vytížený svou prací bude obalamucen Euroidentitou, která mu bude vštěpovat nový nacionalismus. Euronacismus. 11. – 13. června zasedal Evropský konvent. Instituce, která ponejprv vznikla na základě potřeby sblížit ostatní instituce s občany, se nakonec rozhodla, že smysluplnější bude tvořit ústavu Evropy třetího tisíciletí. Tento čin dosud nevídaný je pak jen důkazem dalších centralistických snah v Evropě. Důsledky poměrného hlasování, práv veta jen pro některé či prezidenta Evropy by byly nedozírné. Jednalo by se skoro o nový způsob obsazování nových zemí. Konvent se ovšem na ničem nedohodl a rozhodl se znovu sejít. Tentokráte v červenci v řecku. Naši zástupci na konventu, pánové Zahradil, Kohout a Zieleniec mají možnost psát dějiny. Aneb jak pravilo jedno z hesel kampaně pro vstup do EU: „neděláme to pro sebe, děláme to pro své děti.“ Ovšem při těch obětech co budoucnosti dáváme, nám zbývá jedna otázka. Jaká ta budoucnost ve společenství bude?

Matěj Pálka